Tučňák výletní: srpna 2013

Poněvadž si již chvíli volím závody především podle zkušeností účastníků z předchozích ročníků, dovolil jsem si nyní také drobně přispět několika svými postřehy. Přecejen se člověk nevyvaruje velkého množství chyb, které dokáže udělat v jediný den a je vhodné je zpětně promyslet a mentálně zpracovat.
Jak to již bývá zvykem, člověk uvidí zajimavý závod a musí se vzhledem ke kapacitě přihlásit dlouho dopředu, s formou nebo fyzickou připraveností si hlavu příliš nedělá, přihlášku je jednoduché vyplnit a tak tedy i já se přihlásil na svůj první maraton.
Musím se přiznat, že mi asi osobně nedělá příliš problém šlapat několik hodin v blátě, zcela rozmočených botech a nepříznivém počasí, když je okolí nebo alespoň cesta zajímavá. Zcela opačně je tomu například u silničního běhu, kdy je sice rychlost běhu vyšší, ale holt dívat se okolo 4 hodin na tentýž asfalt zatím mentálně nesvedu. Začal jsem tedy horských maratonem, což jsem tušil, že nebude snadné.

Před závodem

V rámci přípravy jsem se soustředil na výrazně více činností, než by samotnému maratonu prospělo, především v rámci tréninku na B7 jsem spíše častěji po horách chodil než běhal, nicméně asi 2x jsem zkusil oběhnout 42 km rozložených do 2 dní a ač to bolelo, vzdálenost se překonat rozhodně dala, dokonce jsem měl pocit, že bych i přidal dalších 10 km. Již jsem absolvoval Valašký hrb na 30 km po hřebeni v horách, takže i okolo této vzdálenosti jsem tušil, jak se budou věci vyvíjet. Nicméně pořád mi bylo záhadou, proč všichni tvrdí, že po maratonu člověk potřebuje měsíc regenerace apod., když jsem po svých experimentech chodil vždy docela obstojně již další den...
Ze závodu jsem měl čím dál větší respekt, jak se postupně blížil a já si uvědomoval, že to prostě něbude nějaký půlmaraton a pak "jen další" půlmaraton, ale asi to bude podstatně těžší. Asi 3 dny předem jsem si počítal různé varianty průměrné rychlosti na trati a pořád jsem se nemohl dopočítat, jak bych proboha mohl strávit na trati více něž nějakých 6 hodin, ačkoliv výsledky hovořily, že mezi 6 hodinou a 7 (limit) dobíhala ještě třetina závodníků.
Den před závodem jsem byl už úplně roztřesený a myslel jsem na to, kde toho asi nechám a jak mne z toho hřebene odvezou.
Týden před závodem jsem absolvoval Hostýnskou Osmu a rozhodně jsem se necítil odpočatě nebo "zregenerován".

Elá hop...

Inu, závodní den jsem spal zcela mizerně, chmury mi kroužily hlavou, ale hrdinně jsem došel až na start. Dolní Lomná je opravdu malebná vesnička, areál Matice Slezské také vřele doporučuji k návštěvě.

V běžeckém batohu jsem vzal absolutně to nejnutnější, kromě několika gelů jen tatranku pro případ poslední záchrany, magneslife a trochu náplastí. Už po ránu začalo sluníčko neuvěřitelně pálit a tušil jsem, že to černé tričko možná nebylo nejvhodnější volbou. Nicméně po předstartovním shonu vše rázem utichlo a už se mohutný had závodníků valil vzhůru do kopce.

Bylo mi zcela jasné, že za žádnou cenu nesmím přepálit, takže jsem byl od začátku předbíhán a běžel jsem velmi volně a ostatní se pozvolna valili okolo mne. Moje strategie byla pokusit se co nejdéle zůstat v běhu a nepřecházet do chůze. Toto bylo poměrně zábavné, protože při stoupání na Kozubovou jsem jednoduše cupital téměř na místě, hodinky mi ukazovaly tep 178 a rychlost 3.5 km / hod, což mne lehce demotivovalo, tak jsem ještě zvolnil. Už po asi 30 min přecházeli někteří z běhu do chůze, ale já jsem si pořád jel své tempo a pomaličku začal okolní předbíhat. Popravdě to byla spíše rychlejší chůze, ale absolutně mi to nevadilo, byl jsem rád za každý metr, který se podaří zvládnout během a posune mne blíže k cíli. Výběh na Kozubovou byl poměrně krátký, opravdu jsem se dost divil, že "už" jsem nahoře a civěl dál do lesa, zda to už opravdu nepokračuje stoupavým tempem dále. Asi trénink okolo Lysé nese ovoce.

Na vrcholu jsem na požádání postkytl méně vybavenému závodníkovi několik papírových kapesníků, abych mu umožnil důstojně pokračovat dále a už jsem se dal do seběhu, který byl místy stejně prudký jako výběh. Při Hrbu jsem seběhy dost drtil, riskoval a nebál se běžet po kamenech okolo 14 km/h, ale tady jsem tušil, že pohodlí mých kloubů bude podstatnější, šel jsem relativně pomalu a i tak jsem měl co dělat, abych nezakopnul. V seběhu mne opět absolutně každý předbíhal, solidně se prášilo, takže jsem toho měl za chvíli doslova plné zuby.

Posledních půl kilometru už jsem si vážně přál, abych mohl kolenům ulevit, což se podařilo, krátký asfalt zakončený podivným stolem... neoficiální občerstvovačka? Podivné, ale vzal jsem zavděk vodou a hurá do druhého kopce. Stále pomaličku v tempu běžím, ostatní už od počátku pouze jdou, do běhu přechází minimálně. Zaslechnu diskuzi okolo mne, že na běh je to příliš příkré, ale jde se mi docela dobře, jednoduše jeden krůček za druhým a metr za metrem ubývá. V jedné ostřejší pasáži jsme se z lesa ocitli na louce a slunko začalo neuvěřitelně pálit. Nahoru pod Ostrý to bylo zase nějaké krátké, až se úplně divím, jaktože to sakra není vyšší? Nicméně už ted okolo 18 km se mi začíná ozývat zažívací trakt, oči se z krásy okolí spíše obrací dolů a boj pomalu začíná. Téměř při každém doslápnutí slyším zvuk, jak se mi v břiše něco pohne, začne mne píchat nějaký do té doby nepodstatný sval v dutině břišní. Zároveň jsem už od seběhu pořád cítil takovou matnou bolest v nohách, která se pořád přelévala do různých částí. Nejdříve jedna noha střed chodidla, poté kyčel opačné nohy, koleno, ale postupně si to objelo kolečko a zklidnilo se to. Zažívání mne trápilo několik km, styděl jsem se, že to muselo být slyšet několik metrů okolo, ale co už. Už mírně nalomený jsem doběhl k odbočce na občerstvovačku, na kterou se poté závodníci vraceli a pokračovali v původním směru. Některé tváře jsem poznával, 20 km jsem měl okolo 2:15, což bylo daleko před mým očekáváním a vůbec nebylo zlé. Dokonce někomu vedle mne fandili, že to dá pod 5 hod celkově, což by bylo fantastické.

Na občerstvovačce jsem vylil věškerý ionták z batohu a dolil jen čistou vodu. Už jsem měl cukru absolutně po krk, měl jsem rozedřené rty a nemohl jsem ho ani cítit. Voda byla fantastické osvěžení. Návrat zpět na křižovatku byl i do kopce snadný, beželo se dobře a já jsem tušil, že se blýská na lepší časy. Chvilku jsem táhl skupinku, pak mi ale do boty spadl ostrý kamínek a musel jsem zastavit a vyklepávat, takže mi utekli. Postupně jsem se cítil trochu malátně, navíc trať byla sice hezky lesem, ale nebylo se jak pořádně orientovat a ve své přípravě jsem nevěděl jak je přesně který rozcestník daleko. Přecejen to bylo relativně dlouhé a postupně mi došly síly, v jednom z kopců jsem poprvé přešel do chůze. I v chůzi jsem pořád předcházel ostatní, kteří vypadali, že už toho mají nad hlavu. Přesně na 28 km mne začaly chytat křeče do levého chodidla, kdy se mi začaly prsty přitahovat k chodidlu a uvolňovat v rytmickém, ale zcela neovladatelném chvění. Bylo to možná na pohled zábavné, ale nešlo moc běžet, tak jsem si sedl do stínu a kopnul Magneslife. Najednou se ozvalo břicho a měl jsem pocit, že na místě končím. Ač jsem to tak ze začátku určitě necítil, oba první kopce udělaly své a tělo potrápily výrazně více, než jsem myslel. Pořád jsem pil, žaludek zcela na vodě a pořád jsem si říkal, že je to málo, protože jsem se přehříval. Po asi 5 min sezení, jsem se konečně zvednul a pomaličku se rozběhl dále. Na 30 km jsem zase trošku nabral sil, ale došla mi voda, ačkoliv jsem si doplnil skoro litr a půl na předchozí občerstvovačce. Terén se zase příjemně změnil do podoby hřebenového single tracku, což bylo velmi hezké na pohled, ale bez vody už mne to tak nebavilo. Nebyl jsem si jist vzdáleností, která mi chyběla na Muřinkový vrch, prostě jsem ji "odhadl", což byla velká chyba. Tělu jsem řekl, že půjde ještě 2 km a bude voda, ale ouha, bylo to ještě přes 5. To už se tělu vůbec nelíbilo a musel jsem vyhledat alespoň malinkatý potůček, který přehrazoval cestu. Zde to bylo dost divoké, protože cesta byla úzká, kamenitá a různě přehrázená kmeny. Pár závodníků okolo mne bylo doprovázeno cyklisty, takže proplétat se mezi nimi a koly nebylo moc hezké. Krajina stále hezká, občerstvovačku jsem nakonec našel, bylo tam nádherně mnoho vody a cítil jsem, že už je to se mnou hodně zlé. 4:20 nebyl vůbec špatný čas, ale vědel jsem, že teď to půjde už hodně ztuha. 10 min v podstatě odpočívám a popíjím vodu. Nohy pálely, kromě chodidel i lýtka. Udělal jsem další fatální chybu, když jsem si sundal kompresky a nahradil je jen kotníkovými ponožkami. Jestli do té doby nohy pálely, tak potom doslova hořely a měl jsem vážně chuť křičet bolestí. Opravdu hloupost. Následoval vytrvalostní výšlap na Velký polom, nejvyšší bod, ale převýšení už nebylo velké a neměl jsem větší problémy.
Po dalším hřebeni bych normálně bez obtíží běžel, ale nemohl jsem ve vedru dobře dýchat, bolely mne nějak břišní svaly a spíše jsem i po rovině šel než běžel. Po chvíli se ke mně někdo přidal, tak jsme chvíli tlachali, což bylo příjemné zpestření, protože kolega už na tom byl též bídně a vzájemně jsme se tahali, abychom zkusili ještě vymáčknout z těl trochu běhu. V poklusu jsme doběhli před poslední překážku - seběh prudkou sjezdovkou 1 km dolů a výstup 1 km do cíle po boční lesní cestě. Mentálně jsem na toto byl připraven a vzhledem k tomu, že už to bylo kousek do cíle, ani mi to nevadilo. Seběh na mně byl příliš ostrý, kolega se mi asi za pouhé 3 min vzdáli o 400 metrů, čemuž jsem se dost divil, ale holt už mi to z únavy skoro nešlo. Myslel jsem, že už ty nohy nemůžu více zřídit, ale ukázal se opak, když se mi prsty "komprimovaly" v šíleném úhlu sjezdovku pod vahou zbytku těla. Výšlap nahoru zase docela šel, jen jsem si pořád říkal, že je to škoda, že svůj první maraton asi dokončím úplně uřícený a chůzí. Před závěrečnou zatáčkou začaly znovu křeče do chodidla, to už jsem ale byl absolutně odhodlán to dojít a táhl jsem levou nohu za sebou spíše jako kotvu. Musel to být opravdu zábavný pohled, když jedná noha šla a druhá se jen strnule sunula. Děkuji organizátorům, že před finiš zařadili krátkou rovinku mírně z kopečka a já tedy mohl triumfálně doběhnout do cíle užít si tak krásný pocit závěru maratonu.

Doběhl jsem, trochu se usmál do foťáků, a pak jsem se absolutně zničený svalil do stínu. Výsledný čas 5:31 a musím konstatovat, že opravdu zaslouženě v cíli. Okamžitě mne začaly chytat po celé noze křeče a byl jsem rád, že jsem mohl chvíli rovně ležet. Kofola a polévka pomohly a už asi po 40 minutách jsem dokázal souvisle mluvit a jakž-takž se posadit.

Zhodnocení

Cestou zpět jsem nohy rozchodil, ale stejně jsem dal přednost autobusu namísto chůze z "morálních důvodů". Na vyhlášení jsem se dal trochu dohromady, dokonce jsem v tombole vyhrál hole, což mne velmi příjemně potěšilo.

Samořejmě vždy může být více natrénováno, ale co se týka naběhaného objemu - nemyslím, že jsem měl nedostatek, rozhodně jsem se tak necítil. Hlavní problém byla jednoznačně absence delších běhů nad 30km nebo 3 hod v rámci tréninku nebo přípravy obecně. Toto byla jednoduše hranice, na kterou jsem měl nacvičeno relativně dobře a nikdy jsem nepotřeboval více. Rozložené maratonové vzdálenosti do dvou dnů příliš nepomohly.
Další problém byl hlavně v chybách ohledně stravování - křeče se daly omezit, kdybych Magneslife bral několik dní dopředu, popílej během závodu postupně apod.
Sundaní kompresek... no comment.
Neznámá trať - přeci jen příprava nebyla to pravé, pokud bych si trať alespoň v závěru prošel, určitě by se mi běželo výrazně lépe a měl bych lepší odhad. Neustále mne demotivovalo, že jsem si nebyl jistý, jak přesně daleko jsem, špatně se plánovalo. Hodinky jsem na měření vzdálenosti používat záměrně nechtěl, protože pak bych se na ně díval co 100 metrů, "už tam budeme?"
Opravdu je vhodné odejít týden před maratonem 64 km závod? Z Osmy jsem opravdu nestihl zregenerovat a citím, že kdybych si dal víkend předem volno, mohl jsem mít o 20 - 30 min lepší čas

Příště možná o regeneraci...