1km swim/ 37 km bike/ 14 km run
1500 m +
výsledky zde
Minulý rok jsme
brutalitu s názvem Oravaman absolvovali poprvé. Tučňák až
dokonce, já bohužel jen do druhého depa, kde mě organizátoři za
závodu stáhli kvůli bouřce zuřící na běžeckém úseku.
Jakkoli rozhodnutí ukončit závod bylo ze strany organizátorů a
horské služby správné a jsem ve výsledku ráda, že mě do té
bouřky na hřebeni nepustili, v tu chvíli se mi na Tatliakově
chatě zhroutil celý sen o dokončení „jednoho z nejtěžších
půlželezňáků v Evropě a já se ještě ten den zařekla, že se
tam příští rok vrátím.
Když potom v průběhu zimy organizátoři oznámili
zpřísnění časových limitů především na cyklistické části,
a já realisticky zvážila své možnosti, odhodlání ze mě
poněkud vyprchalo a rozhodla jsem se v registraci pro stress-free
variantu krátké trati, která však slibovala také kvalitní porci
výškových metrů a s tím spojených zážitků.
Teď už stačilo
jen mít štěstí v losovačce o startovní čísla, což jsem pro
jednou, (na rozdíl od Tučňáka, který se tedy letos účastnil
pouze jako doprovod) měla, a těšení mohl začít.
S oravským Macíkom, Byl přítulný. |
Do Zuberce jsme
dorazili spolu s Luckou, Vojtou a Tobíkem Gruchalovými už s
týdenním předstihem a s plánem prozkoumat v prvních dnech
nejbližší okolí (rozuměj kopce). První dva dny jsme se tedy s
Vojtou (který byl přihlášený na dlouhou trať) zničili v
Roháčích a zbytek týdne jsme zasvětili regeneraci (jeskyně,
termály, a tak). V pátek už jen v klídku nachystat na závod,
stihnout prezentaci, slavnostní zahájení, odevzdat kola a věci do
depa a nachystat na brzký budíček, který nás v sobotu čekal v 5
hodin ráno. Zatímco první dny pobytu jsme se nestačili mazat
opalovákem a kde to šlo hledali stín, s postupujícím týdnem se
počasí i jeho předpověď na sobotu sytematicky zhoršovaly a den
předem tak bylo jasné, že nás v den závodu bude čekat teplota
kolem 10 stupňů ( na hřebeni spíš 5) a vytrvalý déšť. Cool, tak v tomhle jsem triatlon ještě nejela :D
Jop, jsem tam.... |
Večer se pomalu
začala přikrádat nervozita, kterou si tak důvěrně pamatuji z
minulého roku. Když jsem se minulý rok před startem celou noc
převalovala, nemohla usnout a v pravidelných intervalech mě
zachvacovala panika, přikládala jsem to jednoduše tomu, že mám
před sebou dosud asi nejtěžší závod. Nervozita byla sice
zbytečná, ale tak trochu namístě. Proč jsem ale stejné
martyrium musela absovovat i letos, to mi prostě hlava nebere. Z
krátké trati takový respekt nešel, časové limity žádné, a
vzhledem k tradičně zvolené strategii „závod si užít“ jsem
od sebe já ani nikdo další žádný dechberoucí výsledek
neočekávala. Přesto jsem v noci před závodem naspala asi dvě
hodiny a ráno vstávala s žaludkem na vodě. Nechápu.
Ráno před
penzionem Pribisko, centrem závodu, nás nakonec za drobných
zmatků ( nepřijel ani autobus, ve kterém jsem měla sedět já,
ani ten, ve kterém měl sedět David) naložili a vyrazili jsme přes
Huty na Liptovskou Maru. Už cestou jsem si všimla dalšího
výrazného faktoru, který jsem v předpovědi počasí opomněla
sledovat, a to, že…. fučelo jako prase. A samozřejmě, že při
naší jednosměrné trase cyklistiky téměř dokonale proti.
To, že „trochu
fouká“ se nám potvrdilo i při příjezdu k Maře, kde jsme byli
svědky vtipné scénky, kterak organizátorský člun marně náhání
jednu z plaveckých bójek po celé vodní ploše. Představa, že za
hodinu tu bójku budeme nahánět my plavci mě naplnila lehkou
beznadějí. Nakonec se však bójku podařilo nějak upevnit a zdálo
se, že plavecká část skutečně tak bude mít jen avizovaný
kilometr. Povětrnostní podmínky donutily organizátory schovat i
všechny další připravené bannery a nafukovačky, které měly
ohraničovat místo startu, a tak nakonec dlouhá trať, která ve
vodě absolvovala dva okruhy, na břehu obíhala místo klasické
bójky organizátorský Wolkswagen Tuareg, což byl asi jediný
předmět dostatečně robustní na to, aby ho to v poryvech větru
neodneslo.
Po odstartování
dlouhé trati v osm hodin jsem se pomalu začala připravovat na náš
start o hodinu později a mezitím fandila odvážlivcům, kteří už
lezli z vody. Vypadalo to, že jim zrovna teplo moc teplo není.
Chudák Vojta se sice snažil o křečovitý úsměv, ale přes
drkotání zubů mu to moc nešlo :D
Strašně se do té vody těším, to mi všichni určitě věříte! :D |
Pak
už jsme přišli na řadu my shortíci. Voda měla údajně mít 19
stupňů, což plavání zdánlivě pasovalo na nejteplejší část
dne. Nevím teda jak to měřili, mě přišla fest studená, tipla bych maximálně 17 :D. Do
vody jsem vlezla až chvilku před startem, což byla asi chyba,
protože prvních pár set metrů jsem si na ledovou vodu musela
zvykat a neplavalo se mi vůbec dobře. Možná s tím mělo co dělat
i další překvapeníčko dne - vlny! Proboha jak se v tom plave??
No, blbě, nebudu vás napínat. U první bojky mě překvapila
vlnka tak, že jsem to vykašlávala dobrých 50 metrů, ale nejhorší
to jednoznačně bylo, když jsme za první bójkou změnili směr a
začali plavat víceméně přímo proti větru. Stejně jako velká
část lidí přede mnou jsem nedobrovolně přešla na prsa a bála
se, že takhle budu plavat snad až do konce...Nakonec jsem v
rozbouřené vodě nějak našla rytmus a vrátila se, díky bohu,
zpátky ke kraulu, jinak bych se tam plácala asi ještě teď. Po
výběhu z vody v depu následovala moje tradiční etuda na téma
"jak ze sebe dostat neopren a nezabít se". Za cenu
drobných časových ztrát se mi podařilo ani jednou se nevyválet
na čerstvě posečené louce. Na mokrou kombinézu navlíkám merino
triko a šusťákovou bundu a vůbec nemám strach, že by mi dneska
mohlo být vedro, naopak se modlím abych i přesto nezmrzla.
Nasedám
na kolo a okamžitě cítím, jak se do mě opírá studený vítr,
se kterým budu až do Zuberce svádět nerovný boj. Trochu jsem
doufala, že na rovině před stoupáním na Huty se dám po plavání
trochu dohromady, ale v tom větru je to boj o každý metr. Jedu
sotva 20 km/h, a to se opravdu neflákám. Samozřejmě, že mě ve
velkém začínají předjíždět cyklisté, kterým to šlape o
trochu lépe než mě ( a zdá se, že to lépe šlape úplně všem
- holt daň za to, že jsem celé jaro jen chodila pěšky po kopcích
a na kolo kašlala). V půlce stoupání na Huty mám pocit, že už
mě museli předjet úplně všichni,čekám kdy kolem mě profičí
děcko na tříkolce nebo babka s nůší. Intenzivně vzpomínám na
každý dortík a zmrzlinu, které jsem si měla odpustit a
neodpustila :D
Mezitím se solidně rozpršelo, takže když se
konečně doškrábu na vrchol Hut, čeká mě sjezd proti poryvům
větru a na vozovce si brázdí cestu potoky vody. Tak hurá,
šestikilometrový sešup do Zuberce čeká….Okamžitě jak se
kopec zlomí, se do mě znovu opírá vítr a během asi pěti vteřin
jsem promrzlá na kost. Vítr je tak silný, že musím i z mírného
kopce usilovně šlapat, abych se dostala alespoň na 25 km/h, v
prudkých úsecích a zatáčkách zase brzdím i ušima (hádám že
ty velké červené vykřičníky nejsou na cestě namalované jen
tak pro srandu, že..). Co ale vůbec nechápu, je ta hromada lidí
skrčených pod dešníky a v pláštěnkách, kteří každého
promrzlého závodníka neúnavně povzbuzují. Při průjezdu
Zubercem je to potom hotový fanouškovský kotel a až na Tatliakovu
chatu jsem minula nespočet lidí, kteří mě v mé mizerii
povzbudili. Už pro tenhle zážitek stojí za to Oravamana
absolvovat, neboť opravdu není mnoho závodů, které by měly tak
dokonalou atmosféru.
V
závěrečném kopci už zimou moc necítím chodidla a mám docela
problém se zahřát. Na závěrečných dvou kilometrech s fajnovým
stoupáním se sklonem 14% málem srazím ruského závodníka z
dlouhé trati, když už z posledních sil šněruju cestu křížem
krážem. Na Tatliakově chatě konečně odevzdávám kolo, a jsem
šťastná že jsem si do druhého depa zabalila suché ponožky.
Zkřehlé ruce moc neposluchají, takže přezutí a výměna ponožek
je operací na několik minut, jsem vděčná že mi slečny v depu
připravily můj pytel s věcmi už rozvázaný a zase mi jej
svazují, myslím,že mi tím ušetřily několik minut :). Na
občerstvovačce se na chvilku zastavuju, mají tam dokonce kyblík s
teplou vodou na zahřátí rukou! Odolávám velmi silnému pokušení
tam strčit obě zmrzlé nohy rovnou v teniskách a zahřívám si
tak jenom zkřehlé prsty. Čeká mě poslední část, 14 kilometrů
běhu, z velké většiny z kopce. Nejdřív se ale musím vydrápat
o 300 výškových metrů výš, do sedla Zábrať. Ani rychlá chůze
do kopce nepomáhá a moje zmrzlá chodidla ne a ne rozmrzat. Připadá
mi, jako kdybych místo nich měla dvě hroudy ledu a vůbec necítím,
na co našlapuju.
Počasíčko v Látané dolině... |
Nahoře v sedle se musím opřít celou vahou těla
proti větru, abych vůbec byla schopna chůze, naštěstí je to jen
pár metrů než se svah zlomí a už začíná parádní trailový
seběh do Látané doliny. Tady se konečně rozbíhám, postupně
rozmrzám, dokonce předbíhám pár lidí a začíná mě to bavit.
Těch několik kilometrů seběhu po singletracku na dno doliny si
užívám jak malé děcko, hopsám přes kořeny a po kamenech.
Přichází i asfaltové úseky, ale naštěstí se pravidelně
střídají s lesními chodníčky, takže i když nožky už bolí,
cesta ubíhá. Posledních 500 metrů před cílem povzbuzuje Tučňák
a dobíhá se mnou až k cílovému esíčku na penzionu Pribisko. Nevím co to do něj vjelo, ale dokonce mě natočil. Tak kdyby měl náhodou někdo nutkavou potřebu vidět, jak si 500 metrů před cílem zavazuju tkaničku, tak přikládám i tento skvost filmové tvorby :D
Uf, jsem v cíli! Promočenou ještě víc, než když jsem v prvním
depu vylezla z vody, mě dekorují finišerskou medailí. Trvalo mi
to skoro pět hodin (přesně 4 hodiny 53 minut). Dneska to ale byl,
víc než co jiného, boj o přežití a boj sama se sebou. Přesto
(nebo právě proto?) to byl jeden z nejhezčích závodů, který
jsem absolvovala a jsem šťasná, že jsem alespoň krátkou
variantu ve zdraví konečně dokončila.
Tučňáku, usměj se......no, tak asi radši ne, no :D |
Po
závodě se do mě okamžitě dává zima, takže rychle vyzvedáváme
věci z dep a Tučňák mě veze na ubytování do teplé sprchy.
Ačkoli jsem chtěla, čekat v tom počasí na doběh Vojty na dlouhé
trati už jsem nezvládla, takže jsme nad průběhem závodu
podiskutovali až v teple apartmánu. Vyhlášení jsme si ale ujít
nenechali. ¨
Večer
jsem konečně usnula jak miminko a ráno jsme, díky vytrvale
hnusnému počasí, radši sbalili věci a rychle vyrazili zpět
domů. Po cestě ještě
obligátní zastávka na halušky a brynzové
pirožky
- ehm, co na tom, že je teprve půl jedenácté....za odměnu po
závodě se můžou halušky i snídat :D
Snídaně šampionů! |
Oravaman
prostě opět dostál svému mottu „bude ako nebolo“ - za celou
historii měl tento ročník nejextrémnější počasí a poprvé se
dokonce musela kvůli silnému větru a dešti na hřebeni měnit
běžecká trať dlouhého závodu. A já můžu jenom doufat, že se
mi příští rok opět poštěstí být téhle taškařice
součástí.