Ostravský maraton 2013

Musím se přiznat, že velmi dlouho jsem si myslel, že nedokáži nalézt dostatek "morálky" uběhnutí běžného silničního maratonu. Jedna věc je běžet hezky v horách, kopec nahoru, kopec dolů, kochat se krajinou a obdivovat nádrehu lesa. Úplně jiný závod je však drtit bez přestávky kilometr za kilometrem, tělo pořád v jedné pozici a při každém dopadnutí cítit tvrdý asfalt.
Po B7 jsem 14 dní přecházel lehkou chřipku nebo nějáký jiný nešvar a čas na jakýkoliv trénink pořád nebyl. V podstatě jsem si naordinoval téměř samou regeneraci až na několik krátkých běhů, kterými jsem se potřeboval dostat do starších silničních bot. Nyní už běhám po silnici spíše v minimuskách a v těchto si na maraton zatím netroufám.
Tušil jsem, že to nebude úplně ono, nicméně jedná se přeci o domáci prostředí. Někteří minulý rok tvrdili, že na trati skrze Bělský les se dokonce objevil kopec, což jsem kvitoval s úsměvem, že tam přeci žádné převýšení vůbec není a zda by se něchtěli projít po Beskydech.
V den startu byla nesmírná zima, poprvé tento rok se teploměr přehoupnul někam k 0, což bylo po relativně dlouhém období tepla vražedné a tělo nebylo aklimatizované. Prezentace byla klasicky chaotická, zázemí nám poskytl vodní svět se svými venkovními skříňkami. Opravdu to nebylo ideální, protože jsem se klepal zimou ještě, než jsem čekal na startu.
Po odstartování bylo třeba prodrat se polem na rozumné místo, kde nikdo nepřekážel, už po cca 2 km se to však roztrhalo a dalo se běžet ve vlastním tempu. Snažil jsem se nasadit maximálně efektivní tempo, při kterém se mi poběží dobře a přitom budu mít důstojnou rychlost. GPS sledovač neustále s hodnotami pace skákal sem tam, přestože jsem si byl pocitově absolutně jist, že běžím totožně. Asi mu lesní prostředí neudělalo dobře.
Bylo velmi zábavné, že jsem se začínal postupně míjet se stejnými lidmi, jednou jsem jim o kousek poutekl, na občerstvovačce se zase dostali přede mne. S některými jsem se dal do řeči, například jeden Polák byl velmi upovídaný, diskuze mu na rozdíl ode mne nečinila ani v běhu sebemenší potíže. Vysvětloval, že přijel jen na maraton, a při včerejším příjezdu na hotel se dostal omylem na demonstraci ultrapravice. Při otázce, zda je to tady ve městě obvyklé mi bylo opravdu trapně.
Štafety byly kapitola sama pro sebe. Například dres FNO jsem předbíhal asi 6x, co si pamatuji. V každém kole vždy velmi rychlý start, pak ihned krize a doklusat konec. Alespoň tak to vypadalo v mé rychlostní kategorii.
Celkem se běželo 6 kol. První dvě byla radost, běželo se fantasticky, přestala být i zima. První kolo jsem se snažil se kochat okolím, a to byla velká chyba. Musím organizátorům přiznat, že asi jen těžko by mohli v Ostravě najít v té betonové džungli lepší místo na maraton, ale byla to po většinu času prostě hrůza, co bylo vidět v okolí Bělského lesa. Samotný les je podivně temný, až to působí dojmem špíny, takové nekultivované zatravnění, nepůsobí to na človeka dobře. Když se pak běží okolo zvedastované fabriky, opět zažítek mizerný. Tedy už druhé kolo jsem se snažil zabavit během tratě jakkoliv jinak, než výhledem, což bylo dost obtížné. Času bylo dost, tak jsem chvíli jedl, pak si upravoval oblečení, pak si snažil precisně nasadit sluchátka s hudbou apod., ale moc mi to neubíhalo.
Třetí kolo už začala trochu padat únava a konečně jsem pochopil, že kopec v Bělském lese opravdu je. Dokonce celá první polovina se běžela do mírného kopce, zatímco zbytek se běžel dolů. Nicméně vše stále v pořádku, stále jsem se snažil běžet na maximální efektivitu, čas jsem měl vysoce nad svým očekáváním, prostě vynikající. Nicméně asi v půli třetího kola se mi začalo ozývat bolavé koleno. Chvilku jsem ho ignoroval, ale bolest se zhořšovala, takže jsem se snažil změnit došlap, točil nohu do podivných úhlu, abych mu ulevil. Na konci kola už to nebylo dobré a cítil jsem, že to dnes nemusí dopadnout dobře. Na začátku jsem si vzhledem ke svým minulým zkušenostem říkal, že krize příjde někdy po 30 km a pak už to nějak dojdu. Přicházela však daleko dříve a navíc v intenzitě, která opravdu hraničila s bodavou bolesti.
4. kolo bylo už opravdu hodně za trest. Najednou už nebyl na první půli jen mírný kopeček, ale měl jsem problém udržet rozumné tempo, předbíhal mne asi úplně každý. Už na občerstvovačce jsem tušil, že dnes to nevýjde až do konce a postupně jsem s tím smiřoval, že raději si zachráním zdraví, něž-li čest. Řekl jsem si, že alespoň dokončím kolo. Poslední 3 km jsem už ani nedokázal běžet, od různých pokusů se změnou nášlapu jsem si totálně rozhodil styl a rozbolela mne i druhá noha.
Nějak jsem dopajdal do cíle, v podstatě těsně za vítežem, ale pouze o 2 kola zpět. Čas posledního kola byla už hotová katastrofa, takže jsem s vyrovnanou duší vzdal.
Při cestě domů jsem měl problém nasednout do auta, kdy jsem se musel držet na jedné pokrčené noze, takže s odstupem času hodnotím předčasné ukončení jako pozitivní aspekt.
Neměl jsem tolik natrenováno v posledním měsící, už vůbec jsem neměl natrénovany delší běhy na alfaltu. Můj styl běhaní asi není ideální a zcela šetrný pro kolega, takže bez intenzivnějšího tréninku se to nepodařilo.
Nic naplat, v lednu nebo v únoru se tuto distanci na silnici pokusím pravděpodobně znovu a třeba už doběhnu zdárně do cíle.

Beskydská sedmička (B7) 2013 pohledem tučňáka - samičky ;)

Když jsem viděla, jak tučňák sepisuje své povídání o našem týmovém výkonu, požádala jsem jej preventivně o „guest post“, abych všechny případné pomluvy kterých se dopustí mohla sama vyvrátít :)

No musím přiznat, že žádné pomlouvání se moc nekonalo, ale i tak bych ráda popsala závod i ze svého pohledu- přeci jen, byla to akce na kterou jsme se připravovali, těšili (tučnák) či s obavami vyhlíželi (já) celou sezónu.

Od chvíle, kdy mi tučňák 1.1.2013 oznámil, že jsme registrovaní mi bylo jasné, že nás čekají měsíce chození, chození a zase chození po horách. Zimní víkendové Lysacupy na jaře vystřídaly náhodné výlety po Beskydech, sem tam proložené nějakým závodem. Věděla jsem, že bychom si alespoň jednou měli zkusit noční pochod, abych věděla jak bude tělo reagovat na zátěž v době, kdy všichní normální lidé spí. Na nočním přechodu Lysá- Velký Javorník jsem zjistila, že pochod v noci je sice obtížnější, nicméně menší spací krizi jsem měla pouze těsně nad ránem v závěrečném stoupání. Nepovažovala jsem proto start Sedmičky naplánovaný na 22:00 za tak obrovskou překážku....ó, jak bláhová jsem byla!

Daleko více jsem se bála o své levé koleno, které začalo zlobit už někdy začátkem léta a bolest se postupem času přo zátěži stupňovala. Po Hostýnské osmě jsem proto navštívila ortopeda, který mi píchnul injekci a já čekala, nakolik to pomůže nebo zda budeme muset závod zabalit.

Den před startem už jsem byla notně nervózní a v hlavě se mi stále dokola honila povinná výbava, profil trati, co si vzít na sebe, co si vzít k jídlu....no prostě soustředění dokonalé :).

V den startu jsme se pomalu přesunuli na naši základnu- chalupu ve Frenštátě, zvládli registraci a snažili se do sebe nacpat poslední porce sacharidů (už mi ty těstoviny lezly i ušima).

Ač jsem věděla, že by mi odpolední spánek prospěl, nebyla jsem schopna zamhouřit oko, proto jsem aspoň ležela a koukala na film.

V osm hodin jsme nasedli do auta a vyjeli směr Třinec. U auta před náměstím jsem ještě předvedla malou etudu na téma „které triko vzít“, když jsem se asi patnáct minut rozhodovala (a čtyřikrát převlíkala), jestli bude vhodnější klasické termotriko s dlouhým rukávem, nebo o trochu teplejší a težší mikina – jo ta zima na startu vás prostě zviklá :)

No a pak už to šlo jako po drátku- pár fotek, požehnání, hymna, a najednou nás dav tlačí šílenou disko-zónou vstříc prvnímu měřícímu koberci. Pro tu umělou mlhu a světelnou šou, nad jakou každý epileptik musel zajásat, jsem vůbec nic neviděla, ale musím přiznat že hudební motiv z Pevnosti Boyard byl více než stylový...

Prvních pět kilometrů po asfaltu byla podle očekávání nuda, první cliffhanger však přišel o dost dřív než jsem očekávala- na posledním úseku cesty pod Javorovým začal tučňák zběsile šroubovat hůlky a já věděla že máme problém. Poté, co jsme se ujistili že na vině není ani startovní nervozita, ani naše proslavená ňoumovitost...ale že hůlky prostě po dvou letech vypověděly službu právě dnes večer.Spodní část není možné zaaretovat tak, aby držela v nastavené poloze, museli jsme se uchýlit k prvním improvizovaným změnám plánu. Já do kopce dostanu krátké hůlky, tam by mi to nemuselo tak vadit, a z kopce si vezmu zpět nové Leki (aby kolena měla co možná největší oporu)...no a uvidíme jak to půjde.

Na sjezdovce na Javorový jsem nasadila svoje tempo, takže nás začalo spoustu lidí předbíhat. Nechápala jsem, proč to tak hrotí už v prvním kopci, polovina měla jazyk na vestě a stejně musela už ve třetině kopce zastavovat...

Nahoře u vysílače jsme kromě spousty odpočívajících hobíku míjeli taky urputně skandující stanici Horské služby- hoši děkujem! Člověk by neřekl, jak moc projevená podpora v takovou chvíli potěší.

První stoupání jsme měli za sebou a věděla jsem, že nás čeká relativně příjemná hřebenovka přes Velký Javorový až na Ropici. Nebylo mi úplně dobře od žaludku tak jsem se přinutila sníst alespoň pár hroznových cukříků a pokračovali jsme v cestě. Ve dne příjemná procházka u mě ale rozpoutala krizi, ze které jsem se vzpamatovala až na Lysé.Pohodová a celkem jednotvárná trasa (spolu s dalšími faktory) přispěla k tomu, že se mi začalo chtít spát....

Postupně jsme přestávala vnímat cestu před sebou a úporně se soustředila, abych udržela víčka otevřená. Na občerstvovačce v Morávce jsem se snažila něco sníst a dostat do těla potřebnou energii, ale můj stále houpající se žaludek toho moc nedovolil. Zároveň jsme vytáhli kofeinový zázrak- žvýkačky Bitters (a hádejte proč se tak jmenují- ano, jsou opravdu, opravdu hnusné). Vydali jsme se do dalšího stoupání na Travný a já se snažila vyžvýkat co nejvíc kofeinu to šlo, aby se mi zároveň žaludek neobrátil úplně naruby. Vydržela jsem to pár minut, než jsem tu věc musela vyplivnout a doufala, že koňská dávka kofeinu mě probere. Strmý krpál sjezdovkou nahoru pro mě byl tak trochu požehnání- tepovka vyskočila nahoru a tělo se při zvýšené námaze trošku pobralo. Bohužel, jakmile bylo stoupání u konce a my jsme se ocitli na vrstevnicovém „obchvatu“ Travného, bylo to zpět. Asi každých deset vteřin jsem měla „blackout“, kdy jsem tak na sekundu odpadla do spánku, zbývajích devět vteřin každého intervalu jsem se snažila zaostřit pohled zpět na cestu před sebou, ale viděla jsem jako v mlze. V úsecích kde byla cesta širší a mohli jsme jít vedle sebe, se se mnou Tučňák snažil komunikovat a udržet můj možek v činnosti, bohužel naše konverzace probíhala asi takto:

Tučňák: „Tak mi pověz jak to máš vymyšlené s tou novou kuchyní. Už sis rozmyslela jakou chceš barvu?

Já: No....hmm.....asi cervenou....nebo..(dlouhá pauza)...nooo.. když já nevim jak se ta barva jmenuje....

(myslela jsem fialovou)

Ze sestupu z Travného do Krásné si pak už pamatuju spíše jen útržky:

- Sporťáky, kteří šli přes vrchol a po spojení obou tras nás mohutně předbíhali. Musím přiznat, že vůči jejich „Pravá...PRAVÁ...SAKRA! Jsem byla už od počátku imunní, za což se jim teď dodatečně omlouvám (nebylo to schválně chlapci, ale buďto jsem vás už vůbec neslyšela, nebo jsem nebyla schopna změnit směr své chůze).

- Pohled na svou nohu, která se chystá našlápnout do nějaké díry na cestě, který se mi naskytl po jednom z mých „blackoutů“. Tento úlek mi do žil napumpoval tolik adrenaninu, že se četnost mých výpadků na čas snížila na asi jednou za patnáct vteřin.

- Velmi intenzivní touha svalit se metr od stezky a spáááát. Celou cestu dolů jsem dokázala myslet jen na to, jaké by to bylo kdybych si hned teď tady mohla lehnout a nemusela dál šlapat. Dokonce můj chorý mozek začal spřádat plán na občerstvovačku: Věděla jsem,že mě Tučňák nenechá usnout a bude se mě snažit udržet bdělou, tak jsem vymyslela že jej pro něco pošlu (pití, meloun) a v mžiku se svalím na zem a usnu. Můj plán byl založen na důmyslné premise že až se vrátí, zželí se nade mnou a nechá mě aspoň pět minut spát....no nebudu vás napínat, plán nevyšel :)

- Obecně vzato si moc nepamatuju jak jsem se dostala dolů do Krásné a kdybyste mě tou cestou vzali dneska znovu tak ji asi nepoznám, jenom vím, že naše tempo bylo věru slimejší a měla jsem pocit že nás muselo předběhnout všechno, co stále šlo po dvou.

Na občerstvovačce v Krásné už jsem byla opravdu na dně. Můj sen o dokončení sedmičky se rozplýval v mlžném oparu mé ospalosti a já se dala do pláče. Bylo to k vzteku když jsem viděla závodníky, kteří na tom pravděpodobně museli být fyzicky hůř než já bez obtíží živě debatovat nad melounem se solí, zatímco já jsem seděla úplně psychicky vyčerpaná, drkotajíc zuby a s žaludkem, který vypadal že se každou chvíli definitivně vzbouří. Tučňák to bral sportovně (nebo se alespoň tak tvářil) a řekl, že takhle trápit se mě nenechá a když se to nezlepší, na Ostravici to zabalíme. Bylo mi to hrozně líto, ale byla jsem jsem s touhle možností už tak nějak smířená. Teď jsme ale každopádně museli jít dál- pořád chyběla tak hodinka do rozednění a byla hrozná zima, pokračovat dál v pohybu proto byla jediná rozumná varianta. Kopla jsem tedy do sebe endurošneka, nějaké cukry a začala žvýkat další kofeinovou žvýkačku a vydali jsme se na můj nejoblíbenější kopec- starou dobrou Lysou Horu. Zároveň jsme vytáhli naši tajnou zbraň- gumicuk! Nebyla jsem si úplně jistá, jak to bude fungovat, ale v této chvíli už nebylo moc co ztratit. Zahákla jsem se tedy za tučňáka, který nasadil strojové tempo, které jsme postupně ladili tak, aby se nám oběma šlo dobře. Nevím, co zafungovalo víc, jestli energetická a kofeinová vzpruha na občerstvovačce, nebo gumicuk, nebo snad kombinace obou, ale spát se mi už nechtělo a fyzických sil jsem stále měla dost, takže jsme v háku předbíhali jednu dvojici za druhou. Někde v půli stoupání na Lysou taky konečně vylezlo sluníčko a já tušila, že to nejhorší mám za sebou ( ano, je docela troufalé si tohle myslet před polovinou takového závodu, ale ukázalo se, že mé tušení bylo správné). Viděli jsem nádherný východ slunce nad Beskydy a já se pomalu začala dostávat do euforie. Cestou nahoru jsme předběhli snad stovku lidí a tempo drželi více než slušné. Gumicuk mě lehce táhnul dopředu, ale co bylo důležitější, nedovoloval mi polevit ze stanoveného konstantního tempa, které vpředu udával Tučňák. Náš zlepšovák budil docela pozornost a každý, koho jsme předbíhali měl potřebu se k tomu nějak vyjádřit. Už ani nevím kolikrát jsme za cestu slyšeli komentáře typu „ A můžu se taky zaháknout“ nebo „Vidíš, to jsme taky měli vzít“ až po „ jéé já chci taky“. Můj oblíbený ale byl „ No dívej, s tímhle můžeš chodit s Jarunou na výlety!“

Na sestupu z Lysé jsem si poprvé uvědomila, že mě vůbec nebolí moje obávané levé koleno. To mi dodalo další elán a nepříjemný šutrovitý sestup jsme zvládli poměrně v pohodě. Cestou už jsme začínali potkávat jedince, kteří na tom byli o poznání hůř. Jeden pán se dolů šinul se smrtelným výrazem v očích a studeným potem na čele, v dost nepřirozeném předklonu. Tipovali jsme, jestli jsou to akutní trávící potíže nebo „jen“ vyčerpání, ale každopádně to vypadalo, že tenhle pán moc daleko nedojde. Na Ostravici, i přes nepříjemný a nudný závěrečný asfaltový úsek už nebylo po mé krizi ani stopy a plán zabalit to vzal za své. Na přejezdu nás čekala moje maminka alias support tým, a vydali jsme se na občerstvovačku ve škole pro polívku a párky. Polívka po probdělé noci opravdu „bodla“ , zároveň jsem se snažila sníst alespoň kousek nějaké tužší stravy, abych se zbavila toho šíleného pocitu žaludku na vodě. Párky možná nebyly ideální volba..ale nic jiného kromě tatranek k dispozici nebylo. U auta jsme si dali ještě kafe, které mamka přivezla v termosce a pokračovali v cestě.

Stoupání na Smrk mělo být tím nejhorším na celé trase- no mě to tak nepřišlo:) zaháknutí v gumicuku jsme pokračovali ve stíhací jízdě a mě i tučňáka to evidentně bavilo. On měl dost sil aby táhnul, já měla dost sil abych držela zvýšené tempo. Na slavných „schodech“ nad Holubčankou mě sice táhl takovým stylem, že i přes mou snahu s ním držet krok a tepovkou kolem 180, jsem myslela, že ten gumicuk musí prasknout jak to rval nahoru....ale oba jsme se tím celkem bavili. Na Smrku jsme v souladu s politikou „nahoře nezastavujem“ hned pokračovali v sestupu. Ten po počáteční zajímavé pasáži byl víceméně zdlouhavý a nudný a já se modlila, abychom už byli v Čeladné. Tam jsme na další občerstvovačce něco pojedli a já preventivně vyměnila ponožky, i když jsem žádné náznaky puchýřů ani jiných problémů nezaznamenala.

Čekalo nás nudné asfaltové stoupání na Čertův mlýn a Tučňák opět vytáhnul gumicuk. Myslela jsem, že tohle zvládnu sama, přecijen byla to nenáročná asfaltová cesta, ale tak když chtěl, zahákla jsem se. V závěru asfaltové cesty jsme gumicuk zase sundali, na Tučňákovi už byla vidět nastřádaná únava a nevypadal tak svěže jako dosud. Po kontrole na Čertově mlýně nás čekal nepříjemný a vskutku nekonečný úsek na Pustevny. V prudkém klesání mě začaly itenzivně bolet chodidla a cítila jsem bolest v pravém kotníku, ale Tučňák vypadal ještě o něco hůř. Mátožně klopýtal po cestě za mnou a už toho ani moc nepovídal. Vždycky, když tímto úsekem jdu, zapomenu, jak je vlastně dlouhý. Z Čertova mlýna to vypadá na Pustevny kousíček, proto když se cesta táhle a Pustevny jsou stále v nedohlednu, uvrhne to i odolného jedince do deprese. Na Pustevnách na nás kromě občerstvovačky s další polívkou čekal i support tým. Když jsme se konečně blížili a já zahlédlav dáli mávající maminku, měla jsem opět slzy v očích. Ani nevím proč, asi jsem si uvědomila že to asi opravdu zvládneme. Mamka se trochu lekla když mě viděla ubrečenou, asi to vypadalo že musím být opravdu na pokraji sil. Nohy mě sice bolely, ale věděla jsem, že když si chvíli odpočinu budou schopny jít dál. Vlastně jsem byla příjemně překvapená stavem svého těla- zatím ani jedna křeč, ani jeden puchýř, kolena nebolely, do kopce to docela ještě šlo... Bylo mi trošku líto když jsme se nakonec na Pustevnách rohodli pro zkrácenou trasu, ale když jsem viděla, že Tučňák na tom není moc dobře a spočítala si, že za světla bychom tu dlouhou určitě nedošli ( a víme co se se mnou děje po setmění), byla to celkem jasná volba. Vydali jsme se tedy po hřebeni na Radhošť, kde tou dobou probíhaly jakési slavnosti. Proplétali jsme se mezi turisty v žabkách a rodinkami s kočárem a stále mě nepřestalo udivovat, že i po sedmdesátí kilometrech v nohách jsme měli tak o polovinu rychlejší tempo než většina z nich :) Jedna postarší turistka dokonce na mou adresu prohodila: „Ale vy vůbec nevypadáte zničeně! To vás nic nebolí, nebo už začínáte cítit nohy?“ Krátce jsem jí vysvětlila, že já už začínám cítit ÚPLNĚ VŠECHNO a pokračovala v cestě:)

Při sestupu na Pindulu jsem viděla, že Tučňák je na tom velmi špatně. Nestačil ani mému tempu a bylo vidět, že každý krok je pro něj utrpením. Když mi navíc řekl, že ho chodidla bolí tak, že se mu z toho chce zvracet, věděla jsem že to není dobré. On Tučňák (na rozdíl ode mě) totiž není ani žádný simulant a ani žádná citlivka- takže jsem věděla, že nepřehání. Nabízela jsem že mu ponesu batoh, hůlky cokoli....nabádala jsem aby si vzal brufen, že to určitě pomůže, ale nechtěl. Na tom nejprudším úseku nakonec v zoufalství přešel z šouravé chůze do brutálního seběhu...no tak jsem ho následovala. Byla jsem překvapená, že po pětasedmdesátí kilometrech jsem schopná běžet (z kopce! A kolena nic!) a že je to dokonce příjemná změna. Nicméně když se cesta narovnala, přešli jsme zpět do chůze a agónie byla zpět. Před občerstvovačkou na Pindule mi navrhnul, jestli by nebylo lepší se na to vykašlat. Při té představě se mi lehce zatmělo před očima. Vždyť už nás čeká poslední kopec! Nakonec souhlasil, že si vezme brufen a uvidíme jestli to pomůže- pokud ne tak bychom to snad zabalili na té Pinduli.

Závěrečné stoupání na Javorník bylo překvapivě v pohodě- Tučňákova bolest polevila, tempo sice nebylo takové jako na začátku , ale byli jsme schopni bez problémů zvládnout i prudší úseky a najednou jsme byli nahoře. Tam opět čekala moje maminka, která s námi absolvovala asi polovinu sestupu na Horečky. To už se začalo stmívat a museli jsme nasadit opět čelovky. Tučňák se mě neustále ptal, kdy teda budou ty Horečky ( byl nějak fixovaný na Uhrovu příhodu o někom, kdo vzdal 1,5km před koncem na Horečkách a museli pro ně jet) , když jsem mu vysvětlila, že Horečky jsou vlastně celý hřeben, po kterém aktuálně jdeme, byl mírně řečeno rozčarovaný. V pravidelných intervalech se mě ptal, jak je to jestě daleko, a já jsem mu nebyla schopna odpovědět, protože jsem si tu cestu už tak dobře nepamatovala. Každopádně, to co bylo možná v reálu 5km se zdálo jako 15. Už jsme slyšeli hluk města, viděli světla, ale sami jsme ještě byli někde hluboko v lese. Konečně vidíme tenisové kurty, vycházíme na cestu a dáváme se alejí na náměstí. Tučňák se opět táže jak je to ještě daleko, slibuju že teď už ne víc než kilometr, bolest se vrátila a je vidět, že teď je psychicky na dně zase on. Konečně poslední zatáčka a vidíme cílový oblouk. Opět mi po tváři tečou slzy, tentokrát už ale dojetím a úlevou, že jsme to zvládli. Ten pocit, kdy vám do cíle fandí špalír úplně neznámých lidí za to stojí. Stoupáme na KáDvojku, fotíme cílové foto (ano, strašně se mi nepovedlo, stejně jako to startovní), ujišťujeme se že jsme to zvládli.

Moc dlouho nepobudeme, je nám zima a tak nás support tým odváží na chalupu, kde upadáme do vytouženého spánku.

Už v něděli, přestože nohy bolí, mám na vyhlášení chuť se znovu přihlásit na příští ročník, dát ho lépe a v plné trase! Tak nakažlivou má závod atmosféru. Jako třešničku na závěr vyhrávám v tombole goretexové kalhoty Adidas, Libor Uher mi je předává s poplácáním po zádech a slovy „jsou sice pánské, ale to nevadí!“

Vyrážíme zpět do Ostravy já vím že se tenhle zážitek budu mít v hlavě ještě dlouho ( a taky že jo, tři noci po sobě se mi zdálo, že šlapu od kontroly ke kontrole :))

Co mi tenhle závod ukázal, když pominu limity vlastních fyzických možností, je zjištění, že s Tučňákem dokážeme fungovat jako tým. Byla jsem mu velmi vděčná za to, jak mě podpořil při mé noční krizi, dokázal se mi přizpůsobit a odsunout stranou vlastní cíle a plány. A za tohle mu patří největší dík!

Zároveň chci poděkovat našemu support týmu- mamince, která nám celý víkend dělala servis a čekala na nás se slovy povzbuzení na kontrolách.

No a na závěr díky všem pořadatelům, závodníkům i všem, co nám fandili jako po trase tak v cíli, za úžasný zážitek!

Za rok doufám na viděnou!

Před startem s "konkurencí". Teple oděni do slušivého modýlku.

Ostravice a ranní snídaně.

Pustevny a skelný pohled

Velký Javorník

Ve finiši s maskotem.

Beskydská sedmička 2013

K přípravě

Jsem přihlášen již od 1.1. 2013, v podstatě jsem si řekl, že celý rok budu na tento "zlatý hřeb" trénovat a uvidíme, jak to dopadne. Pamatuji si, že když jsem už někdy v lednu, únoru drtil v zasněžené krajině kilometry nebo se drápal někde okolo Beskyd, často jsem si představoval, jak se asi budu cítit na B7 v některých pasážích.

V rámci roku jsem stihl projít komplet každý kopec na trase. Pravda, některé jen v zimě, když byl metr sněhu, jedny kopce častěji než druhé (Lysá...), nicméně některé "zkratky" z trasy jsem neznal a těšil jsem se, co to s námi udělá.

Asi týden před závodem jsem neustále svou týmovou partnerku ujišťoval, že se nesmírně těším a že to bude "příjemná procházka". A taky byla...

Předzávodní veselí

Pro mne ze zcela nepochopitelného důvodu začíná závod ve 22 hod. Celý den je tak jaksi rozbitý, člověk se snaží po obědě jít spát, ale je tak "nabuzený" a nervozní, že se mi to stejně příliš nepodařilo. Tučňák neusnul vůbec, ale o tom až dále. Na start jsme pro jistotu zvolili dopravu autem a nebylo to špatné, když jsem viděl jaký dav husím pochodem vycházel z nádraží směrem na náměstí v Třinci. Okolo jsme viděli mnoho předstartovních příprav, hlavně památné "zahánění vlků" (pokud nejste s tímto pojmem příliš seznámení, vysvětlení najdete v motivačním klipu B7). Když na sebe chlapci parkující vedle nás pokřikovali: "A taky ti tak od té vazeliný kloužou půlky?", tak jsem se musel opravdu ve společnosti dam stydět.

Tesně před startem pak proběhlo tradiční požehnání, kde jsme byli varování především před přehnanými ambicemi, což byl pravděpodobně v minulých ročnících velmi častý jev. Opravdu maximálně doporučuji "poslechnout" zkušenější a řídit se radami odborníků, kteří si už mnoho bolestivých situací prožili. Musím se přiznat, že už první radu jsem "vynechal".

Závod a "stupně" opotřebení

Po startu se samozřejmě vytvořil špunt a než jsme prošli startem, trvalo to asi 3 min. Poté hezky husím pochodem v téměř nekonečném "hadu" směrem na sjezdovku na Javorový. Musím říci, že počet těch okolních lidí trošku vyřáží dech. Prostě je jich neuvěřitelně mnoho, absolutně pořád vás někdo předbíhá, zuřivě láme v parku větve a klestí si cestu okolo davu. To snad nevědí, že už od 2. kopce budou mít cestu daleko snadnější, protože pole závodníků prořídne? O další povyažení se postarala motorka s kamerou, která se rozhodla davem projet a všichni ji nenávistně ustupovali stranou.

Javorový

Těsně pod Javorový vede stále asfalt. Když jsem na jeho konci chtěl vytáhnout hůlky, čekalo mne dost děsivé zjištění - hůlky se vytáhly jen v jednom segmentu a druhý nešel "uzamknout". Měl jsem tedy hůlky o 15 cm kratší, než jsem potřeboval a nemohl s nimi pořádně jít. Zcela toto nechápu, protože je mám 2 roky a ještě týden zpět bylo vše v naprostém pořádku. Asi nesmírná náhoda, každopádně do cíle zbývalo ještě uřčitě přes 80 km a to přecijen morálce nepřidá. Sebral jsem tedy tučňákovi zánovní Leki a vrazil mu své staré hůlčiska. Přecejenom u výstupů mu to tolik nevadilo vzhledem k výšce jako mé maličkosti.

První kopec - po sjezdovce jsme šli v pohodovém tempu. Nechal jsem T. udávat rychlost a šel jsem klidně za ní. Sjezdovka byla zajímavá, hlavně mi přišlo podivné, když někteří se museli zastavovat už asi ve třetině a vydýchávat. Zároveň jsem viděl velmi mnoho batožin, u kterých jsem si nedokázal představit, jak bych je vzhledem k jejich enormnímu objemu dokázal donést do cíle.

Na konci sjezdovky opět mnoho týmu zcela nesmyslně zůstalo stát, dokonce už byla šlyšet sanitka a dolehlo ke mně i několik útrzků nějaké hádky. Nesnadná noc.

Ropice

Šli jsme kategorii hobby, takže na další kopec jen hezky po hřebeni a nemuseli jsme si užívat sestuv a výstup z Řeky. Chůze po hřebeni nebyla ideální, protože nás pořád někdo předbíhal. Proud lidí byl opravdu bez konce. Bylo zajímavé, že některé týmy nás za cestu k první občerstovačce (Morávka) předběhly i 8x. Jednoduše chvíli zuřivě běželi, pak se zastavili a oddychovali. V první fázi nás předběhli, pak jsme zaše předešli my je. Úplně jsem nerozuměl, jaký je jejich plán a zda to je pouze počáteční nervozita nebo toto rozkouskované tempo chtějí držet po celý závod.

Na hřebenu se vytvořily asi dva špunty okolo jakýchsi kaluží, které se hůře obcházely. Celkově jsme stáli asi 4 min a nedalo se jakkoliv obejít ten dav, prostě jen čekat (případně projít hezky rovnou skrze bahno a kaluž).

Velmni nepříjemný byl úsek na hřebeni, kdy se k nám připojili závodníci z Řeky. Většina z nich běžela na úzké cestě se nás snažila za každou cenu předběhnout. Proud lidi opět neustával a musím říci, že když jsem mně předbíhal někdo asi po 30., měl jsem okopané nohy z obou stran, opravdu jsem bojoval s chutí mu do běhu nastavit hůlky. Tento úsek nebyl úplně domyšlen a když se k tomu přidala přemotivovanost některých hobíků, tak se po relativně úzké cestě šinuly i tři rychlostní proudy.

Jak to tak bývá, první krize na sebe nedala dlouho čekat a v podstatě už od hřebenu Ropice byla T. v krizi. Nebyla vyspaná a tělo nějak odmítalo pochopit, že musí pochodovat. Co několik sekund v podstatě usínala, procházela asi mikrospánky a nedokázala držet tempo. Od té chvíle nás předbíhal už úplně každý, což ještě dále zvyšovalo nervozitu situace.

Sešli jsme na první občerstvovačku a bylo mi jasné, že už nyní toho má T. plné zuby, vypadá i přes slušné oblečení prochladle a reaguje apaticky. Zkusili jsme zázračné "power gum" zvýkačky (dle referencí vydají za 3 kávy jedna), ale nepřineslo to na T. absolutně žádný účinek.

Trávný

Sjezdovka na Trávný byla naprosto fantastická, příjemně prudká, všichni okolo funěli do strmého kopce a pomalu se šinuli vzhůru. Tak snad alespoň tady i ti nejrychlejší přesli do chůze. I když možná ani tady ne... Strmý výstup nebyl dlouhý, ale konešně se dařilo startovní pole trochu roztáhnout a rozestupy se zvýšili na alespon jednotky metrů. I přes toto vypětí byl T. stále ve stejné krizi a nevypadalo to dobře. Říkal jsem si, že skončit v Krásné bude velmi neslavné, ale tak co, zdraví je vždy přednější.

Bohužel kategorie hobby nedošla až na vrchol Trávného, odklonili nás asi 180 výškových metrů pod ní a vedli rovinatým traverzem. Traverz byl v ostrém svahu a samozřejmě právě zde si T. vybrala chvilku odskočit si. Sešla asi 3 m z cesty, ale bylo to zároveň o dva metry níže. Když se vracela šustila mezi větvemi, okolo jsem slyšel, jak si procházející povídají, že to bude asi nějaká srkna. Bohužel spíše zdevastovaný tučňák. Do Krásné jsme došli relativně bez obtíží, sestuv ani příliš nebolel. Na mobilu mi pípla SMS Schoda, který už byl samozřejmě dávno na Lysé a už vedl asi o 2 hod, což jsem moc nechápal, ale budiž. Stále se před nás valily davy a kdykoliv jsem si myslel, že už musíme být poslední, objevila se nová dvojička, která kvapíkem hopsala před nás.

Na občerstovačce byl T. velmi vyřízeny, zcela apatický pohled, při sestpupu už jsem viděl, že málem zakopává nohama o sebe a nebylo to vůbec dobré. Cítil jsem, že je jen kousek od odstoupení. Nabídl jsem se tedy, že ho hezky potáhnu a při výstupu na Lysou použijeme gumicuk. Neměli jsme to vůbec vyzkoušené, ale už nebylo co ztratit, přemluvil jsem T., že zkusíme ještě Lysou a pokud ani tam nepřijde zlepšení, na Ostravici to zabalíme. Aspoň budeme v tombole a třeba se na nás usměje stěstí. S chutí zkusit další TURBO zvýkažku (která opět vůbec nefungovala - to už je asi imunita vůči kofeinu, jinak vážně nevím.)

Lysá hora

Zázrak zvaný gumicuk měl na morálku fenomenální dopak. Neměli jsme ho vyzkoušený (pokud se nepočítá pokus na parkovišti před hobbymarketem), takže jsem měl dost obavy, jak to dopadne a zda mne to vůbec ustojím. Nicméně zahádl jsem ho hezky okolo pasu a konečně jsem poprvé v závodě mohl jít své tempo, které mi vyhovalo. Neuvěřitelný pocit, velmi pohodlně jsem stoupal do kopce. T. vzadu na gumě hezky vlála, první půlhodinu jsem ji skoro necítíl, pokud vyloženě neudělala špatný krok nebo nezačala brzdit. Budili jsme zasloužený obdiv okolí a poprvé od začátku jsme začali předbíhat okolní borce. Šli jsme rychlostí okolo 5 km/h do kopce, což bylo výražně rychlejší než naše okolí a nechávali jsme za sebou funící dvojice. Kromě jedné prudčí pasáže jsem se ani příliš nezadýchal, prostě šlo se velmi komfortně. Když pak v půlce výstupu začalo výcházet slunce a mohli jsme si vychutnat i překrasný výhled, opravdu to nemělo chybu. Tolikrát jsem se na tu Lysou drápal a musím říci, že to byl jeden z nejhezčích výstupů, co jsem zažil. Nahoře už jsme si mohli vychutnat svěží ranní vánek a už hurá na Ostravici, kde nás čekal polovina závodu. T. s ránem a gumicukem zcela odezněla spánková krize a opět jsme si mohli užívat atmosféru závodu.
V Ostravici se za námi přišel podívat i support tým, donesl hlavně T. kávu v termosce, což byl značný morální boost. Udělali jsme zde nejdelší pauzu, pojedli kromě běžných pamlsků na občerstvovačce i něco párků. Bříško už je velmí vítalo, protože bez tuhé stavy po celou noc se cítilo velmi mizerně. Ve škole na Ostravici to vypadalo jako za války v polním lazaretu. Lidé v nejrůznějších polohách usínali na chodbě i jiných místech, nicméně ze všech bylo cítit ranní nadšení a příval energie, jak se tělo z noci probíralo do běžného cyklu.

Smrk

Cesta na Smrk začala velmi pozvolna, skoro jako při přechodu Lysá - Javorník - jakoby se obcházel po asfaltu přímo na Čeladnou. Nicméně okolo nás si povídali, že to, co nás čeká není kopec, ale kolmá stěna, takže se rozhodně bylo na co těšit. Musím se přiznat, že tento úsek jsem neznal a tešil jsem se na každou novou zkratku. Naopak sestup ze Smrku jsem už při plánování hodnotil jako místo, kde určitě dopadne krize, protože byl velmi pozvolný a relativně dlouhý.

Cesta nahoru začínala decentním traverzem z asfaltu na lesní cestu, vše mírně do kopce. Opět jsme nasadili gumicuk a postupně předbíhali a předbíhali. Dostali jsme se do tempa, morálka příznivá a opět jeden ze světlejších momentů závodu. Pak přišla ona slibovaná stěna - konečně začalo pro mně asi nejzábavnější místo celého závodu. Opravdu relativně kolmý svah, bez hůlek bych se nestyděl jít po čtyřech. Hezky jsem se začal přískoky drápat nahoru, velmi mne to bavilo, ale pořád mne brzdil gumicuk, který byl neobyčejně natažený. Dokonce jsem měl několik momentů, kdy jsem chtěl udělat krok dopředu, ale guma mne tak táhla dozadu, že jsem málem spadl nazad. Najednou jsme už předbíhali opravdu v rychlém tempu. Po chvíli se za mnou ozvalo sípání a pak volání, zpomal, zpomal, načež jsem zkoušel silněji tahat za gumicuk, ale nebylo to moc platné. T. s tepovkou asi 180 se kopec úplně nelíbil, takže jsme asi od půlky zpomalili tempo a šli "rozumně". Následovala naopak velmi neoblíbená pasáže traverzu pod sedlo po mokrých kamenech, i s tou jsme si poradili a v klidu vyšli na vrchol.

Cesta dolů byla ze začátku zajímavá, ale velmi rychle se okoukala a jak jsem předpokládal byla nesmírně dlouhá. V nejzazším bodě se objevila "skrytá" kontrola, která zde však sídlí každý rok a je již notoricky známá. Následoval traverz na Čeladnou, velmi pozvolný, už se opravdu začala projevovat únava.

V Čeladné občerstvovačka, vyrazili jsme opět s podporou gumicuku do dalšího kopce.

Čertův mlýn

Cesta nahoru po asfaltu opět v módu předbíhání ostatních. Velmi pozvolna jsme se prodírali nyní už notně prořídlým zástupem závodníkům. Jediná zajímavost byl začátek "zkratky" pro TOP50 sport týmů, který spíše přípomínam vstup do lidmi neobdělávané džungle v korytě potoka. Před koncem asfaltky už se přecejenom začala projevovat únáva z gumicuku, ale naštěstí nijak znatelně, pro jistotu jsem ho odložil. Od vrcholu začala velmi nepříjemná pasáž okolo Kněhyně, směřem na Ráztoku. Už jsem zde několikrát šel a vždy jsem byl v depresi, jak je to dlouhá a nudná cesta. Součástí je i nepříjemný kamenitý sestup, který byl v závodě po 60 ušlých km absolutně nekonečný. Pustevny jsem vyhlížel už hodinu před tím, než jsme tam došli a opravdu jsem počítal každou sekundu.

Na Pustevnách proběhla porada ohledně našeho stavu. Za mne to bylo dosti procházkové a viděl jsem pořád možnost dojít za světla, pokud zvolíme zkrácenou trasu, což mne po zkušenosti s předchozí nocí velmi lákalo. Na Pustevny dorazil také náš support tým, takže jsme probrali strategii a zvolili kratší trasu. Poprvé jsme přezouvali ponožky, ale spíše pro pocit změny, než z nutnosti, osobně jsem během celého závodu neměl jediný puchýř.

Od Pusteven mi začala opravdu hrozivá krize. Postupně mne rozbolela chodidla, velmi stupňovaně, ale stále intenzivněji jsem citil každý kamínek, na který jsem šlápl.

Radhošť

Na Radhošť jsme "trapně" došli po asfaltu spolu s dalšími rodinkami s dětmi. Měl jsem vážně krizi, tak jsem nasadil skelný pohled a snažil se nedávat kolemjdoucím najevo, jak nesmírně trpím s každým krokem. Prošli jsme okolo kaple a spatřili zbytky procesí, které zde slavilo. Neměl jsem pro ně příliš pochopení, protože se pořád někdo pletl do cesty a morálky nebylo na rozdávání.
Na kontrole jsem musel na chvíli zastavit a nechat nohy odpočinout, protože chůze byla nesmíně bolestivá. T. to snášela dobře, vypada i docela čerstvě.
Sestup na Pinduli jsem si dříve zkoušel jen v noci a byl to tehdy nejdhorší zážitek z celé cesty, takže jsem se ho patričně obával. Nebyl ale vůbec zlý, kdyby tak nebolela chodidla. Postupně jsem zkoušel různé způsoby a úhly došlapu, ale prostě nic nepomáhalo. Až konečně mne napadlo se rozběhnout, nohy v té chvíli rychle kmitaly a bolest byla úplně pryč, prostě fantastické. Když jsme docházeli na občerstvovačku, zkusil jsem znovu cvičně chůzi a musím řici, že se ve mne niterně mísily dva odlišné pocity - bolest, která mi při každém kroku převracela žaludek naruby, až jsem myslel jedině, že budu zvracet a bolest, která mi zase kázala sednout si na okraj stezky a opravdu mohutně se tím tupým tlakem v nohách rozbrečet.
Byl jsem naprosto odhodlán nevzít si za žádnou cenu brufen, protože jednoduše nechci závodit a muset při tom polykat tato svistva. Nicméně došel jsem na občerstvovačku už opravdu velmi zkroušen bolestí a v diskuzi jsem zamýšlel, zda by nebylo vhodnější vzdát, než se tak trápit. Bylo mi už jasné, že bolest neodezní a odejít další kopec bych už asi zvládnul jen za cenu pláče.
Nakonec mne T. přesvědčila, ať si jeden prášek vezmu. Trochu jsme pojedli a vydali se vstříc poslednímu kopci, který pro svou malou výšku ani nebyl brán mezi oněch 7 vrcholů.

Velký Javorník

Prášek fungoval naprosto fantasticky. Ze začátku jsme to rozcházel ještě malátně, ale už první kopec jsem bolest šlapek necítil a uvědomil si, že mi kromě toho vlastně vůbec nic není.  Bylo to velmi povzbuzující, protože do kopce jsme zase mohli nasadit alepoň trochu tempo a šli s davem. Těšil jsem se na modrou značku, protože po té jsem šel poprvé a opravdu mne nezklamala, alespoň svým příjemným nástupem do prudkého kopce. Zbytek trasy už byl víceméně známý a příjemný, na kopci opět čekal náš support tým, který dodal poslední slova podprory, než se zuživě rozběhl do cíle, aby nás mohl uvítat v čase našeho "doběhu". Před kobercem jsme se krátce pokochali pohledem na novou rozhlednu a už jsme sestupovali dolů. Opravdu bych toužil vidět, jak tento kopec sbíhal Varboušek, protože je nesmírně prudký a zkratky mezi serpentinami běžné turistické značky musejí být velmi výživné.

Od Horeček jsem chytnul morální krizi, stejně jako na Osmě mi ty poslední kilometry vůbec neubíhaly. Navíc už přestal fungovat brufen nebo jednoduše bolest zesílila, ale vrátili se mi obdobné pocity převracejícího se žaludku a mysl se upřela pouze na myšlenku okamžitě se na místě rozřečet.

Cíl, hurá hej

Nakonec jsem došli i do cíle a musím řici, že přijeti a fandění místních bylo fantastické. Hned nás vyhnali na konstrukci K2, kde jsme vyfotili své cílové foto (úsměv po 22 a půl hodinách chůze není úplně vřelý) a po několika fotkách jsme již konečně byli odvezeni do zasloužené postele, regenerer na dobrou noc a promptně uloženi k zaslouženému odpočinku.

Příště rychleji a lépe

Fantastický závod, opravdu to stálo za přípravu. Těch lidí bylo nesmirné kvantum, ale cca od Trávného už to nebyl větší problém. Šel jsem relativně vycházkovým tempem, kdyby nebylo bolestí chodidel, tak dojdu věřím relativně bez krize, ale i tak jsem si užíval krásné výhledy do okolí, ostré výstupy a prostě přírodu okolo. Ve srovnání s předchozím maratonem to byl sice daleko delší, ale také pohodovější závod.

Přístí rok asi znovu, ale samozřejmě hobby full a za vyrazně nižší celkový čas...

P.S. Přečtětesi také pohled mé týmové partnerky alias T.

"Fotofinish"

Promo foto s pozadím v cíli a maskotem v náručí

Regenerace po maratonu

Protože pro mne byl Slezský maraton značně náročný, chtěl jsem zaznamenat několik zkušeností ohledně "regenerační fáze". Nebyl totiž dobrý nápad běžet takto zuřivě po Hostýnské osmě v týdnu před maratonem.

Den 0.

Tesně po maratonu přišlo opravdu slušné vyšerpání, počit "žaludku na vodě". Za den jsem vypil přes 4l vody, ale při teplotě okolo 28 stupňů, s propoceným batohem na zádech to tělu pořád bylo málo.
Po doběhu jsem si konečně mohl sednout a prakticky ve všech polohách mi nohy začaly upadat do křečí. Po asi půl hodině jsem se dokázal zvednout a pomaličku sejít z kopce kolů na autobus. Po asi 2 hodinách už šlo normálně chodit, ačkoliv chodidla bolela.

Den 1.

Rozhodl jsem se pro aktivní přístup a hned další den cca 6 km. No ze startu přišla neuvěřitelná krize, ale kupodivu ne od nohou. Běžel jsem s batohem, který je spíše taková vesta a z jeho neustálého mírného poskakování se mi zakyselily svaly na břiše a na zádech. I při pomalém běhu jsem měl problém dýchat a udržet alespoň základní tempo okolo 7.30 min / km. Po cca 4 km jsem tělo trochu rozhýbal a mohl zvýšit tempo. Doporučuji používat hůlky, ve městě jsou sice komické, nicméně pohyb s nimi je komplexní a dobře protahuje i horní končetiny.

Den 2.

Tělo bylo stále velmi nerozhýbané, mohl jsem sice běžet rychleji, ale pořád jsem cítil hodně unavené nohy, záda bolela.

Den 3.

Nevím, co mne to napadlo, že jsem se v takovém stavu vydal na dráhu trénovat rychlost. Běžely se právě 2 km, což jsem si řekl, že půjdu velmi oddychově okolo 5 min/km a nebudu to nijak drtit. No samozřejmě se po startu začnu zařazovat do vláčku běžců a přirozeně to člověku nedá a nevědomky zrychluje, protože se hold nechce nechat nikým předběhnout. Hrozný zlozvyk toto. Navíc jsem postupně zrychloval, když se nohy cítily dobře a s výsledným pacem 4.11 na km jsem byl vzhledem ke svému stavu spokojen. Poté ještě oddychově 12 km po silnici v Minimuškách, běželo se velmi lehce.

Den 4.

Konečně bez běhu - hezky na kolo. Zařadil jsem pár kratších kopečku a musím říci, že jsem se pořád nedokázal dostat to tempa. Celé 2 hod jsem kroužil, ale po rovině jsem cítil, že jedu příliš pomalu, tělo bylo unavené a nechtělo se mu. V kopcích naopak bez problému.

Den 5.

Volno.

Den 6.

Běh 11 km rychlejším tempem, již relativně velmi bez problému a v dobrém "tempu". Musím řici, že už jsem ten maraton příliš necítíl. Respektive kdybych běžel déle, určitě by se to projevilo.

Další dny

Už cca po týdnu se mi podařilo ten "zápřah" setřást a musím připustit, že i když byl závod vyčerpávající, nezanechal na mne zatím tak dlouhodobý deficit, jak jsem původně očekával. Při čtení některých průvodců jsem se setkal s údajem, že maraton člověka vyřídí i na následující měsíc, nedokáže pořádně a plynule běhat apod. Týden po maratonu jsem už zuřivě běhal, jezdil 110 km vkuse na kole, jednoduše jsem se necítil jakkoliv omezován. Velkým překvapením pro mne byla bolest břicha a zad způsobena výběrem batohu. Pokud by bylo menší teplo, případně by byly občerstvovačky součástí závodu, asi bych tyto neduhy vůbec nezažil a nemusel se s nimi potýkat.

Salomon Slezský horský Maraton 2013

Poněvadž si již chvíli volím závody především podle zkušeností účastníků z předchozích ročníků, dovolil jsem si nyní také drobně přispět několika svými postřehy. Přecejen se člověk nevyvaruje velkého množství chyb, které dokáže udělat v jediný den a je vhodné je zpětně promyslet a mentálně zpracovat.
Jak to již bývá zvykem, člověk uvidí zajimavý závod a musí se vzhledem ke kapacitě přihlásit dlouho dopředu, s formou nebo fyzickou připraveností si hlavu příliš nedělá, přihlášku je jednoduché vyplnit a tak tedy i já se přihlásil na svůj první maraton.
Musím se přiznat, že mi asi osobně nedělá příliš problém šlapat několik hodin v blátě, zcela rozmočených botech a nepříznivém počasí, když je okolí nebo alespoň cesta zajímavá. Zcela opačně je tomu například u silničního běhu, kdy je sice rychlost běhu vyšší, ale holt dívat se okolo 4 hodin na tentýž asfalt zatím mentálně nesvedu. Začal jsem tedy horských maratonem, což jsem tušil, že nebude snadné.

Před závodem

V rámci přípravy jsem se soustředil na výrazně více činností, než by samotnému maratonu prospělo, především v rámci tréninku na B7 jsem spíše častěji po horách chodil než běhal, nicméně asi 2x jsem zkusil oběhnout 42 km rozložených do 2 dní a ač to bolelo, vzdálenost se překonat rozhodně dala, dokonce jsem měl pocit, že bych i přidal dalších 10 km. Již jsem absolvoval Valašký hrb na 30 km po hřebeni v horách, takže i okolo této vzdálenosti jsem tušil, jak se budou věci vyvíjet. Nicméně pořád  mi bylo záhadou, proč všichni tvrdí, že po maratonu člověk potřebuje měsíc regenerace apod., když jsem po svých experimentech chodil vždy docela obstojně již další den...
Ze závodu jsem měl čím dál větší respekt, jak se postupně blížil a já si uvědomoval, že to prostě něbude nějaký půlmaraton a pak "jen další" půlmaraton, ale asi to bude podstatně těžší. Asi 3 dny předem jsem si počítal různé varianty průměrné rychlosti na trati a pořád jsem se nemohl dopočítat, jak bych proboha mohl strávit na trati více něž nějakých 6 hodin, ačkoliv výsledky hovořily, že mezi 6 hodinou a 7 (limit) dobíhala ještě třetina závodníků.
Den před závodem jsem byl už úplně roztřesený a myslel jsem na to, kde toho asi nechám a jak mne z toho hřebene odvezou.
Týden před závodem jsem absolvoval Hostýnskou Osmu a rozhodně jsem se necítil odpočatě nebo "zregenerován".

Elá hop...

Inu, závodní den jsem spal zcela mizerně, chmury mi kroužily hlavou, ale hrdinně jsem došel až na start. Dolní Lomná je opravdu malebná vesnička, areál Matice Slezské také vřele doporučuji k návštěvě.

V běžeckém batohu jsem vzal absolutně to nejnutnější, kromě několika gelů jen tatranku pro případ poslední záchrany, magneslife a trochu náplastí. Už po ránu začalo sluníčko neuvěřitelně pálit a tušil jsem, že to černé tričko možná nebylo nejvhodnější volbou. Nicméně po předstartovním shonu vše rázem utichlo a už se mohutný had závodníků valil vzhůru do kopce.

Bylo mi zcela jasné, že za žádnou cenu nesmím přepálit, takže jsem byl od začátku předbíhán a běžel jsem velmi volně a ostatní se pozvolna valili okolo mne. Moje strategie byla pokusit se co nejdéle zůstat v běhu a nepřecházet do chůze. Toto bylo poměrně zábavné, protože při stoupání na Kozubovou jsem jednoduše cupital téměř na místě, hodinky mi ukazovaly tep 178 a rychlost 3.5 km / hod, což mne lehce demotivovalo, tak jsem ještě zvolnil. Už po asi 30 min přecházeli někteří z běhu do chůze, ale já jsem si pořád jel své tempo a pomaličku začal okolní předbíhat. Popravdě to byla spíše rychlejší chůze, ale absolutně mi to nevadilo, byl jsem rád za každý metr, který se podaří zvládnout během a posune mne blíže k cíli. Výběh na Kozubovou byl poměrně krátký, opravdu jsem se dost divil, že "už" jsem nahoře a civěl dál do lesa, zda to už opravdu nepokračuje stoupavým tempem dále. Asi trénink okolo Lysé nese ovoce.

Na vrcholu jsem na požádání postkytl méně vybavenému závodníkovi několik papírových kapesníků, abych mu umožnil důstojně pokračovat dále a už jsem se dal do seběhu, který byl místy stejně prudký jako výběh. Při Hrbu jsem seběhy dost drtil, riskoval a nebál se běžet po kamenech okolo 14 km/h, ale tady jsem tušil, že pohodlí mých kloubů bude podstatnější, šel jsem relativně pomalu a i tak jsem měl co dělat, abych nezakopnul. V seběhu mne opět absolutně každý předbíhal, solidně se prášilo, takže jsem toho měl za chvíli doslova plné zuby.

Posledních půl kilometru už jsem si vážně přál, abych mohl kolenům ulevit, což se podařilo, krátký asfalt zakončený podivným stolem... neoficiální občerstvovačka? Podivné, ale vzal jsem zavděk vodou a hurá do druhého kopce. Stále pomaličku v tempu běžím, ostatní už od počátku pouze jdou, do běhu přechází minimálně. Zaslechnu diskuzi okolo mne, že na běh je to příliš příkré, ale jde se mi docela dobře, jednoduše jeden krůček za druhým a metr za metrem ubývá. V jedné ostřejší pasáži jsme se z lesa ocitli na louce a slunko začalo neuvěřitelně pálit. Nahoru pod Ostrý to bylo zase nějaké krátké, až se úplně divím, jaktože to sakra není vyšší? Nicméně už ted okolo 18 km se mi začíná ozývat zažívací trakt, oči se z krásy okolí spíše obrací dolů a boj pomalu začíná. Téměř při každém doslápnutí slyším zvuk, jak se mi v břiše něco pohne, začne mne píchat  nějaký do té doby nepodstatný sval v dutině břišní. Zároveň jsem už od seběhu pořád cítil takovou matnou bolest v nohách, která se pořád přelévala do různých částí. Nejdříve jedna noha střed chodidla, poté kyčel opačné nohy, koleno, ale postupně si to objelo kolečko a zklidnilo se to. Zažívání mne trápilo několik km, styděl jsem se, že to muselo být slyšet několik metrů okolo, ale co už. Už mírně nalomený jsem doběhl k odbočce na občerstvovačku, na kterou se poté závodníci vraceli a pokračovali v původním směru. Některé tváře jsem poznával, 20 km jsem měl okolo 2:15, což bylo daleko před mým očekáváním a vůbec nebylo zlé. Dokonce někomu vedle mne fandili, že to dá pod 5 hod celkově, což by bylo fantastické.

Na občerstvovačce jsem vylil věškerý ionták z batohu a dolil jen čistou vodu. Už jsem měl cukru absolutně po krk, měl jsem rozedřené rty a nemohl jsem ho ani cítit. Voda byla fantastické osvěžení. Návrat zpět na křižovatku byl i do kopce snadný, beželo se dobře a já jsem tušil, že se blýská na lepší časy. Chvilku jsem táhl skupinku, pak mi ale do boty spadl ostrý kamínek a musel jsem zastavit a vyklepávat, takže mi utekli. Postupně jsem se cítil trochu malátně, navíc trať byla sice hezky lesem, ale nebylo se jak pořádně orientovat a ve své přípravě jsem nevěděl jak je přesně který rozcestník daleko. Přecejen to bylo relativně dlouhé a postupně mi došly síly, v jednom z kopců jsem poprvé přešel do chůze. I v chůzi jsem pořád předcházel ostatní, kteří vypadali, že už toho mají nad hlavu. Přesně na 28 km mne začaly chytat křeče do levého chodidla, kdy se mi začaly prsty přitahovat k chodidlu a uvolňovat v rytmickém, ale zcela neovladatelném chvění. Bylo to možná na pohled zábavné, ale nešlo moc běžet, tak jsem si sedl do stínu a kopnul Magneslife. Najednou se ozvalo břicho a měl jsem pocit, že na místě končím. Ač jsem to tak ze začátku určitě necítil, oba první kopce udělaly své a tělo potrápily výrazně více, než jsem myslel. Pořád jsem pil, žaludek zcela na vodě a pořád jsem si říkal, že je to málo, protože jsem se přehříval. Po asi 5 min sezení, jsem se konečně zvednul a pomaličku se rozběhl dále. Na 30 km jsem zase trošku nabral sil, ale došla mi voda, ačkoliv jsem si doplnil skoro litr a půl na předchozí občerstvovačce. Terén se zase příjemně změnil do podoby hřebenového single tracku, což bylo velmi hezké na pohled, ale bez vody už mne to tak nebavilo. Nebyl jsem si jist vzdáleností, která mi chyběla na Muřinkový vrch, prostě jsem ji "odhadl", což byla velká chyba. Tělu jsem řekl, že půjde ještě 2 km a bude voda, ale ouha, bylo to ještě přes 5. To už se tělu vůbec nelíbilo a musel jsem vyhledat alespoň malinkatý potůček, který přehrazoval cestu. Zde to bylo dost divoké, protože cesta byla úzká, kamenitá a různě přehrázená kmeny. Pár závodníků okolo mne bylo doprovázeno cyklisty, takže proplétat se mezi nimi a koly nebylo moc hezké. Krajina stále hezká, občerstvovačku jsem nakonec našel, bylo tam nádherně mnoho vody a cítil jsem, že už je to se mnou hodně zlé. 4:20 nebyl vůbec špatný čas, ale vědel jsem, že teď to půjde už hodně ztuha. 10 min v podstatě odpočívám a popíjím vodu. Nohy pálely, kromě chodidel i lýtka. Udělal jsem další fatální chybu, když jsem si sundal kompresky a nahradil je jen kotníkovými ponožkami. Jestli do té doby nohy pálely, tak potom doslova hořely a měl jsem vážně chuť křičet bolestí. Opravdu hloupost. Následoval vytrvalostní výšlap na Velký polom, nejvyšší bod, ale převýšení už nebylo velké a neměl jsem větší problémy.
Po dalším hřebeni bych normálně bez obtíží běžel, ale nemohl jsem ve vedru dobře dýchat, bolely mne nějak břišní svaly a spíše jsem i po rovině šel než běžel. Po chvíli se ke mně někdo přidal, tak jsme chvíli tlachali, což bylo příjemné zpestření, protože kolega už na tom byl též bídně a vzájemně jsme se tahali, abychom zkusili ještě vymáčknout z těl trochu běhu. V poklusu jsme doběhli před poslední překážku - seběh prudkou sjezdovkou 1 km dolů a výstup 1 km do cíle po boční lesní cestě. Mentálně jsem na toto byl připraven a vzhledem k tomu, že už to bylo kousek do cíle, ani mi to nevadilo. Seběh na mně byl příliš ostrý, kolega se mi asi za pouhé 3 min vzdáli o 400 metrů, čemuž jsem se dost divil, ale holt už mi to z únavy skoro nešlo. Myslel jsem, že už ty nohy nemůžu více zřídit, ale ukázal se opak, když se mi prsty "komprimovaly" v šíleném úhlu sjezdovku pod vahou zbytku těla. Výšlap nahoru zase docela šel, jen jsem si pořád říkal, že je to škoda, že svůj první maraton asi dokončím úplně uřícený a chůzí. Před závěrečnou zatáčkou začaly znovu křeče do chodidla, to už jsem ale byl absolutně odhodlán to dojít a táhl jsem levou nohu za sebou spíše jako kotvu. Musel to být opravdu zábavný pohled, když jedná noha šla a druhá se jen strnule sunula. Děkuji organizátorům, že před finiš zařadili krátkou rovinku mírně z kopečka a já tedy mohl triumfálně doběhnout do cíle užít si tak krásný pocit závěru maratonu.

Doběhl jsem, trochu se usmál do foťáků, a pak jsem se absolutně zničený svalil do stínu. Výsledný čas 5:31 a musím konstatovat, že opravdu zaslouženě v cíli. Okamžitě mne začaly chytat po celé noze křeče a byl jsem rád, že jsem mohl chvíli rovně ležet. Kofola a polévka pomohly a už asi po 40 minutách jsem dokázal souvisle mluvit a jakž-takž se posadit.

Zhodnocení

Cestou zpět jsem nohy rozchodil, ale stejně jsem dal přednost autobusu namísto chůze z "morálních důvodů". Na vyhlášení jsem se dal trochu dohromady, dokonce jsem v tombole vyhrál hole, což mne velmi příjemně potěšilo.

• Samořejmě vždy může být více natrénováno, ale co se týka naběhaného objemu - nemyslím, že jsem měl nedostatek, rozhodně jsem se tak necítil. Hlavní problém byla jednoznačně absence delších běhů nad 30km nebo 3 hod v rámci tréninku nebo přípravy obecně. Toto byla jednoduše hranice, na kterou jsem měl nacvičeno relativně dobře a nikdy jsem nepotřeboval více. Rozložené maratonové vzdálenosti do dvou dnů příliš nepomohly.
• Další problém byl hlavně v chybách ohledně stravování - křeče se daly omezit, kdybych Magneslife bral několik dní dopředu, popílej během závodu postupně apod.
• Sundaní kompresek... no comment.
• Neznámá trať - přeci jen příprava nebyla to pravé, pokud bych si trať alespoň v závěru prošel, určitě by se mi běželo výrazně lépe a měl bych lepší odhad. Neustále mne demotivovalo, že jsem si nebyl jistý, jak přesně daleko jsem, špatně se plánovalo. Hodinky jsem na měření vzdálenosti používat záměrně nechtěl, protože pak bych se na ně díval co 100 metrů, "už tam budeme?"
• Opravdu je vhodné odejít týden před maratonem 64 km závod? Z Osmy jsem opravdu nestihl zregenerovat a citím, že kdybych si dal víkend předem volno, mohl jsem mít o 20 - 30 min lepší čas

Příště možná o regeneraci...

Hop, hop

Hola hej - startujeme

Do prvního kopce všihni klušou hurá

Stále vesele vpřed

Proti vedru ochrání čapka

Rozdíl vizáže čapka vs. bez čapky

"Profilovka"

Závěrečná rovinka, poslední zbytky sil

Nejdůležitejší je stopnout si hodinky 

Ještě, že mam brýle a není vidět slzy dojetí v cíli