Salomon Slezský Maraton 2015

Když si člověk někdy v brzkém jaře plánuje od stolu s diářem v jedné ruce a  termínovkou v druhé svou hobíkovskou závodní sezónu, to se to tam ty závody sází! Nojo, tady přece nemůžu chybět, tohle už si chci zaběhnout hrozně dlouho a támhle prý na občerstvovačkách servírují škvarkovku!

Důvodů je spousta, víkendů málo a času na trénink ještě méně :D

Když si pak v jedné sezóně naplánujete pokoření prvního half-ironmana, Oravamana, pobíhání po horách v Chamonix a svůj první horský maraton, může se docela lehce stát, že na některou z akcí nestihnete úplně kvalitně natrénovat :)

Jako svou první maratonskou zkušenost jsem si vybrala Slezský maraton  - krásná běhavá trať v Beskydech na distanci 40,5 km, což sice není kompletní maraton, ale díky převýšení přes 2000m to nikomu moc nevadí, navíc se super zázemím v Dolní Lomné a skvělou atmosférou. Tučňák se solidárně přihlásil taky, s původním plánem dramaticky vylepšit svůj čas z před dvou let, kdy tady taktéž absolvoval svůj první maraton.  Pracovní vytížení a s ním nezadržitelně spojený „pokles formy“, který se naplno projevil výbuchem na STRC Krkonoše však Tučňáka donutil modifikovat závodní plány a rozhodl se běžet jako můj vodič, dělat mi na trati společnost a ve chvílích  krize mě zásobovat kvalitním humorem. Jak je ostatně jeho dobrým zvykem :).

Jak už jsem naznačila, můj trénink na maraton byl veskrze kvalitní a spočíval víceméně ve dvou delších výbězích v délce cca 30 km. Jeden byl v rámci závodu STRC Dolní Morava v půlce června ( a tím pádem se to snad ani nepočítá) a druhý týden před závodem, když jsme si oběhli větší část trasy, která nás bude čekat.  Jinak jsem občas zaběhla nějakou kratší trasu nebo vylezla na nějaký kopec, ale systematickému tréninku to bylo na hony vzdálené.

Přesto jsem ani před startem netrpěla svou tradiční nervozitou a byla celkem přesvědčená, že v limitu to nějak zdárně doklepu do cíle. Tučňák se pořád vyptával, jak to jako vidím časově, tak jsem mu odvětila že něco mezi 5:30 a 6:00, spíš k těm šesti hodinám, pod 5:30 ani náhodou…

Počasí letos poprvé slibovalo téměř optimální podmínky, lehce přes dvacet stupňů a polojasno, což byla proti tropickému peklu v Krkonoších, na Dolní Moravě, a vůbec snad na všech závodech, kde jsme se letos objevili, příjemná změna.

Skvělý moderátor odstartoval závod bez velkých cavyků přesně v 9:30 a začali jsme si to rovnou šinout do prvního kopce. Už jsem zjistila, že mám pomalejší start a vůbec že do kopců nejsem žádný rychlík, no stejně mě překvapilo, že na vrcholu prvního kopce jsem se pořadím propadla snad až na úplné dno . Předběhlo mě snad všechno, co mělo dvě zdravé nohy, někteří navíc evidentně v pohodě a v družném hovoru se spoluzávodníky, zatímco já jsem pomalu dýchavičně vypouštěla duši. Tučňák vedle mě cupital ladným krokem tam, kde já jsem se opírala rukama do kolen. Prostě famózní začátek jako obvykle. Věděla jsem, že tohle musím nějak přežít, a pak už bude líp (možná), a zároveň se začala loučit s nějakým důstojným časem. Nový interní odhad po prvním kopci na Kozubové byl cca 6:30 hodin :D

Klasická přetvářka v prvním kopci :D  Foto: Lukáš Podolák

Doufala jsem, že v prvním seběhu do Košařisk mi nohy začnou trochu fungovat a předběhnu aspoň pár dušiček. První metry bolely jako čert, ale potom se nožky postupně rozběhly a na rovné šotolinové cestě se to z kopce dalo celkem slušně rozběhnout. To mi trochu zvedlo náladu do následujícího stoupání na Ostrý, které je (ano modří už vědí), pěkně ostré. Se slzou v oku jsem s funěním procházela okolo míst, kde jsme před týdnem sbírali obrovské ostružiny a plnili si bříška. Tučňák byl naštěstí tak hodný, že mi jich pár cestou utrhnul a přinesl. Na chatě pod Ostrým nás čekala první občerstvovala (15.km ), což je vždycky důvod k radosti. Doplnila jsem vodu a s plným bříškem ionťáku utíkala do dalšího seběhu.  Sešup do Tyry byl asi jedním ze dvou tehničtějších úseků trati a bylo vidět, že některým závodníkům to moc nevoní. Pustila jsem to tedy bez bázně a hany a konečně začala pořádně předbíhat. V Tyře jsem se tak znovu potkala s tvářemi, se kterými jsem se v duchu rozloučila už v prvním kopci. Ve třetím stoupání na Kalužný už mě začínalo všechno bolet, tuhnout lýtka, a celkově to už nebyla moc sranda. Začátek byl do docela mírného kopce, ale ani tam už jsem nedokázala běžet. Těšila jsem se, až budu nahoře a přijde krásná hřebenová pasáž k chatě Slavíč, nicméně když jsem se nahoru skutečně vydrápala a rozběhla, v nohách se rozlila pekelná bolest a stálo mě hodně sebezapírání nepřecházet do chůze. Tady někde se zjevně lámal chleba, neboť spousta lidí kolem mě už běžet schopná nebyla ani po rovince a začali jsme tak opět předbíhat. Na občerstvovačce na Slavíči (25. Km) jsem se potom neudržela a vypila o jeden kelímek ionťáku víc, než by bylo zdrávo, čehož jsem litovala celý následující seběh do Dolní Lomné, kdy jsem měla chuť to ze žaludku zase rychle poslat ven.  V prudším začátku se mi ale kromě toho běželo zase docela dobře, nicméně když jsme se potom dostali na asfaltovou cyklostezku, a já věděla že nás po ní čeká 3,5 km až do Horní Lomné, moje morálka sestoupila k bodu mrazu. Všechno už mě bolelo a i když cesta byla z kopce, nebylo to z kopce zase tolik, aby to „běželo samo“, takže každý krok pro mě byl utrpením. Konečně jsme se dostali k poslednímu výstupu na Kamenitý. I tady už to bolelo, nicméně udržovala jsem si tak nějak stále své tempo a utěšovala se představou, že až se vydrápu nahoru tak už tam bude jen takový malý brdek a pak seběh do cíle. Na poslední občerstvovačce (35. Km) jsem se už moc nezdržovala a vyrazila rychle k poslednímu úseku, vyškrábat se zpátky na Kozubovou a do cíle. Zpočátku cesta lehce stoupala po hřebeni, nicméně po chvíli se proměnila v prudký kamenitý krpál, takový bonbonek na závěr. 

Prej bonbónek :D    Foto: Lukáš Podolák

Někde v těchto místech se nás dva spoluzávodníci, se kterými jsme se na hřebeni míjeli, optali na čas, a Tučňák odvětil, že máme za sebou kolem pěti hodin závodu a když si pospíší, stihnou cíl do 5:30. Chlapce to příliš nevzrušilo a prohlásili, že oni už se teda asi nerozběhnou, nicméně když jsem to slyšela já, sebrala jsem poslední zbytky energie a řekla si, že to prostě stihnu i kdybych v tom seběhu měla duši nechat. Naštěstí rozhledna už byla kousek a potom už to bylo jen z kopce až do cíle. Trochu mě zmátla slečna, která v dobré víře mě povzbudit někde před rozhlednou na Kozubové prohlásila, že „super, a že teď už to máme jen 6 km z kopce“. Cože?? 6km?? Vždyť občerstvovačka měla být pět a půl kilometru před cílem… od té jsme už aspoň kilák a půl uběhli…sakra jak to může být ještě šest?? Trochu znepokojena jsem to v seběhu napálila tak, že jsem brzy popadala dech, ale byla jsem odhodlána vydržet a doběhnout to do pěti a půl hodiny. Tučňák se mě nějak snažil brzdit, jakože prý nemusím tak spěchat, asi už se ho taky bolely nohy, tak jsem mu odvětila, že já už chci být v cíli a zpomalovat se nebude. V závěrečném klesání jsme tak předběhli zase pár dušiček a poslední dva kilometry běželi jako o život. Ze záznamu hodinek jsem potom zjistila, že to (až na jednu výjimku) byly mé nejrychlejší kilometry v celém závodě :D.

Doběhli jsme s Tučňákem ruku v ruce v čase 5:28:20 na 251. a 252. místě z 358 dokončivších, mohla jsem tedy být přešťastná, že jsem si splnila cíl, který jsem si dala nahoře na posledním kopci a doběhla v čase, který jsem před startem vůbec nepředpokládala. 

Po doběhu jsem se chvíli sbírala na přilehlé louce a posléze v autě, potom už následovala klasicky pozávodní polívka a vyhlášení s tombolou, které má v areálu Matice Slezské vždycky moc hezkou atmosféru.  Lehké zklamání mě čekalo doma při pohledu do výsledkové listiny. Ve své kategorii 15. z 19, když ve dvaceti minutách přede mnou bylo nahuštěných asi osm závodnic. Musím říct že s tímhle časem jsem doufala v lepší umístění, ale je vidět že na sobě každý maká a konkurence nespí  :).  Pro mě jednoznačně poznatek, že musím zapracovat na běhu/ chůzi do kopce, neb tam mám značné mezery a přeběhne mě kdejaký děda s berlema. Jak prohlásil Tučňák:“ ty seběhy máš dobré, ty kdybys zhubla, tak seš na bedně!“….no, na bedně určitě ne, ale do těch kopců bych asi měla o poznání větší tah!:D

Tučňáci v Chamonix!

O některých plánech na letošní sezonu jsme měli jasno překvapivě brzo. Někdy v říjnu minulého roku mi milovaný Mr. Tučňák oznámil, že má pro mě gastronomické překvapení, které proběhne někdy v létě a že budu určitě nadšená. Nicméně, překvapení odhalí až za další týden.  Poté, co jsem proklepla všechny gastronomické akce na následující rok a nic neodpovídalo popisu jsem rozšířila své pátrací pole a po několika dalších indiciích mi došlo že se Tučňák přihlásil na Marathon du Mont Blanc. Pokud stále netušíte, jak to souvisí s gastronomií,  pak vězte, že v rámci registračního balíčku objednal předzávodní pasta party i pro mě.  Hmmm, to teda bude gurmánský zážitek! :D

Když potom Tučňáka skutečně vylosovali, zaradovali jsme se, že letos bude dovolená v Chamonix! Až po závodě jsme se dozvěděli, jak málo lidí mělo s losem štěstí….na dva tisíce startovních míst připadalo skoro osm tisíc přihlášek! Bylo mi trochu líto, že mi o tom neřekl dopředu a nemohla jsem tak zvážit, jestli se taky nepřihlásit, ale jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že se v rámci skyrunningového víkendu běží závodů hned několik, mimo jiné i Mont Blanc Cross s krásnými parametry 23 Km a cca 1600 m převýšení. Registrace na každý ze závodů naštěstí probíhaly v odlišných termínech, takže jsem se ještě stihla přihlásit a následně měla taky štěstí při losování.  Jupíí, já budu závodit v Chamonix, mecce všech horských sportů a domovském působišti Kiliana a Emelie!!!

 Celou akci jsme pojali dovolenkově a  rozhodli se, že po závodech v Chamonix zůstaneme ještě další týden, když už se tam táhneme přes půlku Evropy. Vyrazili jsme tedy ve čtvrtek 25.06. brzo ráno a po příjemných čtrnácti hodinách jízdy dorazili do Chamonix. Ve skutečnosti jsme tam mohli být i o hodinu dřív, ale to bychom na posledních třiceti kilometrech nesměli asi třicetkrát zastavovat, ochat a achat nad tou krásou okolo a všechno si fotit :D Ubytování jsme měli zajištěné v sice maličkém apartmánu, zato opravdu skoro v centru Chamonix a s fantastickým výhledem na Mont Blanc. 

První snídaně a první z mnoha výhledů

V pátek jsme se trochu zorientovali ve městě, zvládli registraci a poté i procházku předzávodním expem bez finanční úhony  (bohužel, o slevách které začaly po maratonském víkendu ve všech tamních sportovních obchodech, se to samé říct nedá :D) 

Zbytek dne jsme strávili fanděním finišerům osmdesátikilometrové tratě a hlavně startujícím na vertikálním kilometru. Atmosféra byla už v pátek úžasná, celé město žilo závody a já se opravdu těšila na sobotu. Dokonce i moje příznačná nervozita se ne a ne dostavit…

Emelie Forsberg na vertikálním kilometru

Kilian si to dal jako takový ostřejší trénink :D

V sobotu se startovalo už v 8:00, takže nás čekal brzký budíček a krátká procházka na start. S námi na start na louce za sportovním centrem proudily davy lidí. Teď už se mi začal trochu svírat žaludek…ale zároveň jsem se hrozně těšila, až to začne. V osm jsme si to konečně kolektivně odstartovali a za zvuků tradiční Highway to hell začali šinout k cíli. Prvních pár kilometrů byla rovinka po široké lesní cestě směrem na Argentiére, poté se cesta začala trochu vlnit, ale stále víceméně v běhatelných mezích.  Za Lavancher přišlo první kratší ostré stoupání a chodník se citelně zúžil, takže jsme šli za sebou jak husí pochod. Tady jsem taky začala celkem systematicky předbíhat, neb jsem zjistila, že Frantíci, kterých jsem se při běhatelných pasážích držela, při přechodu do prudších kopců rapidně ztráceli tempo a vypadali že tam jdou snad na procházku. Někde kolem šestého kilometru jsem taky potkala Kubu, krajánka z Čech, se kterým jsme si chvíli povídali. No a protože jsem typický chlap, co se neumí soustředit na víc věcí najednou, během družného hovoru s krajánkem jsem se, podotýkám že na široké a úplně rovné cestě,  natáhla jak široká tak dlouhá. Naštěstí jsem padala na měkkou ( čti zaprášenou) lesní cestu, takže kromě toho že jsem vypadala jak čuně se mi nic nestalo. Pak jsem Kubovi radši rychle utekla v seběhu,aby se tyhle trapasy moc neopakovaly:-).  Za chvíli jsme byli v Argentiére, kde nás čekala první občerstvovačka. Doplnila jsem vodu, do kelímku si nechala nalít kolu, aby se neřeklo okusila jsem i nějakou buchtičku a pádila dál . Do Tré le Champ už to byl jen kousek cesty, a za ním začíná ta těžší a hezčí část trasy. Hned poté, co jsme v Tré le Champ přeběhli hlavní silnici se cesta opět ( a teď už definitivně) zúžila a začala stoupat prudce nahoru. Opět jsem se stala součástí husího pochodu vinoucího se po klikaté cestě. Ti lidi šli všichni hrozně pomalu!! Vystoupila jsem proto ze zástupu a snažila se lidi obcházet co to šlo, i když občas za cenu krkolomnější cesty. Stoupáme rezervací Aguilles Rouges a v protisvahu vidíme Mer de Glace, Aiguille du Midi i všudypřítomný Mont Blanc. Kolem kvetou rododendrony, omamně voní mateřídouška a mně se jde krásně. Dokonce mi ani nevadí ten zástup lidí, který musím každou chvíli obíhat. Prostě se kochám a jsem ráda, že tady u toho můžu být. Po vystoupání několika set výškových metrů přichází první a prakticky jediný seběh, kdy velkou část poctivě vyšlapaných metrů zase sbíháme úbočím. Jsou tam místy prudké a technické pasáže, které v mém podání připomínají spíše zběsilé cupitání, ale nijak zvlášť mě to netrápí, však to zas doženu v kopci.  Seběh končí a čeká nás stoupání k občervstovačce na Flegére do cca 1850 mnm a pak přes Grand Balcon Sud, vyhlídkovou trasu,  až do cíle na Planpraz ( 2000 mnm). Občerstvovačka super, opět jsem pojedla jen kousek buchty a s kelímkem koly v ruce vyrazila dál. Ovšem, hned za občerstvovačkou začínal mírný seběh a taky tam na fotopointu číhalo asi pět fotografů, takže na polovině oficiálních fotek ze závodu vypadám jak panička na výletě, s plnou pusou a pitíčkem v ruce :D Naštěstí mě to nemusí zas tolik mrzet, když stažení jedné fotky vyjde na deset euro :D. Z Flégere nás čekal pak už poslední zhruba pětikilometrový úsek do cíle, který začínal kraťoučkým, ale výživným klesáním po skalních schůdcích. Tam jsem byla celkem ráda, že mi špunt lidí nedovolil se přizabít a prošla jsem skutečně velmi rozvážně. Na posledním úseku už byl s předbíháním problém, pěšinka v prudkém svahu byla široká cca metr a pod náma slušný padák. Snažila jsem se si tentokrát nepředstavovat (jak je mým dobrým zvykem) případný pád ani to, že bych se zastavila až v Chamonix na náměstí. I tak jsem ale na posledním úseku předběhla ještě hodně lidí, jejichž tempo s postupem času vadlo. Ačkoli už kousek za poslední občerstvovačkou byl vidět cíl ( a zdálo se že je to opravdu kousek), trvalo mi ještě třičtvrtě hodiny se tam skutečně dostat.

Poslední úsek trasy z cíle

 Musím říct, že poslední stoupání k cíli už mi vůbec nechutnalo, začínalo být docela vedro a neskutečně jsem se těšila až budu za cílovou branou. Posledních několik set metrů pak bylo zcela euforických, kdy diváci podél tratě donutili i mé unavené tělo sprintovat do kopce do cíle. Po cestě jsem si plácla s několika prcky, kteří nastavovali závodníkům ruce ( nejlepčejší zážitek!) a když na mě diváci volají jménem a povzbuzovali Allez Tereza! ( i když přede mnou proběhlo cílem už asi 700 lidí), bylo to něco neskutečného.

Cílové foto, jupí!

Od začátku jsem tvrdila, že čas je vedlejší, že tenhle závod si jdu užít, ale reálně jsem očekávala něco kolem 4 hodin. Výsledek nakonec 4:01:45, což stačilo na 731. místo z cca 1600 doběhnuvších a 79. místo v kategorii (z 260). Takhle dobře jsem se snad ještě neumístila :D
Podrobné výsledky možno najít zde. Lze z nich mimo jiné vyčíst, že jsem od startu (resp. prvního mezičasu) předběhla skoro 400 lidí :D

Další den (neděle) pak byl na řadě  se svým závodem Tučňák, což bohužel znamenalo opět brzké vstávání a start už v 7:00. Maraton startoval (narozdíl od našeho Crossu) na náměstí přímo v centru Chamonix, takže závodníci se mohli těšit na průběh centrem města mezi špalíry diváků. Udělala jsem Tučňákovi několik fotek se startovním obloukem a už jsme se loučili ve startovním koridoru. Na startu opět skvělá atmosféra s davy lidí, kteří navzdory brzké ranní hodině přišli podpořit závodníky. Maratonce čekala trať z části shodná s naší, nicméně "otočku" měli posunutou do Vallorcine a na trati je čekalo další velké stoupání na Aiguillette du Possettes ( 2300 mnm). Cíl byl  v mezistanici Planpraz stejně jako včera a dohodla jsem se s Tučňákem, že tam na něj taky budu čekat. Po startu jsem šla tedy zpátky do apartmánu dát si krátkou chrupku a probudila se tak akorát když byl čas vyjít :D  Dala jsem si tedy pozávodní-regenerační vertikální kilometr (přece nebudu utrácet za lanovku!)  a kolem dvanácté byla nahoře u cíle závodu. Tučňák odhadoval čas přes šest hodin, takže jsem věděla, že mám ještě dost času. Sedla jsem si do trávy a užívala atmosféru, která byla snad ještě lepší než v sobotu. Sluníčko taky peklo o poznání víc než včera, takže někteří do cíle dobíhali vysušení jako tresky.

Atmosféra před cílem

 Tučňák doběhl do cíle v čase 6:54:05 na 661. místě z 2000 závodníků, takže na to, že se šel taky kochat, spokojenost. Vypadal teda dost použitě a říkal, že to bylo zhruba stejně těžké jako Perun (takže asi fest:D).  Podrobně zde . 

Zničený, ale spokojený..

Celkově nás na celém závodním víkendu nejvíc uchvátila atmosféra, která v Chamonix panovala. Celé město skyrunningem žilo a když například v pátek po celý den probíhali centrem finisheri osmsdesátikilometrové trati, lidé se ve městě zastavovali a fandili nebo alespoň tleskali ze zahrádek restaurací. Perfektně zvládnutá byla také  (alespoň z našeho pohledu) organizace, ale tím, že jsme byli ubytováni tak blízko centra závodu, jsme některé služby ( jako třeba sprchy nebo ukládání věcí) nemuseli využívat. 

Co nás také nemohlo nezaujmout, bylo jídlo! Po závodě měl každý závodník volný vstup na buffet ( a oba jsme přikoupili i vstup pro toho druhého), kde se podávaly asi ctyři druhy salátů, roastbeef, pečená šunka a jiná masíčka, sýry, koláče a k tomu kávička, pivo, i víno :D. V sobotu večer jsme pak měli zaplacený i vstup na pasta párty, kde kromě těstovin s dvěma druhy omáček (obě výborné) měli další saláty, sýry, dezerty i ovoce. No, co si budeme povídat, byla to příjemná změna proti tradiční pozávodní klobáse s horčicí :D

V následujícím týdnu jsme potom v rámci důkladné pozávodní regenerace prozkoumali po svých velkou část údolí kolem Chamonix, včetně slavného Mer de Glace, přehrady Emosson nebo výšlapu k Refuge Albert 1er, chatě, která stojí vedle obrovského ledovce Glacier du Tour ve výšce 2700 mnm. 

Glacier du Tour

Mer de Glace

cestou po Grand Balcon Nord

Nemohli jsme si nechat ujít ani jednu z nejslavnějších lanovek světa na Aiguille du Midi do výšky bezmála 3.800 mnm, i když jsme šli po svých až do mezistanice v 2200 mnm a nastoupili až tam ( což nám ušetřilo dost peněz na to, abychom si následující večer mohli zaťápnout bříška sýrem u fondue). 

lanovka na Aiguille du Midi

Celý týden jsme si užívali ty nejkýčovější výhledy a taky vlnu veder, která udeřila na celou Francii a díky níž bylo i v horském Chamonix 33 stupňů. Vzhledem k počasí jsme pak museli přizpůsobit i plány na zpáteční cestu a návštěvu Ženevy zkrátit na snesitelný půlden ( tam bylo těch stupňů snad 36). Po přenocování u Bodamského jezera a krátké ranní koupačce jsme se pak v neděli ráno vydali směrem domů, a ty vedra přivezli s sebou, nemáte zač :D

Chamonix nás uchvátilo a shodli jsme se Tučňákem, že až budeme dostatečně bohatí, tak se do tady přestěhujeme. Do té doby ( předpokládám, že to nebude dlouho trvat :D), se tady musíme alespoň zase zajet někdy podívat. 

No…tak jakože teda start ….CZECHMAN 2015!

foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz

Minulý rok jsem Czechmana absolvovala coby support tým pro Tučňáka a Vojtu Gruchalu, kteří se vydali okusit svého prvního půlželezňáka. Byla jsem z toho pomalu nervóznější než oni, vedro mi bylo i když jsem jen postávala u cesty a spálenými zády jsem jim taky mohla směle konkurovat. Zároveň jsem si během závodu uvědomila jednu věc – že tady za rok chci být taky! (a ne tedy jen postávat u cesty). Jakkoli mi to ještě samotné přišlo trochu šílené a ta porce kilometrů těžko představitelná, svěřila jsem se nesměle se svým plánem Tučňákovi, který nad tím mávnul rukou se slovy jakože jasně a že bych měla začít trénovat.

Uplynul rok, během kterého se mi snad podařilo něco málo natrénovat, neprošvihnout registraci (!) , nakoupit všechny ty nehorázně drahé a nezbytné triatlonové vymoženosti, a Czechman se nezadržitelně přiblížil. Nervózní jsem byla už asi týden předem, když jakákoli myšlenka směřující k Pardubicím měla za následek zkroucení žaludku a paniku skoro jako před maturitou. Samozřejmě se ve mně stupňoval pocit, že nemám vůbec nic natrénováno, poblinkám se tam vedrem a pokud náhodou nepíchnu, tak mě stejně všichni předběhnou a skončím úplně poslední. 

No, dobře, reálně jsem si tedy myslela, že kdyby šlo vše dobře, mohla bych být v cíli zhruba za 6:15h.

Předpověď počasí na sobotu - den závodu byla vskutku pekelná, proto jsem celý týden poctivě dodržovala pitný režim a cpala do sebe hořčík. Realita ovšem stejně předčila všechny předpovědi a dokonce i loňské počasí, a my se už dvě hodiny před startem dusili ve vlastní šťávě v cca 33 stupních.

foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz

Trochu mě rozhodila nová organizace depa, kdy jsme nafasovali pytle, do kterých jsme museli poskládat věci na kolo a na běh, a ty jsme si pak na stojanech vyzvedli a v určeném prostoru před depem převlíkli. Ne že bych teda měla nějak moc zažitý jiný systém, když jsem vlastně všehovšudy doposud absolvovala jeden triatlon a pár duatlonů :D …ale depo jsem měla odkoukané z loňského ročníku a byla tak připravená na něco jiného. Nicméně, musím uznat, že tahle varianta byla krok správným směrem, když jsme nemuseli běžet přes celé depo v neoprénu a mačkat se pak u stojanu s koly.

foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz

Start závodu byl taky úplně naopak než loni. Zatímco před rokem se chudáci závodníci navlečení v neoprénech půl hodiny pekli na startovní pláži, neb se čekalo na vrtulník s kamerou, letos se odstartovalo tak rychle, že si toho leckdo ani nevšiml…a to včetně závodníků. Nově se startovalo z vody, nicméně dobré dvě třetiny startovního pole až do poslední chvíle tvrdošíjně vyčkávali na břehu, a když moderátor vyhlásil minutu do startu, a poté začal hecovat diváky pokřikem „tři, dva, jedna“, vzali to žraloci v prvních řadách jako jasný pokyn ke startu a dav už se nedal zastavit. Bezmocný moderátor jen do mikrofonu hlesl „tak jakože jo, už teda štart“ a víc jsem neslyšela, protože jsem se taky vydala vstříc vodnímu dobrodružstí. V prvních chvílích se plavalo dobře a já jsem nechápala, na jaké kopance si to Tučňák minulý rok stěžoval…a pak připlavala ta vlna lidí, která zaspala start a jala se to hlava nehlava dohánět. Ano, moje hlava nehlava. Nevím proč, ale typicky jsem se dostávala do situací, kdy se mnou souběžně z obou stran plavali zhruba stokiloví hromotluci, jejichž směr byl vždycky nachýlen lehce ke mně, tudíž jsem se zhruba co sto metrů vždycky ocitla v oboustranné mlátičce jejich kraulového záběru. Až za poslední bójkou (cca 300m do cíle) se startovní pole natáhlo natolik, že se dalo plavat bez těchto zápasnických vsuvek. I tak pro mě plavání bylo jednoznačně nejlepší částí – krásně čistá voda, nebylo vedro, navíc jsem vylezla v docela slušném čase (36:47) v první půli startovního pole (a asi minutu před Tučňákem, takže jsem se mohla těšit na povzbudivá slova, až mě bude předjíždět na kole ).

Popadla jsem tedy kolo vyrazila na cyklistickou trať, kde kolem mě okamžitě začali švihat borci úplně jiné výkonnostní třídy ( nojo, vyplavala jsem holt moc brzo :D). S vědomím, že kolo je moje nejslabší disciplína jsem se to snažila nepřepálit, ale teda když vás v prvním kole předjede zhruba 200 lidí, na psychiku to není nic moc :D. Do toho peklo sluníčko a já se snažila pít jak velbloud, jenže ačkoli jsem po chvíli měla v břiše slušný bazének, žízeň v tom vedru jsem cítila pořád. Věděla jsem taky, že nesmím dát „na pocit“ a musím do sebe na kole nacpat aspoň nějaké jídlo. Odloupla jsem tedy z rámu svou dokonale přikurtovanou půlku rohlíku s nutellou a posvačila, Rohlík jsem samozřejmě špatně zabalila, takže mi celý oschnul. Mňam. Na začátku druhého okruhu cyklistiky už jsem cítila, že mě všechno bolí, je mi vedro a blbě od žaludku. Zůstat zalehnutá na hrazdičkách pro mě byl nelidský úkol, pálely mě plosky nohou a moje rychlost pravidelně klesala pod hlemýždích 25 km/h. Prostě krize jako prase. V hlavě mi znělo jenom „vydrž, za chvíli budeš v půlce okruhu a pak už je to jen 20 km do konce“. A opravdu, jen co jsem minula občerstvovačku v půli trati, přestala jsem bolest nějak vnímat, dostala se zpátky do tempa a odpočítávala kilometry do konce. Do depa jsem tedy vběhla s čistým časem z kola 3:14:20, což bylo tak nějak v rámci mých očekávání.

První kroky po sesednutí z kola byly ve stylu Charlieho Chaplina, ale stačilo mi proběhnout druhým depem, abych jakž takž srovnala krok a mohla se vydat na běžeckou část. Z té jsem měla taky solidní hrůzu, neměla jsem tušení jak se mi poběží po 90 km kola a navíc v 33 stupních. Vzhledem k tomu, jak „dobře“ snáším horko, viděla jsem to spíše na černý scénář a pocitově se snažila to rozběhnout velmi pohodově. Když se mi tedy konečně chytly hodinky a hlásily mi tempo zhruba 5:20/km, řekla jsem si jen, že ten krám zase nefunguje :D. Snažila jsem se tedy pořád běžet volně, hlavně se moc nezavařit, a na každé občerstvovačce přejít do chůze, hodně se napít a důkladně zlít vodou. Občerstvovaček bylo docela hodně, takže jsem místy měla pocit že víc jdu než běžím, ale i tak se mi pořád dařilo držet tempo pod 6:00/km a neustále jsem předbíhala další borce, z nichž někteří se už jen odevzdaně šourali krajem cesty. Z běhu se tedy pro mě spíše mise od občerstvovačky k občerstvovačce ( a od stínu ke stínu, protože každý úsek na slunci byl opravdu pekelný), ale aspoň si člověk tu trasu nějak opticky rozdělil a ubíhalo to rychleji. Nohy tak trochu bolely, ale zároveň ne tak moc, a když jsme se rozhlídla kolem sebe, bylo jasné že na tom oproti ostatním nijak zle nejsem a nemám nárok na žádné ulejvání, takže musím mazat dál :) Kolem desátého kilometru jsem začala trošku cítit tuhnoucí lýtka, tak jsem kopla magnezko ze zadní kapsičky a jeden gel, aby mi náhodou ještě ke konci nedošlo. S každým dalším kilometrem se běželo malinko hůř, ale v zásadě se mi pořád dařilo držet celkem strojové tempo 6:00/km. Závěrečný úsek už jsem to do cíle tlačila i očima, ale už jsem si byla jistá že to doběhnu a v duchu se poplácávala po rameni. Když jsem potom vběhla do cílového koridoru a slyšela ten rachot, se kterým mě lidi hnali do cíle, vážně se mi zatajil dech ( to bylo taky možná z toho závěrečného pokusu o zrychlení) a jakkoli jsem si v některých momentech závodu říkala „never more“, s tou medailí na krku mi hned bylo jasné, že tohle chci zažít znovu!

Nakonec jsem se tedy do cíle za celkem 6 hodin, 4 minuty a 37 vteřin jako 449. z 590 startujících a jako 37. z 57 žen. Příjemně mě překvapil běžecký čas (2:06:28), když jsem v duchu počítala s tím, že se budu na tratu trápit daleko déle a čas o deset minut horší než lednový půlmaratonský osobák mi v těchto podmínkách nepřipadá vůbec zlý. Naopak, na kole se mé rezervy zdají být ještě dosti neprobádané, a budu na tom muset zapracovat :)

David doběhl do cíle za 5: 26:55 na 266. místě a loňský výsledek tak nezlepšil. Na běhu se prý úplně uvařil a v cíli se musel dlouho vzpamatovávat. Shodli jsme se ale, že v tak brutálních podmínkách byl úspěch vůbec dokončit, bez ohledu na čas a umístění. Naštěstí alespoň nepotřeboval kapačku – spousta lidí takové štěstí neměla, stan zdravotníků v jednu chvíli vypadal jako polní lazaret.

Czechman je prostě zážitek. A zážitek jak víme, nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní. Intenzivní to tedy bylo...ale i když byly momenty, kdy jsem si říkala co vůbec tady v tom asfaltovém pekle dělám, díky dokonalé organizaci a skvělé atmosféře to byl pro mě hlavně zážitek velmi pozitivní. V Čechách je velmi málo závodů, kde zažijete takovou diváckou kulisu, jako tady. A stejně jako všichni ostatní i já musím vyseknout poklonu celému týmu pořadatelů a dobrovolníků, protože takový servis a ochotu na trati jsem ještě nezažila.

Na závěr bych vám ráda vysvětlila, proč u článku není ani jedna moje nebo Davidova fotka. Z těch stopadesáti tisíc fotografů, kteří tak podél trati stáli, nás ANI JEDEN NEVYFOTIL! No chápete to? :D