Po třech velmi regeneračních týdnech jsem dlouho přemýšlel, zda vůbec využiji svou registraci na Nezmara, nicméně parametry závodu (44 km, 2800m+) byly natolik zajímavé, že jsem se rozhodl jít do toho. Samozřejmě oddychově, přece se na samý závěr sezóny nebudu nikam hnát, když kondice šla trochu dolů. Inu těšil jsem se na krásné výhledy, tempařské kopce a mírné seběhy. Samozřejmě se nic z toho nekonalo.
Celý předchozí den a noc kompletně propršelo, ráno opět déšť. Byl jsem si alespoň jist, že tentokrát mi během závodu konečně nebude vedro. Při prezentaci jsem se dost podivil, kolik úseků trati je vedeno mimo turistické značky, organizátoři podmínky dokonce přirovnali k Perunu, což je hádám velká čest. Na závěr si připravili překvapení v podobě brodu přes ráno krásně rozvodněnou říčku, která Bystřicí protékala.
Odstartovalo se, tradičně jsem nikam nespěchal. Bláto bylo naprosto všude, hned první kopec jsme se drali nějakým korytem říčky, která tam určitě před víkendem nebyla. Sucho v botách vydrželo asi 10 min, pak jsem se kalužím vyhýbal už jen z toho důvodu, aby mi v tlusté vrstvě bahna nezůstala bota. Počasí bylo mizerné, s přibývajícími výškovými metry houstla mlha, začalo zase poprchávat. Těsně před Prašivou jsem v krásné blátivé skluzavce nešťastně upadl a koleno se mi vyhnulo do pravého úhlu. Samozřejmě jsem hrdinsky nedal nic znát, ale poprvé jsem uvažoval, že bych mohl vše vzdát, dokud je čas. Po chvíli jsem vše rozběhal a hrnul se pomalu dále. Člověk si závod daleko více užije, když nikam nespěchá, má konečně trochu času rozhlédnout se okolo (do husté mlhy) nebo se zaposlouchá do funění a hekání okolních spolubojovníků.
První občerstvovačka na 8 km byla dost brzy, dle svého plánu jsem s v klidu zastavil a vypil si kelímek. Následoval naprosto fantasticky ultra-blátivý výstup po červené. Kopec byl tak prudký, že člověk musel dělat malinkaté kroky, ale natolik to klouzalo, že jsem i při vysoké frekvenci v podstatě stál na místě. Tehdy jsem si opravdu připadal jako rytíř, po kolena ve smradlavém bahně, zpocený, promočený na kost a stále ani ne ve čtvrtině závodu. Veškeré seběhy byly velmi technické, hluboké a mnohdy jemné bláto klouzalo na všechny strany, do toho kameny všech velikostí. Na mnoha místech tekla seběhem říčka, někde nebylo pro množství vody skoro vidět na dno. Několikrát jsem málem havaroval a chytil tygra.
První větší kopec - sjezdovka Rastoki. Šlo se docela dobře, konečně jsem začal trochu předbíhat. Bylo to docela prudké a přemýšlel jsem, zda jsem si neměl vzít hole. Na Malé Čantorii čekala T, která mohutně povzbuzovala a pak šla "zbaběle" po hřebeni dále, místo aby si se mnou hezky seběhla do údolí. V údolí jsem se ztratil ve vesnici s názvem Ustron. Spolu s asi 6 dalšími závodníky jsme pravděpodobně minuli odbočku a po chvíli čekání se dali napříč vesnicí a hledali jakoukoliv cestu zpět k lanovce. Prostě nic, nakonec jsme se "přímou cestou lesem" skrze jakési pole a další stavení dokázali dostat zpět na trať. Najednou jeden ztracený zahalekal na závodníka, co zrovna běžel správnou cestou okolo - vždyť už jsem musel být víc jak 15 min před tebou... Takže jsem si zaklel a jen se utvrdil v tom, že je správně brát ty závody občas oddychově a regeneračně.
Občerstvovačka hezky pod kopcem, aby mělo bříško dostatek sil na sjezdovku. První třetinu výstupu jsem hlasitě trávil (snažil jsem se jít mírně rychleji, než okolí, aby si to se mnou nespojili), druhou třetinu jsem měl pocit, že je dost zima a začalo nepříjemně foukat. Udělal jsem ohromnou chybu, že jsem do kopce nešel dost rychle a stihl jsem prochladnout. V mlze nebyl vidět konec, takže jsem se pořád utěšoval, že až dojdu na kopec, obleču se. Ohromná hloupost, poslední třetinu sjezdovky mne začaly bolet svaly ze zimy, přicházela krize. Na kopci mne čekala T., ale byl jsem zcela vyřízen, prostě tělo bylo zcela zničeno. Zima, špatně načasované jídlo, navíc můj kritický "26" km. Jednoduše jsem chtěl velmi silně vzdát, ale asi po 20 min plahočení, kdy jsem nebyl schopen ani souvisle jít z kopce dolů jsem se rozhýbal a nějak jsem seběhl dolů. V údolí se příjemně oteplilo, najednou se zase běželo dobře a byla to radost.
Proběhl jsem nějakou vesnici a očekával občerstvovačku, leč nebyla v dohledu. Nalezl jsem ji až když mi hodinky ukazovaly 34 km. Nicméně dle oficiálního měření to byl teprve 28 km. Takže jsem se jen zasmál z radosti, kolik kilometrů mne ještě čeká a hurá vstříc poslední sjezdovce. Zde jsem absolutně nespěchal, nebylo vůbec kam. Poslední část maratonu na hřebeni byla konečně běhavá. Do této doby bylo rovinek naprosté minimum, běhal jsem hlavně seběhy. Krajina se vlnila, nahoru, dolů, počasí se začalo zlepšovat. Dokonce se nám konečně naskytlo také několik půvabných výhledů, jeden z posledních výstupů na Stožek (půvabný blátivý výstup po 4), otočka u fialové krávy a hurá zpět do údolí. Od této doby se běželo relativně dobře, krajina už šla spíše z kopce. Poslední občerstvovačka, 8 km do cíle, tělo už bolelo, ale prostě už nebylo rychlejší cesty do cíle, než rovnou dolů.
Seběhy šly docela dobře, do kopců jsem už nedokázal vůbec udržet tempo, ale našetřil jsem něco málo sil, takže ideální stav. Na úplný závěr jsem brodil řeku, velmi, ale opravdu velmi opatrně, protože voda byla absolutně ledová. Na břehu nebyla žádná pomoc, takže asi nikdo neměl problém. Poté asi 400 m běhu, další brod, další běh, ale teď už "jen" po mostě do cíle.
Nakonec jsem včetně "zacházky" naměřil 50 km. Čas 6:50 není jakkoliv dobrý, ale opravdu jsem neměl žádné ambice, chtěl jsem dokončit v limitu a bez zranění. Obojí se (vzhledem k podmínkám skoro zázrakem) povedlo, takže spokojenost a pro mne náročné zakončení tohoto závodního roku.
GPS záznam trasy (viz krásný 27. km)
 |
| Erb závodu |
Celý předchozí den a noc kompletně propršelo, ráno opět déšť. Byl jsem si alespoň jist, že tentokrát mi během závodu konečně nebude vedro. Při prezentaci jsem se dost podivil, kolik úseků trati je vedeno mimo turistické značky, organizátoři podmínky dokonce přirovnali k Perunu, což je hádám velká čest. Na závěr si připravili překvapení v podobě brodu přes ráno krásně rozvodněnou říčku, která Bystřicí protékala.
Odstartovalo se, tradičně jsem nikam nespěchal. Bláto bylo naprosto všude, hned první kopec jsme se drali nějakým korytem říčky, která tam určitě před víkendem nebyla. Sucho v botách vydrželo asi 10 min, pak jsem se kalužím vyhýbal už jen z toho důvodu, aby mi v tlusté vrstvě bahna nezůstala bota. Počasí bylo mizerné, s přibývajícími výškovými metry houstla mlha, začalo zase poprchávat. Těsně před Prašivou jsem v krásné blátivé skluzavce nešťastně upadl a koleno se mi vyhnulo do pravého úhlu. Samozřejmě jsem hrdinsky nedal nic znát, ale poprvé jsem uvažoval, že bych mohl vše vzdát, dokud je čas. Po chvíli jsem vše rozběhal a hrnul se pomalu dále. Člověk si závod daleko více užije, když nikam nespěchá, má konečně trochu času rozhlédnout se okolo (do husté mlhy) nebo se zaposlouchá do funění a hekání okolních spolubojovníků.
První občerstvovačka na 8 km byla dost brzy, dle svého plánu jsem s v klidu zastavil a vypil si kelímek. Následoval naprosto fantasticky ultra-blátivý výstup po červené. Kopec byl tak prudký, že člověk musel dělat malinkaté kroky, ale natolik to klouzalo, že jsem i při vysoké frekvenci v podstatě stál na místě. Tehdy jsem si opravdu připadal jako rytíř, po kolena ve smradlavém bahně, zpocený, promočený na kost a stále ani ne ve čtvrtině závodu. Veškeré seběhy byly velmi technické, hluboké a mnohdy jemné bláto klouzalo na všechny strany, do toho kameny všech velikostí. Na mnoha místech tekla seběhem říčka, někde nebylo pro množství vody skoro vidět na dno. Několikrát jsem málem havaroval a chytil tygra.
První větší kopec - sjezdovka Rastoki. Šlo se docela dobře, konečně jsem začal trochu předbíhat. Bylo to docela prudké a přemýšlel jsem, zda jsem si neměl vzít hole. Na Malé Čantorii čekala T, která mohutně povzbuzovala a pak šla "zbaběle" po hřebeni dále, místo aby si se mnou hezky seběhla do údolí. V údolí jsem se ztratil ve vesnici s názvem Ustron. Spolu s asi 6 dalšími závodníky jsme pravděpodobně minuli odbočku a po chvíli čekání se dali napříč vesnicí a hledali jakoukoliv cestu zpět k lanovce. Prostě nic, nakonec jsme se "přímou cestou lesem" skrze jakési pole a další stavení dokázali dostat zpět na trať. Najednou jeden ztracený zahalekal na závodníka, co zrovna běžel správnou cestou okolo - vždyť už jsem musel být víc jak 15 min před tebou... Takže jsem si zaklel a jen se utvrdil v tom, že je správně brát ty závody občas oddychově a regeneračně.
Občerstvovačka hezky pod kopcem, aby mělo bříško dostatek sil na sjezdovku. První třetinu výstupu jsem hlasitě trávil (snažil jsem se jít mírně rychleji, než okolí, aby si to se mnou nespojili), druhou třetinu jsem měl pocit, že je dost zima a začalo nepříjemně foukat. Udělal jsem ohromnou chybu, že jsem do kopce nešel dost rychle a stihl jsem prochladnout. V mlze nebyl vidět konec, takže jsem se pořád utěšoval, že až dojdu na kopec, obleču se. Ohromná hloupost, poslední třetinu sjezdovky mne začaly bolet svaly ze zimy, přicházela krize. Na kopci mne čekala T., ale byl jsem zcela vyřízen, prostě tělo bylo zcela zničeno. Zima, špatně načasované jídlo, navíc můj kritický "26" km. Jednoduše jsem chtěl velmi silně vzdát, ale asi po 20 min plahočení, kdy jsem nebyl schopen ani souvisle jít z kopce dolů jsem se rozhýbal a nějak jsem seběhl dolů. V údolí se příjemně oteplilo, najednou se zase běželo dobře a byla to radost.
Proběhl jsem nějakou vesnici a očekával občerstvovačku, leč nebyla v dohledu. Nalezl jsem ji až když mi hodinky ukazovaly 34 km. Nicméně dle oficiálního měření to byl teprve 28 km. Takže jsem se jen zasmál z radosti, kolik kilometrů mne ještě čeká a hurá vstříc poslední sjezdovce. Zde jsem absolutně nespěchal, nebylo vůbec kam. Poslední část maratonu na hřebeni byla konečně běhavá. Do této doby bylo rovinek naprosté minimum, běhal jsem hlavně seběhy. Krajina se vlnila, nahoru, dolů, počasí se začalo zlepšovat. Dokonce se nám konečně naskytlo také několik půvabných výhledů, jeden z posledních výstupů na Stožek (půvabný blátivý výstup po 4), otočka u fialové krávy a hurá zpět do údolí. Od této doby se běželo relativně dobře, krajina už šla spíše z kopce. Poslední občerstvovačka, 8 km do cíle, tělo už bolelo, ale prostě už nebylo rychlejší cesty do cíle, než rovnou dolů.
Seběhy šly docela dobře, do kopců jsem už nedokázal vůbec udržet tempo, ale našetřil jsem něco málo sil, takže ideální stav. Na úplný závěr jsem brodil řeku, velmi, ale opravdu velmi opatrně, protože voda byla absolutně ledová. Na břehu nebyla žádná pomoc, takže asi nikdo neměl problém. Poté asi 400 m běhu, další brod, další běh, ale teď už "jen" po mostě do cíle.
Nakonec jsem včetně "zacházky" naměřil 50 km. Čas 6:50 není jakkoliv dobrý, ale opravdu jsem neměl žádné ambice, chtěl jsem dokončit v limitu a bez zranění. Obojí se (vzhledem k podmínkám skoro zázrakem) povedlo, takže spokojenost a pro mne náročné zakončení tohoto závodního roku.
GPS záznam trasy (viz krásný 27. km)
