Beskydská sedmička (B7) 2013 pohledem tučňáka - samičky ;)

Když jsem viděla, jak tučňák sepisuje své povídání o našem týmovém výkonu, požádala jsem jej preventivně o „guest post“, abych všechny případné pomluvy kterých se dopustí mohla sama vyvrátít :)

No musím přiznat, že žádné pomlouvání se moc nekonalo, ale i tak bych ráda popsala závod i ze svého pohledu- přeci jen, byla to akce na kterou jsme se připravovali, těšili (tučnák) či s obavami vyhlíželi (já) celou sezónu.

Od chvíle, kdy mi tučňák 1.1.2013 oznámil, že jsme registrovaní mi bylo jasné, že nás čekají měsíce chození, chození a zase chození po horách. Zimní víkendové Lysacupy na jaře vystřídaly náhodné výlety po Beskydech, sem tam proložené nějakým závodem. Věděla jsem, že bychom si alespoň jednou měli zkusit noční pochod, abych věděla jak bude tělo reagovat na zátěž v době, kdy všichní normální lidé spí. Na nočním přechodu Lysá- Velký Javorník jsem zjistila, že pochod v noci je sice obtížnější, nicméně menší spací krizi jsem měla pouze těsně nad ránem v závěrečném stoupání. Nepovažovala jsem proto start Sedmičky naplánovaný na 22:00 za tak obrovskou překážku....ó, jak bláhová jsem byla!

Daleko více jsem se bála o své levé koleno, které začalo zlobit už někdy začátkem léta a bolest se postupem času přo zátěži stupňovala. Po Hostýnské osmě jsem proto navštívila ortopeda, který mi píchnul injekci a já čekala, nakolik to pomůže nebo zda budeme muset závod zabalit.

Den před startem už jsem byla notně nervózní a v hlavě se mi stále dokola honila povinná výbava, profil trati, co si vzít na sebe, co si vzít k jídlu....no prostě soustředění dokonalé :).

V den startu jsme se pomalu přesunuli na naši základnu- chalupu ve Frenštátě, zvládli registraci a snažili se do sebe nacpat poslední porce sacharidů (už mi ty těstoviny lezly i ušima).

Ač jsem věděla, že by mi odpolední spánek prospěl, nebyla jsem schopna zamhouřit oko, proto jsem aspoň ležela a koukala na film.

V osm hodin jsme nasedli do auta a vyjeli směr Třinec. U auta před náměstím jsem ještě předvedla malou etudu na téma „které triko vzít“, když jsem se asi patnáct minut rozhodovala (a čtyřikrát převlíkala), jestli bude vhodnější klasické termotriko s dlouhým rukávem, nebo o trochu teplejší a težší mikina – jo ta zima na startu vás prostě zviklá :)

No a pak už to šlo jako po drátku- pár fotek, požehnání, hymna, a najednou nás dav tlačí šílenou disko-zónou vstříc prvnímu měřícímu koberci. Pro tu umělou mlhu a světelnou šou, nad jakou každý epileptik musel zajásat, jsem vůbec nic neviděla, ale musím přiznat že hudební motiv z Pevnosti Boyard byl více než stylový...

Prvních pět kilometrů po asfaltu byla podle očekávání nuda, první cliffhanger však přišel o dost dřív než jsem očekávala- na posledním úseku cesty pod Javorovým začal tučňák zběsile šroubovat hůlky a já věděla že máme problém. Poté, co jsme se ujistili že na vině není ani startovní nervozita, ani naše proslavená ňoumovitost...ale že hůlky prostě po dvou letech vypověděly službu právě dnes večer.Spodní část není možné zaaretovat tak, aby držela v nastavené poloze, museli jsme se uchýlit k prvním improvizovaným změnám plánu. Já do kopce dostanu krátké hůlky, tam by mi to nemuselo tak vadit, a z kopce si vezmu zpět nové Leki (aby kolena měla co možná největší oporu)...no a uvidíme jak to půjde.

Na sjezdovce na Javorový jsem nasadila svoje tempo, takže nás začalo spoustu lidí předbíhat. Nechápala jsem, proč to tak hrotí už v prvním kopci, polovina měla jazyk na vestě a stejně musela už ve třetině kopce zastavovat...

Nahoře u vysílače jsme kromě spousty odpočívajících hobíku míjeli taky urputně skandující stanici Horské služby- hoši děkujem! Člověk by neřekl, jak moc projevená podpora v takovou chvíli potěší.

První stoupání jsme měli za sebou a věděla jsem, že nás čeká relativně příjemná hřebenovka přes Velký Javorový až na Ropici. Nebylo mi úplně dobře od žaludku tak jsem se přinutila sníst alespoň pár hroznových cukříků a pokračovali jsme v cestě. Ve dne příjemná procházka u mě ale rozpoutala krizi, ze které jsem se vzpamatovala až na Lysé.Pohodová a celkem jednotvárná trasa (spolu s dalšími faktory) přispěla k tomu, že se mi začalo chtít spát....

Postupně jsme přestávala vnímat cestu před sebou a úporně se soustředila, abych udržela víčka otevřená. Na občerstvovačce v Morávce jsem se snažila něco sníst a dostat do těla potřebnou energii, ale můj stále houpající se žaludek toho moc nedovolil. Zároveň jsme vytáhli kofeinový zázrak- žvýkačky Bitters (a hádejte proč se tak jmenují- ano, jsou opravdu, opravdu hnusné). Vydali jsme se do dalšího stoupání na Travný a já se snažila vyžvýkat co nejvíc kofeinu to šlo, aby se mi zároveň žaludek neobrátil úplně naruby. Vydržela jsem to pár minut, než jsem tu věc musela vyplivnout a doufala, že koňská dávka kofeinu mě probere. Strmý krpál sjezdovkou nahoru pro mě byl tak trochu požehnání- tepovka vyskočila nahoru a tělo se při zvýšené námaze trošku pobralo. Bohužel, jakmile bylo stoupání u konce a my jsme se ocitli na vrstevnicovém „obchvatu“ Travného, bylo to zpět. Asi každých deset vteřin jsem měla „blackout“, kdy jsem tak na sekundu odpadla do spánku, zbývajích devět vteřin každého intervalu jsem se snažila zaostřit pohled zpět na cestu před sebou, ale viděla jsem jako v mlze. V úsecích kde byla cesta širší a mohli jsme jít vedle sebe, se se mnou Tučňák snažil komunikovat a udržet můj možek v činnosti, bohužel naše konverzace probíhala asi takto:

Tučňák: „Tak mi pověz jak to máš vymyšlené s tou novou kuchyní. Už sis rozmyslela jakou chceš barvu?

Já: No....hmm.....asi cervenou....nebo..(dlouhá pauza)...nooo.. když já nevim jak se ta barva jmenuje....

(myslela jsem fialovou)

Ze sestupu z Travného do Krásné si pak už pamatuju spíše jen útržky:

- Sporťáky, kteří šli přes vrchol a po spojení obou tras nás mohutně předbíhali. Musím přiznat, že vůči jejich „Pravá...PRAVÁ...SAKRA! Jsem byla už od počátku imunní, za což se jim teď dodatečně omlouvám (nebylo to schválně chlapci, ale buďto jsem vás už vůbec neslyšela, nebo jsem nebyla schopna změnit směr své chůze).

- Pohled na svou nohu, která se chystá našlápnout do nějaké díry na cestě, který se mi naskytl po jednom z mých „blackoutů“. Tento úlek mi do žil napumpoval tolik adrenaninu, že se četnost mých výpadků na čas snížila na asi jednou za patnáct vteřin.

- Velmi intenzivní touha svalit se metr od stezky a spáááát. Celou cestu dolů jsem dokázala myslet jen na to, jaké by to bylo kdybych si hned teď tady mohla lehnout a nemusela dál šlapat. Dokonce můj chorý mozek začal spřádat plán na občerstvovačku: Věděla jsem,že mě Tučňák nenechá usnout a bude se mě snažit udržet bdělou, tak jsem vymyslela že jej pro něco pošlu (pití, meloun) a v mžiku se svalím na zem a usnu. Můj plán byl založen na důmyslné premise že až se vrátí, zželí se nade mnou a nechá mě aspoň pět minut spát....no nebudu vás napínat, plán nevyšel :)

- Obecně vzato si moc nepamatuju jak jsem se dostala dolů do Krásné a kdybyste mě tou cestou vzali dneska znovu tak ji asi nepoznám, jenom vím, že naše tempo bylo věru slimejší a měla jsem pocit že nás muselo předběhnout všechno, co stále šlo po dvou.

Na občerstvovačce v Krásné už jsem byla opravdu na dně. Můj sen o dokončení sedmičky se rozplýval v mlžném oparu mé ospalosti a já se dala do pláče. Bylo to k vzteku když jsem viděla závodníky, kteří na tom pravděpodobně museli být fyzicky hůř než já bez obtíží živě debatovat nad melounem se solí, zatímco já jsem seděla úplně psychicky vyčerpaná, drkotajíc zuby a s žaludkem, který vypadal že se každou chvíli definitivně vzbouří. Tučňák to bral sportovně (nebo se alespoň tak tvářil) a řekl, že takhle trápit se mě nenechá a když se to nezlepší, na Ostravici to zabalíme. Bylo mi to hrozně líto, ale byla jsem jsem s touhle možností už tak nějak smířená. Teď jsme ale každopádně museli jít dál- pořád chyběla tak hodinka do rozednění a byla hrozná zima, pokračovat dál v pohybu proto byla jediná rozumná varianta. Kopla jsem tedy do sebe endurošneka, nějaké cukry a začala žvýkat další kofeinovou žvýkačku a vydali jsme se na můj nejoblíbenější kopec- starou dobrou Lysou Horu. Zároveň jsme vytáhli naši tajnou zbraň- gumicuk! Nebyla jsem si úplně jistá, jak to bude fungovat, ale v této chvíli už nebylo moc co ztratit. Zahákla jsem se tedy za tučňáka, který nasadil strojové tempo, které jsme postupně ladili tak, aby se nám oběma šlo dobře. Nevím, co zafungovalo víc, jestli energetická a kofeinová vzpruha na občerstvovačce, nebo gumicuk, nebo snad kombinace obou, ale spát se mi už nechtělo a fyzických sil jsem stále měla dost, takže jsme v háku předbíhali jednu dvojici za druhou. Někde v půli stoupání na Lysou taky konečně vylezlo sluníčko a já tušila, že to nejhorší mám za sebou ( ano, je docela troufalé si tohle myslet před polovinou takového závodu, ale ukázalo se, že mé tušení bylo správné). Viděli jsem nádherný východ slunce nad Beskydy a já se pomalu začala dostávat do euforie. Cestou nahoru jsme předběhli snad stovku lidí a tempo drželi více než slušné. Gumicuk mě lehce táhnul dopředu, ale co bylo důležitější, nedovoloval mi polevit ze stanoveného konstantního tempa, které vpředu udával Tučňák. Náš zlepšovák budil docela pozornost a každý, koho jsme předbíhali měl potřebu se k tomu nějak vyjádřit. Už ani nevím kolikrát jsme za cestu slyšeli komentáře typu „ A můžu se taky zaháknout“ nebo „Vidíš, to jsme taky měli vzít“ až po „ jéé já chci taky“. Můj oblíbený ale byl „ No dívej, s tímhle můžeš chodit s Jarunou na výlety!“

Na sestupu z Lysé jsem si poprvé uvědomila, že mě vůbec nebolí moje obávané levé koleno. To mi dodalo další elán a nepříjemný šutrovitý sestup jsme zvládli poměrně v pohodě. Cestou už jsme začínali potkávat jedince, kteří na tom byli o poznání hůř. Jeden pán se dolů šinul se smrtelným výrazem v očích a studeným potem na čele, v dost nepřirozeném předklonu. Tipovali jsme, jestli jsou to akutní trávící potíže nebo „jen“ vyčerpání, ale každopádně to vypadalo, že tenhle pán moc daleko nedojde. Na Ostravici, i přes nepříjemný a nudný závěrečný asfaltový úsek už nebylo po mé krizi ani stopy a plán zabalit to vzal za své. Na přejezdu nás čekala moje maminka alias support tým, a vydali jsme se na občerstvovačku ve škole pro polívku a párky. Polívka po probdělé noci opravdu „bodla“ , zároveň jsem se snažila sníst alespoň kousek nějaké tužší stravy, abych se zbavila toho šíleného pocitu žaludku na vodě. Párky možná nebyly ideální volba..ale nic jiného kromě tatranek k dispozici nebylo. U auta jsme si dali ještě kafe, které mamka přivezla v termosce a pokračovali v cestě.

Stoupání na Smrk mělo být tím nejhorším na celé trase- no mě to tak nepřišlo:) zaháknutí v gumicuku jsme pokračovali ve stíhací jízdě a mě i tučňáka to evidentně bavilo. On měl dost sil aby táhnul, já měla dost sil abych držela zvýšené tempo. Na slavných „schodech“ nad Holubčankou mě sice táhl takovým stylem, že i přes mou snahu s ním držet krok a tepovkou kolem 180, jsem myslela, že ten gumicuk musí prasknout jak to rval nahoru....ale oba jsme se tím celkem bavili. Na Smrku jsme v souladu s politikou „nahoře nezastavujem“ hned pokračovali v sestupu. Ten po počáteční zajímavé pasáži byl víceméně zdlouhavý a nudný a já se modlila, abychom už byli v Čeladné. Tam jsme na další občerstvovačce něco pojedli a já preventivně vyměnila ponožky, i když jsem žádné náznaky puchýřů ani jiných problémů nezaznamenala.

Čekalo nás nudné asfaltové stoupání na Čertův mlýn a Tučňák opět vytáhnul gumicuk. Myslela jsem, že tohle zvládnu sama, přecijen byla to nenáročná asfaltová cesta, ale tak když chtěl, zahákla jsem se. V závěru asfaltové cesty jsme gumicuk zase sundali, na Tučňákovi už byla vidět nastřádaná únava a nevypadal tak svěže jako dosud. Po kontrole na Čertově mlýně nás čekal nepříjemný a vskutku nekonečný úsek na Pustevny. V prudkém klesání mě začaly itenzivně bolet chodidla a cítila jsem bolest v pravém kotníku, ale Tučňák vypadal ještě o něco hůř. Mátožně klopýtal po cestě za mnou a už toho ani moc nepovídal. Vždycky, když tímto úsekem jdu, zapomenu, jak je vlastně dlouhý. Z Čertova mlýna to vypadá na Pustevny kousíček, proto když se cesta táhle a Pustevny jsou stále v nedohlednu, uvrhne to i odolného jedince do deprese. Na Pustevnách na nás kromě občerstvovačky s další polívkou čekal i support tým. Když jsme se konečně blížili a já zahlédlav dáli mávající maminku, měla jsem opět slzy v očích. Ani nevím proč, asi jsem si uvědomila že to asi opravdu zvládneme. Mamka se trochu lekla když mě viděla ubrečenou, asi to vypadalo že musím být opravdu na pokraji sil. Nohy mě sice bolely, ale věděla jsem, že když si chvíli odpočinu budou schopny jít dál. Vlastně jsem byla příjemně překvapená stavem svého těla- zatím ani jedna křeč, ani jeden puchýř, kolena nebolely, do kopce to docela ještě šlo... Bylo mi trošku líto když jsme se nakonec na Pustevnách rohodli pro zkrácenou trasu, ale když jsem viděla, že Tučňák na tom není moc dobře a spočítala si, že za světla bychom tu dlouhou určitě nedošli ( a víme co se se mnou děje po setmění), byla to celkem jasná volba. Vydali jsme se tedy po hřebeni na Radhošť, kde tou dobou probíhaly jakési slavnosti. Proplétali jsme se mezi turisty v žabkách a rodinkami s kočárem a stále mě nepřestalo udivovat, že i po sedmdesátí kilometrech v nohách jsme měli tak o polovinu rychlejší tempo než většina z nich :) Jedna postarší turistka dokonce na mou adresu prohodila: „Ale vy vůbec nevypadáte zničeně! To vás nic nebolí, nebo už začínáte cítit nohy?“ Krátce jsem jí vysvětlila, že já už začínám cítit ÚPLNĚ VŠECHNO a pokračovala v cestě:)

Při sestupu na Pindulu jsem viděla, že Tučňák je na tom velmi špatně. Nestačil ani mému tempu a bylo vidět, že každý krok je pro něj utrpením. Když mi navíc řekl, že ho chodidla bolí tak, že se mu z toho chce zvracet, věděla jsem že to není dobré. On Tučňák (na rozdíl ode mě) totiž není ani žádný simulant a ani žádná citlivka- takže jsem věděla, že nepřehání. Nabízela jsem že mu ponesu batoh, hůlky cokoli....nabádala jsem aby si vzal brufen, že to určitě pomůže, ale nechtěl. Na tom nejprudším úseku nakonec v zoufalství přešel z šouravé chůze do brutálního seběhu...no tak jsem ho následovala. Byla jsem překvapená, že po pětasedmdesátí kilometrech jsem schopná běžet (z kopce! A kolena nic!) a že je to dokonce příjemná změna. Nicméně když se cesta narovnala, přešli jsme zpět do chůze a agónie byla zpět. Před občerstvovačkou na Pindule mi navrhnul, jestli by nebylo lepší se na to vykašlat. Při té představě se mi lehce zatmělo před očima. Vždyť už nás čeká poslední kopec! Nakonec souhlasil, že si vezme brufen a uvidíme jestli to pomůže- pokud ne tak bychom to snad zabalili na té Pinduli.

Závěrečné stoupání na Javorník bylo překvapivě v pohodě- Tučňákova bolest polevila, tempo sice nebylo takové jako na začátku , ale byli jsme schopni bez problémů zvládnout i prudší úseky a najednou jsme byli nahoře. Tam opět čekala moje maminka, která s námi absolvovala asi polovinu sestupu na Horečky. To už se začalo stmívat a museli jsme nasadit opět čelovky. Tučňák se mě neustále ptal, kdy teda budou ty Horečky ( byl nějak fixovaný na Uhrovu příhodu o někom, kdo vzdal 1,5km před koncem na Horečkách a museli pro ně jet) , když jsem mu vysvětlila, že Horečky jsou vlastně celý hřeben, po kterém aktuálně jdeme, byl mírně řečeno rozčarovaný. V pravidelných intervalech se mě ptal, jak je to jestě daleko, a já jsem mu nebyla schopna odpovědět, protože jsem si tu cestu už tak dobře nepamatovala. Každopádně, to co bylo možná v reálu 5km se zdálo jako 15. Už jsme slyšeli hluk města, viděli světla, ale sami jsme ještě byli někde hluboko v lese. Konečně vidíme tenisové kurty, vycházíme na cestu a dáváme se alejí na náměstí. Tučňák se opět táže jak je to ještě daleko, slibuju že teď už ne víc než kilometr, bolest se vrátila a je vidět, že teď je psychicky na dně zase on. Konečně poslední zatáčka a vidíme cílový oblouk. Opět mi po tváři tečou slzy, tentokrát už ale dojetím a úlevou, že jsme to zvládli. Ten pocit, kdy vám do cíle fandí špalír úplně neznámých lidí za to stojí. Stoupáme na KáDvojku, fotíme cílové foto (ano, strašně se mi nepovedlo, stejně jako to startovní), ujišťujeme se že jsme to zvládli.

Moc dlouho nepobudeme, je nám zima a tak nás support tým odváží na chalupu, kde upadáme do vytouženého spánku.

Už v něděli, přestože nohy bolí, mám na vyhlášení chuť se znovu přihlásit na příští ročník, dát ho lépe a v plné trase! Tak nakažlivou má závod atmosféru. Jako třešničku na závěr vyhrávám v tombole goretexové kalhoty Adidas, Libor Uher mi je předává s poplácáním po zádech a slovy „jsou sice pánské, ale to nevadí!“

Vyrážíme zpět do Ostravy já vím že se tenhle zážitek budu mít v hlavě ještě dlouho ( a taky že jo, tři noci po sobě se mi zdálo, že šlapu od kontroly ke kontrole :))

Co mi tenhle závod ukázal, když pominu limity vlastních fyzických možností, je zjištění, že s Tučňákem dokážeme fungovat jako tým. Byla jsem mu velmi vděčná za to, jak mě podpořil při mé noční krizi, dokázal se mi přizpůsobit a odsunout stranou vlastní cíle a plány. A za tohle mu patří největší dík!

Zároveň chci poděkovat našemu support týmu- mamince, která nám celý víkend dělala servis a čekala na nás se slovy povzbuzení na kontrolách.

No a na závěr díky všem pořadatelům, závodníkům i všem, co nám fandili jako po trase tak v cíli, za úžasný zážitek!

Za rok doufám na viděnou!

Před startem s "konkurencí". Teple oděni do slušivého modýlku.

Ostravice a ranní snídaně.

Pustevny a skelný pohled

Velký Javorník

Ve finiši s maskotem.

Beskydská sedmička 2013

K přípravě

Jsem přihlášen již od 1.1. 2013, v podstatě jsem si řekl, že celý rok budu na tento "zlatý hřeb" trénovat a uvidíme, jak to dopadne. Pamatuji si, že když jsem už někdy v lednu, únoru drtil v zasněžené krajině kilometry nebo se drápal někde okolo Beskyd, často jsem si představoval, jak se asi budu cítit na B7 v některých pasážích.

V rámci roku jsem stihl projít komplet každý kopec na trase. Pravda, některé jen v zimě, když byl metr sněhu, jedny kopce častěji než druhé (Lysá...), nicméně některé "zkratky" z trasy jsem neznal a těšil jsem se, co to s námi udělá.

Asi týden před závodem jsem neustále svou týmovou partnerku ujišťoval, že se nesmírně těším a že to bude "příjemná procházka". A taky byla...

Předzávodní veselí

Pro mne ze zcela nepochopitelného důvodu začíná závod ve 22 hod. Celý den je tak jaksi rozbitý, člověk se snaží po obědě jít spát, ale je tak "nabuzený" a nervozní, že se mi to stejně příliš nepodařilo. Tučňák neusnul vůbec, ale o tom až dále. Na start jsme pro jistotu zvolili dopravu autem a nebylo to špatné, když jsem viděl jaký dav husím pochodem vycházel z nádraží směrem na náměstí v Třinci. Okolo jsme viděli mnoho předstartovních příprav, hlavně památné "zahánění vlků" (pokud nejste s tímto pojmem příliš seznámení, vysvětlení najdete v motivačním klipu B7). Když na sebe chlapci parkující vedle nás pokřikovali: "A taky ti tak od té vazeliný kloužou půlky?", tak jsem se musel opravdu ve společnosti dam stydět.

Tesně před startem pak proběhlo tradiční požehnání, kde jsme byli varování především před přehnanými ambicemi, což byl pravděpodobně v minulých ročnících velmi častý jev. Opravdu maximálně doporučuji "poslechnout" zkušenější a řídit se radami odborníků, kteří si už mnoho bolestivých situací prožili. Musím se přiznat, že už první radu jsem "vynechal".

Závod a "stupně" opotřebení

Po startu se samozřejmě vytvořil špunt a než jsme prošli startem, trvalo to asi 3 min. Poté hezky husím pochodem v téměř nekonečném "hadu" směrem na sjezdovku na Javorový. Musím říci, že počet těch okolních lidí trošku vyřáží dech. Prostě je jich neuvěřitelně mnoho, absolutně pořád vás někdo předbíhá, zuřivě láme v parku větve a klestí si cestu okolo davu. To snad nevědí, že už od 2. kopce budou mít cestu daleko snadnější, protože pole závodníků prořídne? O další povyažení se postarala motorka s kamerou, která se rozhodla davem projet a všichni ji nenávistně ustupovali stranou.

Javorový

Těsně pod Javorový vede stále asfalt. Když jsem na jeho konci chtěl vytáhnout hůlky, čekalo mne dost děsivé zjištění - hůlky se vytáhly jen v jednom segmentu a druhý nešel "uzamknout". Měl jsem tedy hůlky o 15 cm kratší, než jsem potřeboval a nemohl s nimi pořádně jít. Zcela toto nechápu, protože je mám 2 roky a ještě týden zpět bylo vše v naprostém pořádku. Asi nesmírná náhoda, každopádně do cíle zbývalo ještě uřčitě přes 80 km a to přecijen morálce nepřidá. Sebral jsem tedy tučňákovi zánovní Leki a vrazil mu své staré hůlčiska. Přecejenom u výstupů mu to tolik nevadilo vzhledem k výšce jako mé maličkosti.

První kopec - po sjezdovce jsme šli v pohodovém tempu. Nechal jsem T. udávat rychlost a šel jsem klidně za ní. Sjezdovka byla zajímavá, hlavně mi přišlo podivné, když někteří se museli zastavovat už asi ve třetině a vydýchávat. Zároveň jsem viděl velmi mnoho batožin, u kterých jsem si nedokázal představit, jak bych je vzhledem k jejich enormnímu objemu dokázal donést do cíle.

Na konci sjezdovky opět mnoho týmu zcela nesmyslně zůstalo stát, dokonce už byla šlyšet sanitka a dolehlo ke mně i několik útrzků nějaké hádky. Nesnadná noc.

Ropice

Šli jsme kategorii hobby, takže na další kopec jen hezky po hřebeni a nemuseli jsme si užívat sestuv a výstup z Řeky. Chůze po hřebeni nebyla ideální, protože nás pořád někdo předbíhal. Proud lidí byl opravdu bez konce. Bylo zajímavé, že některé týmy nás za cestu k první občerstovačce (Morávka) předběhly i 8x. Jednoduše chvíli zuřivě běželi, pak se zastavili a oddychovali. V první fázi nás předběhli, pak jsme zaše předešli my je. Úplně jsem nerozuměl, jaký je jejich plán a zda to je pouze počáteční nervozita nebo toto rozkouskované tempo chtějí držet po celý závod.

Na hřebenu se vytvořily asi dva špunty okolo jakýchsi kaluží, které se hůře obcházely. Celkově jsme stáli asi 4 min a nedalo se jakkoliv obejít ten dav, prostě jen čekat (případně projít hezky rovnou skrze bahno a kaluž).

Velmni nepříjemný byl úsek na hřebeni, kdy se k nám připojili závodníci z Řeky. Většina z nich běžela na úzké cestě se nás snažila za každou cenu předběhnout. Proud lidi opět neustával a musím říci, že když jsem mně předbíhal někdo asi po 30., měl jsem okopané nohy z obou stran, opravdu jsem bojoval s chutí mu do běhu nastavit hůlky. Tento úsek nebyl úplně domyšlen a když se k tomu přidala přemotivovanost některých hobíků, tak se po relativně úzké cestě šinuly i tři rychlostní proudy.

Jak to tak bývá, první krize na sebe nedala dlouho čekat a v podstatě už od hřebenu Ropice byla T. v krizi. Nebyla vyspaná a tělo nějak odmítalo pochopit, že musí pochodovat. Co několik sekund v podstatě usínala, procházela asi mikrospánky a nedokázala držet tempo. Od té chvíle nás předbíhal už úplně každý, což ještě dále zvyšovalo nervozitu situace.

Sešli jsme na první občerstvovačku a bylo mi jasné, že už nyní toho má T. plné zuby, vypadá i přes slušné oblečení prochladle a reaguje apaticky. Zkusili jsme zázračné "power gum" zvýkačky (dle referencí vydají za 3 kávy jedna), ale nepřineslo to na T. absolutně žádný účinek.

Trávný

Sjezdovka na Trávný byla naprosto fantastická, příjemně prudká, všichni okolo funěli do strmého kopce a pomalu se šinuli vzhůru. Tak snad alespoň tady i ti nejrychlejší přesli do chůze. I když možná ani tady ne... Strmý výstup nebyl dlouhý, ale konešně se dařilo startovní pole trochu roztáhnout a rozestupy se zvýšili na alespon jednotky metrů. I přes toto vypětí byl T. stále ve stejné krizi a nevypadalo to dobře. Říkal jsem si, že skončit v Krásné bude velmi neslavné, ale tak co, zdraví je vždy přednější.

Bohužel kategorie hobby nedošla až na vrchol Trávného, odklonili nás asi 180 výškových metrů pod ní a vedli rovinatým traverzem. Traverz byl v ostrém svahu a samozřejmě právě zde si T. vybrala chvilku odskočit si. Sešla asi 3 m z cesty, ale bylo to zároveň o dva metry níže. Když se vracela šustila mezi větvemi, okolo jsem slyšel, jak si procházející povídají, že to bude asi nějaká srkna. Bohužel spíše zdevastovaný tučňák. Do Krásné jsme došli relativně bez obtíží, sestuv ani příliš nebolel. Na mobilu mi pípla SMS Schoda, který už byl samozřejmě dávno na Lysé a už vedl asi o 2 hod, což jsem moc nechápal, ale budiž. Stále se před nás valily davy a kdykoliv jsem si myslel, že už musíme být poslední, objevila se nová dvojička, která kvapíkem hopsala před nás.

Na občerstovačce byl T. velmi vyřízeny, zcela apatický pohled, při sestpupu už jsem viděl, že málem zakopává nohama o sebe a nebylo to vůbec dobré. Cítil jsem, že je jen kousek od odstoupení. Nabídl jsem se tedy, že ho hezky potáhnu a při výstupu na Lysou použijeme gumicuk. Neměli jsme to vůbec vyzkoušené, ale už nebylo co ztratit, přemluvil jsem T., že zkusíme ještě Lysou a pokud ani tam nepřijde zlepšení, na Ostravici to zabalíme. Aspoň budeme v tombole a třeba se na nás usměje stěstí. S chutí zkusit další TURBO zvýkažku (která opět vůbec nefungovala - to už je asi imunita vůči kofeinu, jinak vážně nevím.)

Lysá hora

Zázrak zvaný gumicuk měl na morálku fenomenální dopak. Neměli jsme ho vyzkoušený (pokud se nepočítá pokus na parkovišti před hobbymarketem), takže jsem měl dost obavy, jak to dopadne a zda mne to vůbec ustojím. Nicméně zahádl jsem ho hezky okolo pasu a konečně jsem poprvé v závodě mohl jít své tempo, které mi vyhovalo. Neuvěřitelný pocit, velmi pohodlně jsem stoupal do kopce. T. vzadu na gumě hezky vlála, první půlhodinu jsem ji skoro necítíl, pokud vyloženě neudělala špatný krok nebo nezačala brzdit. Budili jsme zasloužený obdiv okolí a poprvé od začátku jsme začali předbíhat okolní borce. Šli jsme rychlostí okolo 5 km/h do kopce, což bylo výražně rychlejší než naše okolí a nechávali jsme za sebou funící dvojice. Kromě jedné prudčí pasáže jsem se ani příliš nezadýchal, prostě šlo se velmi komfortně. Když pak v půlce výstupu začalo výcházet slunce a mohli jsme si vychutnat i překrasný výhled, opravdu to nemělo chybu. Tolikrát jsem se na tu Lysou drápal a musím říci, že to byl jeden z nejhezčích výstupů, co jsem zažil. Nahoře už jsme si mohli vychutnat svěží ranní vánek a už hurá na Ostravici, kde nás čekal polovina závodu. T. s ránem a gumicukem zcela odezněla spánková krize a opět jsme si mohli užívat atmosféru závodu.
V Ostravici se za námi přišel podívat i support tým, donesl hlavně T. kávu v termosce, což byl značný morální boost. Udělali jsme zde nejdelší pauzu, pojedli kromě běžných pamlsků na občerstvovačce i něco párků. Bříško už je velmí vítalo, protože bez tuhé stavy po celou noc se cítilo velmi mizerně. Ve škole na Ostravici to vypadalo jako za války v polním lazaretu. Lidé v nejrůznějších polohách usínali na chodbě i jiných místech, nicméně ze všech bylo cítit ranní nadšení a příval energie, jak se tělo z noci probíralo do běžného cyklu.

Smrk

Cesta na Smrk začala velmi pozvolna, skoro jako při přechodu Lysá - Javorník - jakoby se obcházel po asfaltu přímo na Čeladnou. Nicméně okolo nás si povídali, že to, co nás čeká není kopec, ale kolmá stěna, takže se rozhodně bylo na co těšit. Musím se přiznat, že tento úsek jsem neznal a tešil jsem se na každou novou zkratku. Naopak sestup ze Smrku jsem už při plánování hodnotil jako místo, kde určitě dopadne krize, protože byl velmi pozvolný a relativně dlouhý.

Cesta nahoru začínala decentním traverzem z asfaltu na lesní cestu, vše mírně do kopce. Opět jsme nasadili gumicuk a postupně předbíhali a předbíhali. Dostali jsme se do tempa, morálka příznivá a opět jeden ze světlejších momentů závodu. Pak přišla ona slibovaná stěna - konečně začalo pro mně asi nejzábavnější místo celého závodu. Opravdu relativně kolmý svah, bez hůlek bych se nestyděl jít po čtyřech. Hezky jsem se začal přískoky drápat nahoru, velmi mne to bavilo, ale pořád mne brzdil gumicuk, který byl neobyčejně natažený. Dokonce jsem měl několik momentů, kdy jsem chtěl udělat krok dopředu, ale guma mne tak táhla dozadu, že jsem málem spadl nazad. Najednou jsme už předbíhali opravdu v rychlém tempu. Po chvíli se za mnou ozvalo sípání a pak volání, zpomal, zpomal, načež jsem zkoušel silněji tahat za gumicuk, ale nebylo to moc platné. T. s tepovkou asi 180 se kopec úplně nelíbil, takže jsme asi od půlky zpomalili tempo a šli "rozumně". Následovala naopak velmi neoblíbená pasáže traverzu pod sedlo po mokrých kamenech, i s tou jsme si poradili a v klidu vyšli na vrchol.

Cesta dolů byla ze začátku zajímavá, ale velmi rychle se okoukala a jak jsem předpokládal byla nesmírně dlouhá. V nejzazším bodě se objevila "skrytá" kontrola, která zde však sídlí každý rok a je již notoricky známá. Následoval traverz na Čeladnou, velmi pozvolný, už se opravdu začala projevovat únava.

V Čeladné občerstvovačka, vyrazili jsme opět s podporou gumicuku do dalšího kopce.

Čertův mlýn

Cesta nahoru po asfaltu opět v módu předbíhání ostatních. Velmi pozvolna jsme se prodírali nyní už notně prořídlým zástupem závodníkům. Jediná zajímavost byl začátek "zkratky" pro TOP50 sport týmů, který spíše přípomínam vstup do lidmi neobdělávané džungle v korytě potoka. Před koncem asfaltky už se přecejenom začala projevovat únáva z gumicuku, ale naštěstí nijak znatelně, pro jistotu jsem ho odložil. Od vrcholu začala velmi nepříjemná pasáž okolo Kněhyně, směřem na Ráztoku. Už jsem zde několikrát šel a vždy jsem byl v depresi, jak je to dlouhá a nudná cesta. Součástí je i nepříjemný kamenitý sestup, který byl v závodě po 60 ušlých km absolutně nekonečný. Pustevny jsem vyhlížel už hodinu před tím, než jsme tam došli a opravdu jsem počítal každou sekundu.

Na Pustevnách proběhla porada ohledně našeho stavu. Za mne to bylo dosti procházkové a viděl jsem pořád možnost dojít za světla, pokud zvolíme zkrácenou trasu, což mne po zkušenosti s předchozí nocí velmi lákalo. Na Pustevny dorazil také náš support tým, takže jsme probrali strategii a zvolili kratší trasu. Poprvé jsme přezouvali ponožky, ale spíše pro pocit změny, než z nutnosti, osobně jsem během celého závodu neměl jediný puchýř.

Od Pusteven mi začala opravdu hrozivá krize. Postupně mne rozbolela chodidla, velmi stupňovaně, ale stále intenzivněji jsem citil každý kamínek, na který jsem šlápl.

Radhošť

Na Radhošť jsme "trapně" došli po asfaltu spolu s dalšími rodinkami s dětmi. Měl jsem vážně krizi, tak jsem nasadil skelný pohled a snažil se nedávat kolemjdoucím najevo, jak nesmírně trpím s každým krokem. Prošli jsme okolo kaple a spatřili zbytky procesí, které zde slavilo. Neměl jsem pro ně příliš pochopení, protože se pořád někdo pletl do cesty a morálky nebylo na rozdávání.
Na kontrole jsem musel na chvíli zastavit a nechat nohy odpočinout, protože chůze byla nesmíně bolestivá. T. to snášela dobře, vypada i docela čerstvě.
Sestup na Pinduli jsem si dříve zkoušel jen v noci a byl to tehdy nejdhorší zážitek z celé cesty, takže jsem se ho patričně obával. Nebyl ale vůbec zlý, kdyby tak nebolela chodidla. Postupně jsem zkoušel různé způsoby a úhly došlapu, ale prostě nic nepomáhalo. Až konečně mne napadlo se rozběhnout, nohy v té chvíli rychle kmitaly a bolest byla úplně pryč, prostě fantastické. Když jsme docházeli na občerstvovačku, zkusil jsem znovu cvičně chůzi a musím řici, že se ve mne niterně mísily dva odlišné pocity - bolest, která mi při každém kroku převracela žaludek naruby, až jsem myslel jedině, že budu zvracet a bolest, která mi zase kázala sednout si na okraj stezky a opravdu mohutně se tím tupým tlakem v nohách rozbrečet.
Byl jsem naprosto odhodlán nevzít si za žádnou cenu brufen, protože jednoduše nechci závodit a muset při tom polykat tato svistva. Nicméně došel jsem na občerstvovačku už opravdu velmi zkroušen bolestí a v diskuzi jsem zamýšlel, zda by nebylo vhodnější vzdát, než se tak trápit. Bylo mi už jasné, že bolest neodezní a odejít další kopec bych už asi zvládnul jen za cenu pláče.
Nakonec mne T. přesvědčila, ať si jeden prášek vezmu. Trochu jsme pojedli a vydali se vstříc poslednímu kopci, který pro svou malou výšku ani nebyl brán mezi oněch 7 vrcholů.

Velký Javorník

Prášek fungoval naprosto fantasticky. Ze začátku jsme to rozcházel ještě malátně, ale už první kopec jsem bolest šlapek necítil a uvědomil si, že mi kromě toho vlastně vůbec nic není.  Bylo to velmi povzbuzující, protože do kopce jsme zase mohli nasadit alepoň trochu tempo a šli s davem. Těšil jsem se na modrou značku, protože po té jsem šel poprvé a opravdu mne nezklamala, alespoň svým příjemným nástupem do prudkého kopce. Zbytek trasy už byl víceméně známý a příjemný, na kopci opět čekal náš support tým, který dodal poslední slova podprory, než se zuživě rozběhl do cíle, aby nás mohl uvítat v čase našeho "doběhu". Před kobercem jsme se krátce pokochali pohledem na novou rozhlednu a už jsme sestupovali dolů. Opravdu bych toužil vidět, jak tento kopec sbíhal Varboušek, protože je nesmírně prudký a zkratky mezi serpentinami běžné turistické značky musejí být velmi výživné.

Od Horeček jsem chytnul morální krizi, stejně jako na Osmě mi ty poslední kilometry vůbec neubíhaly. Navíc už přestal fungovat brufen nebo jednoduše bolest zesílila, ale vrátili se mi obdobné pocity převracejícího se žaludku a mysl se upřela pouze na myšlenku okamžitě se na místě rozřečet.

Cíl, hurá hej

Nakonec jsem došli i do cíle a musím řici, že přijeti a fandění místních bylo fantastické. Hned nás vyhnali na konstrukci K2, kde jsme vyfotili své cílové foto (úsměv po 22 a půl hodinách chůze není úplně vřelý) a po několika fotkách jsme již konečně byli odvezeni do zasloužené postele, regenerer na dobrou noc a promptně uloženi k zaslouženému odpočinku.

Příště rychleji a lépe

Fantastický závod, opravdu to stálo za přípravu. Těch lidí bylo nesmirné kvantum, ale cca od Trávného už to nebyl větší problém. Šel jsem relativně vycházkovým tempem, kdyby nebylo bolestí chodidel, tak dojdu věřím relativně bez krize, ale i tak jsem si užíval krásné výhledy do okolí, ostré výstupy a prostě přírodu okolo. Ve srovnání s předchozím maratonem to byl sice daleko delší, ale také pohodovější závod.

Přístí rok asi znovu, ale samozřejmě hobby full a za vyrazně nižší celkový čas...

P.S. Přečtětesi také pohled mé týmové partnerky alias T.

"Fotofinish"

Promo foto s pozadím v cíli a maskotem v náručí

Regenerace po maratonu

Protože pro mne byl Slezský maraton značně náročný, chtěl jsem zaznamenat několik zkušeností ohledně "regenerační fáze". Nebyl totiž dobrý nápad běžet takto zuřivě po Hostýnské osmě v týdnu před maratonem.

Den 0.

Tesně po maratonu přišlo opravdu slušné vyšerpání, počit "žaludku na vodě". Za den jsem vypil přes 4l vody, ale při teplotě okolo 28 stupňů, s propoceným batohem na zádech to tělu pořád bylo málo.
Po doběhu jsem si konečně mohl sednout a prakticky ve všech polohách mi nohy začaly upadat do křečí. Po asi půl hodině jsem se dokázal zvednout a pomaličku sejít z kopce kolů na autobus. Po asi 2 hodinách už šlo normálně chodit, ačkoliv chodidla bolela.

Den 1.

Rozhodl jsem se pro aktivní přístup a hned další den cca 6 km. No ze startu přišla neuvěřitelná krize, ale kupodivu ne od nohou. Běžel jsem s batohem, který je spíše taková vesta a z jeho neustálého mírného poskakování se mi zakyselily svaly na břiše a na zádech. I při pomalém běhu jsem měl problém dýchat a udržet alespoň základní tempo okolo 7.30 min / km. Po cca 4 km jsem tělo trochu rozhýbal a mohl zvýšit tempo. Doporučuji používat hůlky, ve městě jsou sice komické, nicméně pohyb s nimi je komplexní a dobře protahuje i horní končetiny.

Den 2.

Tělo bylo stále velmi nerozhýbané, mohl jsem sice běžet rychleji, ale pořád jsem cítil hodně unavené nohy, záda bolela.

Den 3.

Nevím, co mne to napadlo, že jsem se v takovém stavu vydal na dráhu trénovat rychlost. Běžely se právě 2 km, což jsem si řekl, že půjdu velmi oddychově okolo 5 min/km a nebudu to nijak drtit. No samozřejmě se po startu začnu zařazovat do vláčku běžců a přirozeně to člověku nedá a nevědomky zrychluje, protože se hold nechce nechat nikým předběhnout. Hrozný zlozvyk toto. Navíc jsem postupně zrychloval, když se nohy cítily dobře a s výsledným pacem 4.11 na km jsem byl vzhledem ke svému stavu spokojen. Poté ještě oddychově 12 km po silnici v Minimuškách, běželo se velmi lehce.

Den 4.

Konečně bez běhu - hezky na kolo. Zařadil jsem pár kratších kopečku a musím říci, že jsem se pořád nedokázal dostat to tempa. Celé 2 hod jsem kroužil, ale po rovině jsem cítil, že jedu příliš pomalu, tělo bylo unavené a nechtělo se mu. V kopcích naopak bez problému.

Den 5.

Volno.

Den 6.

Běh 11 km rychlejším tempem, již relativně velmi bez problému a v dobrém "tempu". Musím řici, že už jsem ten maraton příliš necítíl. Respektive kdybych běžel déle, určitě by se to projevilo.

Další dny

Už cca po týdnu se mi podařilo ten "zápřah" setřást a musím připustit, že i když byl závod vyčerpávající, nezanechal na mne zatím tak dlouhodobý deficit, jak jsem původně očekával. Při čtení některých průvodců jsem se setkal s údajem, že maraton člověka vyřídí i na následující měsíc, nedokáže pořádně a plynule běhat apod. Týden po maratonu jsem už zuřivě běhal, jezdil 110 km vkuse na kole, jednoduše jsem se necítil jakkoliv omezován. Velkým překvapením pro mne byla bolest břicha a zad způsobena výběrem batohu. Pokud by bylo menší teplo, případně by byly občerstvovačky součástí závodu, asi bych tyto neduhy vůbec nezažil a nemusel se s nimi potýkat.