Nezmar Skymaraton 2014

Po třech velmi regeneračních týdnech jsem dlouho přemýšlel, zda vůbec využiji svou registraci na Nezmara, nicméně parametry závodu (44 km, 2800m+) byly natolik zajímavé, že jsem se rozhodl jít do toho. Samozřejmě oddychově, přece se na samý závěr sezóny nebudu nikam hnát, když kondice šla trochu dolů. Inu těšil jsem se na krásné výhledy, tempařské kopce a mírné seběhy. Samozřejmě se nic z toho nekonalo.

Erb závodu

Celý předchozí den a noc kompletně propršelo, ráno opět déšť. Byl jsem si alespoň jist, že tentokrát mi během závodu konečně nebude vedro. Při prezentaci jsem se dost podivil, kolik úseků trati je vedeno mimo turistické značky, organizátoři podmínky dokonce přirovnali k Perunu, což je hádám velká čest. Na závěr si připravili překvapení v podobě  brodu přes ráno krásně rozvodněnou říčku, která Bystřicí protékala.

Odstartovalo se, tradičně jsem nikam nespěchal. Bláto bylo naprosto všude, hned první kopec jsme se drali nějakým korytem říčky, která tam určitě před víkendem nebyla. Sucho v botách vydrželo asi 10 min, pak jsem se kalužím vyhýbal už jen z toho důvodu, aby mi v tlusté vrstvě bahna nezůstala bota. Počasí bylo mizerné, s přibývajícími výškovými metry houstla mlha, začalo zase poprchávat. Těsně před Prašivou jsem v krásné blátivé skluzavce nešťastně upadl a koleno se mi vyhnulo do pravého úhlu. Samozřejmě jsem hrdinsky nedal nic znát, ale poprvé jsem uvažoval, že bych mohl vše vzdát, dokud je čas. Po chvíli jsem vše rozběhal a hrnul se pomalu dále. Člověk si závod daleko více užije, když nikam nespěchá, má konečně trochu času rozhlédnout se okolo (do husté mlhy) nebo se zaposlouchá do funění a hekání okolních spolubojovníků.

První občerstvovačka na 8 km byla dost brzy, dle svého plánu jsem s v klidu zastavil a vypil si kelímek. Následoval naprosto fantasticky ultra-blátivý výstup po červené. Kopec byl tak prudký, že člověk musel dělat malinkaté kroky, ale natolik to klouzalo, že jsem i při vysoké frekvenci v podstatě stál na místě. Tehdy jsem si opravdu připadal jako rytíř, po kolena ve smradlavém bahně, zpocený, promočený na kost a stále ani ne ve čtvrtině závodu. Veškeré seběhy byly velmi technické, hluboké a mnohdy jemné bláto klouzalo na všechny strany, do toho kameny všech velikostí. Na mnoha místech tekla seběhem říčka, někde nebylo pro množství vody skoro vidět na dno. Několikrát jsem málem havaroval a chytil tygra.

První větší kopec - sjezdovka Rastoki. Šlo se docela dobře, konečně jsem začal trochu předbíhat. Bylo to docela prudké a přemýšlel jsem, zda jsem si neměl vzít hole. Na Malé Čantorii čekala T, která mohutně povzbuzovala a pak šla "zbaběle" po hřebeni dále, místo aby si se mnou hezky seběhla do údolí. V údolí jsem se ztratil ve vesnici s názvem Ustron. Spolu s asi 6 dalšími závodníky jsme pravděpodobně minuli odbočku a po chvíli čekání se dali napříč vesnicí a hledali jakoukoliv cestu zpět k lanovce. Prostě nic, nakonec jsme se "přímou cestou lesem" skrze jakési pole a další stavení dokázali dostat zpět na trať. Najednou jeden ztracený zahalekal na závodníka, co zrovna běžel správnou cestou okolo - vždyť už jsem musel být víc jak 15 min před tebou... Takže jsem si zaklel a jen se utvrdil v tom, že je správně brát ty závody občas oddychově a regeneračně.

Občerstvovačka hezky pod kopcem, aby mělo bříško dostatek sil na sjezdovku. První třetinu výstupu jsem hlasitě trávil (snažil jsem se jít mírně rychleji, než okolí, aby si to se mnou nespojili), druhou třetinu jsem měl pocit, že je dost zima a začalo nepříjemně foukat. Udělal jsem ohromnou chybu, že jsem do kopce nešel dost rychle a stihl jsem prochladnout. V mlze nebyl vidět konec, takže jsem se pořád utěšoval, že až dojdu na kopec, obleču se. Ohromná hloupost, poslední třetinu sjezdovky mne začaly bolet svaly ze zimy, přicházela krize. Na kopci mne čekala T., ale byl jsem zcela vyřízen, prostě tělo bylo zcela zničeno. Zima, špatně načasované jídlo, navíc můj kritický "26" km. Jednoduše jsem chtěl velmi silně vzdát, ale asi po 20 min plahočení, kdy jsem nebyl schopen ani souvisle jít z kopce dolů jsem se rozhýbal a nějak jsem seběhl dolů. V údolí se příjemně oteplilo, najednou se zase běželo dobře a byla to radost.

Proběhl jsem nějakou vesnici a očekával občerstvovačku, leč nebyla v dohledu. Nalezl jsem ji až když mi hodinky ukazovaly 34 km. Nicméně dle oficiálního měření to byl teprve 28 km. Takže jsem se jen zasmál z radosti, kolik kilometrů mne ještě čeká a hurá vstříc poslední sjezdovce. Zde jsem absolutně nespěchal, nebylo vůbec kam. Poslední část maratonu na hřebeni byla konečně běhavá. Do této doby bylo rovinek naprosté minimum, běhal jsem hlavně seběhy. Krajina se vlnila, nahoru, dolů, počasí se začalo zlepšovat. Dokonce se nám konečně naskytlo také několik půvabných výhledů, jeden z posledních výstupů na Stožek (půvabný blátivý výstup po 4), otočka u fialové krávy a hurá zpět do údolí. Od této doby se běželo relativně dobře, krajina už šla spíše z kopce. Poslední občerstvovačka, 8 km do cíle, tělo už bolelo, ale prostě už nebylo rychlejší cesty do cíle, než rovnou dolů.

Seběhy šly docela dobře, do kopců jsem už nedokázal vůbec udržet tempo, ale našetřil jsem něco málo sil, takže ideální stav. Na úplný závěr jsem brodil řeku, velmi, ale opravdu velmi opatrně, protože voda byla absolutně ledová. Na břehu nebyla žádná pomoc, takže asi nikdo neměl problém. Poté asi 400 m běhu, další brod, další běh, ale teď už "jen" po mostě do cíle.

Nakonec jsem včetně "zacházky" naměřil 50 km. Čas 6:50 není jakkoliv dobrý, ale opravdu jsem neměl žádné ambice, chtěl jsem dokončit v limitu a bez zranění.  Obojí se (vzhledem k podmínkám skoro zázrakem) povedlo, takže spokojenost a pro mne náročné zakončení tohoto závodního roku.

GPS záznam trasy (viz krásný 27. km)

Jesenický půlmaraton 2014

foto: www.jesenickymaraton.cz

Čtrnáct dnů po Hostýnské osmě byl ideální termín pro další běhavý závod- v Jeseníkách jsme sice už trénovali, nicméně závod jsme tady ještě žádný neabsolvovali. Nejvyšší čas to napravit! Navíc, pokud je možnost volit mezi maratonem pro tvrďáky (Tučňák) a dětskou trasou půlmaratonu pro slabčáky jako jsem já, není třeba váhat.

Registrovali jsme se tedy tedy s předstihem, poté, co jsem Tučňáka přesvědčila že to je rozhodně lepší varianta než PILMAN, který se konal ve stejném termínu. Očekávala jsem závod podobný mému oblíbenému Valašskému hrbu v letošní 22km variantě, alespoň délka trati a převýšení tomu odpovídalo. Takže jsem trochu lehkovážně nabyla pocitu, že tak nějak vím co mě čeká a pokud se nestane něco neočekávaného (cha! vždycky se stane..) a nezačnou mě trápit kolena, měla bych doběhnout. Záměrně neříkám doběhnout v limitu, neboť ten byl vzhledem k souběžně probíhajícímu maratonu nastaven na šest hodin, za které se to snad musí dát dojít i couváním… Sama pro sebe jsem si tedy (na základě výsledku z Valašského hrbu a víceméně absence jakéhokoli pořádného tréninku)  stanovila, že bych to odhadem mohla doběhnout za 2h40 min.

Ráno (budíček 5.15 je fuj!!!) jsem tedy nabrali Lucku a Vojtu Gruchalovy, kteří se s Tučňákem chystali na maraton a vydali se na Skřítek. Tam už panoval čilý předzávodní ruch a autobusy, které měly dopravit závodníky na start maratonu i půlmaratonu se pomalu plnily lidmi. Maratonské autobusy se začaly rozjíždět zhruba ve chvíli, kdy si Tučňák rozmýšlel, co si vezme  na sebe…nakonec se jim ale podařilo nastoupit do posledního autobusu a já jsem se v klidu sbalila a šla si najít místo v tom půlmaratonském. Když nás autobus vyklopil na Červenohorském sedle, kde bylo asi 5 stupňů a mlha, jakou nepamatuje ani Rákosníček, začala jsem zpochybňovat své rozhodnutí startovat v tričku s krátkým rukávem a vážně jsem uvažovala, že si nechám i mikinu, kterou jsem měla mít jen na přesun.

Čekání na start bylo dlouhé a vůbec neubíhalo, navíc, i když jsem seděla v mikině uvnitř v chatě, jsem docela vymrzla. Půl hodiny před startem jsem se osmělila ven, kde se mezitím alespoň rozplynula mlha a začalo svítit sluníčko. Když jsem navíc uviděla spoustu odvážlivců v kraťasech a krátkých rukávech, rozhodně jsem sbalila mikinu a spolu s ostatními věcmi ji odevzdala pořadatelům k převozu zpět. Už jsem se nemohla dočkat startu a chvíle, kdy se konečně pořádně zahřeju.

Konečně nás odvedli na start červené značky, pak chvíli nic a najednou se had lidí dává do pohybu (start to byl opravdu tichý J). Téměř okamžitě cesta začíná stoupat a já jsem předbíhána jedním běžcem za druhým. Až k první občerstvovačce na Švýcárně je to převážně jen stoupání prokládané úseky po (místy) rozbitých slatích. Překvapuje mě, že je kolem mě stále řada závodníků, kteří se snaží do kopců běžet ( v mé výkonnostní skupině to většinou není dobrá strategie, zvlášť pokud je závod delší než 1 km..), ale co, každý si na to musí přijít sám. Do kopce mi to vůbec, ale vůbec nejde – nohy mě bolí jako bych už v nich měla aspoň dvacet kilometrů a ani na rovinách bolest nepřechází a mám problém vůbec udržet tělo v běhu. Při závěrečném prudším stoupání pod Švýcárnou už jenom pletu nohama a vyhlížím, kdy to utrpení skončí. Na občerstvovačce do sebe naházím co mi přijde pod ruku a zapíjím to ionťákem a colou. Vybíhám a žbluňká mi v žaludku, ale doufám že mě to trochu nakopne, vždyť mám za jen sebou čtvrtinu trasy! Záhy ale opět na téměř rovné cestě přecházím do chůze, když jakýkoli pokus o běh probouzí úporné píchání v boku. Takhle se protrápím až na rozcestí Pod Pradědem, kde mě konečně čeká dlouhý a mírný seběh až na Ovčárnu. Konečně jsem nohy trochu rozhýbala, běžím, kličkuju mezi turisty se psy a kočárky a nálada se mi zlepšuje. Na Ovčárně jen rychle napít ionťáku a rychle do posledního velkého stoupání na Vysokou holi, pak už mě čeká jen krásný běh po hřebeni a seběh do cíle. I ve stoupání mám pocit, že už mi to šlape lépe, ani to moc nebolelo a jsem nahoře. Rozbíhám se z kopečka a plánuji si zbytek závodu užít, trochu rozběhnout nohy, třeba i někoho předběhnout…..a najednou letím, padám, ležím a bolí to jako čert. Ostatní se nade mnou sklání, ptají se jestli budu OK….říkám ať běží dál, ale potom si od jednoho zachránce nechávám pomoct zpátky na nohy. Jsem trochu v šoku a nemůžu se pořádně nadechnout, stojím a sčítám škody. Rozbité koleno, které bolí tak, že se na něj bojím stoupnout, roztržené kalhoty. Radši to moc nezkoumám a nechám si nějaké překvápko do cíle, aspoň se budu mít na co těšit J. Jsem celá od bláta, ale jinak asi OK. Chvíli jen pomalu jdu a říkám si, za jak dlouho tímhle tempem dokončím. Šestihodinový limit závodu najednou nezní vůbec jako blbý nápad! Když se trochu vzpamatuju, zkusím se rozběhnout. Jde to, koleno bolí, snažím se dávat si pozor kam šlapu. Rovinky běžím, dokonce pár závodníků předběhnu, do mírných stoupání střídám běh a chůzi. Konečně se blížím ke Ztraceným kamenům odkud je to do cíle už „jen“ 3 km seběhu. Když vidím na hodinkách čas 2.30, je mi jasné, že cíl si ani náhodou nesplním, ale vzhledem k okolnostem je mi to tak nějak jedno. Teď hlavně znovu nebourat a dostat se do cíle celá.

Seběh, na který jsem se celou cestu těšila, byl spíše za trest, koleno bolelo při každém došlapu a mé pekelné soustředění na cestu pod sebou, abych opět nezakopla, stejně neneslo ovoce, když jsem se  dvakrát kopla do palce a jednou jsem před zraky turistů na poslední chvíli vyrovnala „letadýlkem“ zakopnutí, které mě opět málem poslalo k zemi. Konečně jsem se ocitla na závěrečné rovince a viděla před sebou Skřítek. Do cíle jsem doběhla v čase 2:55:11 a hned pokračovala ke stanovišti zdravotníků nechat si ošetřit sedřené koleno. Dobelhala jsem se k autu, kde jsem chvíli jen vyčerpaně seděla. Po převléknutí do suchého se mi udělalo poněkud nevolno a uznala jsem, že zvracet mezi auty je docela trapné, tak jsem se odbelhala na kraj lesíka kde jsem se svezla na haldu kamení a čekala, až to přejde. Nakonec, zhruba po hodině posedávání a polehávání v autě jsem byla schopna dojít si pro cílovou kofolu (klobásu ještě néé) , a vyhlížet maratonce. Jako první jsem v cíli viděla Vojtu, který mi s tragickým výrazem ve tváři sdělil, že David si dvakrát podvrtnul kotník, pravděpodobně se někde na trati svíjí bolestí a kdoví kdy dojde… Za dvacet vteřin po Vojtovi doběhl David J. Oba si splnili svůj cíl dát to pod 5 hodin s cca 10 minutovou rezervou. Lucka doběhla asi půl hodiny po nich, když zjistila, že bedna to tentokrát nebude a nemá se kam hnát J.

Po závodě jsme zpod stanu s občerstvením sledovali, jak se žene průtrž mračen, i kroupy opět byly. Od teplé klobásky a vychlazené kofoly jsme se shodli, že jsme rádi že už jsme všichni v cíli a sledovali aplaus, který se dostal každému závodníkovi, který v té slotě doběhl mokrý jako myš.

Závěrem musím opět pochválit organizaci závodu, které se oproti předchozím ročníkům ujali pořadatelé z 3THX a X-TRAILU Orlová. Občerstvovačky časté a bohaté, pořadatelé milí a usměvaví, co víc by si člověk mohl přát. Vzhledem k mému výkonu tak nelze jinak než říct – příští rok znovu a lépe!

Hostýnská osma H8 2014

Intro

Týden po čtyřlístku jsme se s T. rozhodli si po roce zopakovat Osmu. Předchozí ročník byl náš první delší závod, takže podle toho vypadal čas 14 hod. Letos se samozřejmě výrazně změnila trasa, takže veškeré odhady byly dost divoké, přesto jsme chtěli zlepšit loňský čas. Možností k optimalizaci bylo mnoho: minimálně šlo zkrátit vysedávání na občerstvovačkách, cílem se nakonec stalo dojít za světla.

Protože  nejsem moudrý jako sova (na to je expert T.) a protože jsem se z loňska nepoučil, zakoupil jsem si stejně jako loni v předvečer závodu novou obuv, tentokrát (ultra) nové Race Ultra 290. Sice jsem neopomenul paní u stánku poučit, že vzít nové boty do závodu je hloupost, ale já jsem si je samozřejmě na závod vzal. Za 2 týdny chci totiž zkusit Jesenický maraton a boty se před takovou dálkou musí trochu roztahat.

Protože v závodě se nemají zkoušet nové věci, prohlásil jsem Osmu za trénink a kromě nových bot se rozhodl vyzkoušet i kompresní návleky na stehna. Do třetice jsem se rozhodl jít bez hůlek.

T. se trochu obávala o bolavé koleno, ale když si plánujete takový krásny závod, nemůže vás to přeci zastavit.

Za zázemí bych tímto chtěl poděkovat dvojici Schod a Kuře, kteří nám poskytli azyl na chatě přímo v Rajnochovicích.

Race day

Vedro jako na Sahaře, proč zase takové vedro? Už ráno vymetená obloha, předpověď hlásí 32 stupně. Proč nejít raději k vodě? V 8 hod jsme se houpavým krokem vydali na trať, zde patří dík organizátorům, protože prvních pár km na asfalt peloton hezky natáhlo a nehrozil "špunt" jako loni do prvního kopce. Hned po asfaltu nám Schod zamával a byl pryč. Okolo nás se lehce popobíhalo, takže jsme se drželi s davem, cesta byla velmi příjemná a také velmi běhavá. Nespěchal jsem, poctivě jsem čekal na T. a pomaličku jsme se sunuli pod Černavu, (krátký, ale příjemný kopeček) kde se šlo takovým vyschlým korytem potoka. Najednou to vypadalo jako ve zpomaleném filmu - všichni okolo nás se hýbali milimetrovou rychlostí a pomaličku stoupali na vrchol Čerňavy. Z kopce vedl příjemný seběh, kde jsem si vyzkoušel, co dovedou nové botky. Na prvních metrech jsem si ukopl palec, ale byl jsem hluboce zklamán - v botě nebylo nic cítit. Říkal jsem si, že je to divné. Necítím ani takový krásný kámen na palci, s těmito botami to bude nudné. Nicméně začala mne v nich pálet rozličná místa a bylo mi jasné, že prošlápnutí bot nebude zcela bezbolestné. V podstatě každé moje boty mají vyhloubený prostor na patě, protože moje atypická pata vydře v zadní části boty veškeré polstrování. Pak už je patám dobře a nemají již potřebu dále botu ničit. Tento proces však není zadarmo, což mi nohy chtěly názorně předvést pálením. V dalším seběhu pálení dost zesílilo, proto jsem pojal podezření. Puchýře rozhodně nemám v lásce, takže jsem se zachmuřil a s T. popobíhal dál. Kopce byly mírné, běželo se po příjemné lesní cestě zapadané listím. Výhledy do krajiny stály za to, takže jsme se mohli často kochat a užívat si krásy okolí.

Před první občerstvovačkou jsem měl divný pocit, protože pálení ještě zesílilo, říkal jsem si, že ty seběhy už nebudu pokoušet. Na K2 (15 km, 2:17 hod), tedy občerstvovačce byla k dispozici voda a iont, ale z jídla jen melouny. Příšlo mi to docela málo, protože závod měl mít 64 km, první "jídlo" bylo tedy okolo 30 na druhé občerstvovačce, což nebyl žádný problém pro běžce, ale pokud to někdo opravdu jen šel, bylo to dost daleko. Na občerstvovačce jsem tedy sundal kompresku na bolavé noze a bříško se mi otočilo vzhůru nohama, když jsem po pouhých 15 km závodu hleděl na veliký stržený puchýř. Tak nic, nalepit náplast a jde dále. V hlavě mi nicméně trochu hlodalo, že to začíná dost brzo drhnout.

Hostýn

Opět krátký kopeček na Hostýn, nic prudkého. Když jsme se dostali až na křížovou cestu, naskytl se nám krásný výhled na celé uskupení staveb, nicméně naše zastávka byla jen kratičká kontrola na rozhledně a pak rychle opět seběh dolů. Obřany o kousek dále byly snad jediný další výraznější kopec, co stojí za zmínku, šlape se nahoru, kde stojí kontrola, a pak se vrací stejnou cestou dolů na původní trasu. Tyto vracečky jsou poučné, protože člověk míjí závodníky před sebou a může z jejich stylu odhadnout rozpoložení jejich mysli a fyzického stavu. Mnoho závodníků vypadalo už velmi nečerstvě a až bych řekl unaveně, i pár skelných pohledu jsem zahlédl. S T. jsme stále hezký výletně postupovali, okolo 27 km jsem si uvědomil, že mám asi unavenou levou nohu a na 29 km se únava ozvala z pravé. Naštěstí jsme vzápětí dorazili na velmi bohatě zásobenou občerstvovačku v Ráztoce (30 km, 5:02) včetně studené sprchy (ta neměla chybu). Vedro bylo už úmorné, ale škvarková pomazánka chutná vždy. Nabral jsem také par tyčinek na cestu, protože se naše zásoby ztenčily. Když jsem zavelel po 5 minutách k odchodu, T. ještě ani nedoplnila vodu a vůbec vypadala velmi nepřipraveně. Potkali jsme dokonce Kváňu se ženou, což nás potěšilo, nicméně když mne vzápětí poprosili o brufen, už jsem takovou radost neměl. Další putování probíhalo ve veselé atmosféře některých a v režimu autopilotu těch ostatních.

Už jen půlmaraton

V podstatě vše šlo dle plánu, kopečky stále velmi mírné, únava se sice dostavuje, ale na chůzi to není znát. T. začal mít problémy s kolenem, takže padl další brufen. Když jsme došli k nejjižnějšímu bodu trati, naskytly se překrásné výhledy, na louce u Lukova jsme potkali skupinku důchodců, kdy nám starší paní ochotně předala cenné know-how, že je třeba si trochu dát do těla. Na Držkové jsme dostali polévku (45 km, 8 hod). Zde jsem T. upozornil, že už jen půlmaraton, což přeci musíme dát. Neodpověděla, ale na jiný kontakt reagovala, takže jsme s chutí pokračovali do krásného kopce, který nám umožnil se na přímém sluníčku v drásajícím horku mírně opálit. Radost z pohybu by se dala krájet. Následoval krásný pochod po hřebeni, mírně stejnorodý, přece jenom nové boty mi přidělaly několik dalších puchýřů, ale s tím na patě se to nedalo srovnat. Jednoduše mne to nepálilo jen do kopce, tak jsem předstíral, že jdu pořád do kopce, ale mozek v tomto případě nebyl silnější než pálení. Další veselá kapitola byly návleky na stehna. Neuvěřitelně mne tahal jakýsi úpon / šlacha / sval zezadu za pravým kolenem. Nejdřív jsem cítil, že ho mám stažený a vzápětí začal dost intenzivně pobolívat. Začal jsem si návlek za chůze posouvat výše (mimochodem je to velmi vtipná činnost) a najednou - návlek nebylo cítit. Asi jsem ho už na začátku dal příliš nízko ke kolenu, ale holt se to projevilo až po 50 km a bolest už příliš neodeznívala. Takovéto zkušenosti jsou samozřejmě k nezaplacení, proto hurá dál - po kontrole na Troják. Na kontrole jsme měli menší faux pas, kdy dle oficiálních propočtů zbývalo 20.7 km do konce a opětovně jsem mohl T. ubezpečit, že už zbývá jen půlmaraton, což přeci musíme dát....

Konečně déšť

Na Trojáku se na obzoru zatáhlo a začalo se z nebe ozývat podivné hučení a burácení. Pod sjezdovkou jsme si říkali, že se nám to určitě vyhne. Nevyhlo, setmělo se, a najednou se spustil epochální déšť. I když jsme byli v lese, tak jsme byli za 3 min promočení zcela na kost. Poděkoval jsem Davidovi z minulosti, že i přes jasnou předpověď si přibalil těch 100 g zátěže v podobě pláštěnky. Návlékl jsem si ji, ale nebylo to moc platné, protože už jsme byli celí mokří. Déšť byl tak prudký, že se v lese začaly vytvářet obrovské kaluže a skrze vyjeté koleje se valily potoky bláta a vody. Nesmírně mi to zvedlo náladu a říkal jsem si, jaké máme štěstí se na závěrečných 18 km tak osvěžit po parném dni. Vytrvale pršelo, nebylo se kde schovat a moje krásné nové boty nabíraly s každým šlápnutím vody po kotníky. Super, to mám rád! Když se přidaly kroupy, tak to už jsem chrochtal blahem a konečně se pořádně rozešel. T. mé nadšení příliš nesdílela a vypadala ponuře. Při chůzi jsem se snažil hodně zakopávat, abych vyléval vodu z bot. Na Tesák to bylo ještě kus cesty, dorazili jsme tam už opět za mírného deště, oba krásně čistí a veselí. (61 km, 11:10)

Závěr

Koho to na občerstvovačce nevidíme s kryglem piva a škvarkovou pomazánkou na chlebu? Schod nás nezklamal a kamarádsky na nás počkal. Ráno si pláštěnku nezabalil, ale vůbec mu to nevadilo, naopak rozdával dobrou náladu okolo sebe dámám, které byly zabaleny v alu-fólii a velmi hlasitě jim jektaly zuby. Také jsme byli "trošku" navlhlí, takže jsme sbalili Schoda, vydolovali z kelímku polévku, T. mi hezky na cestu vzala chléb se škvarky a šlo se na závěrečný úsek. Opět Černava, tentokrát tam bylo méně lidí, takže se šlo bez překážek, Schod se od nás opět odpoutal. Dle názoru T. proto, že má delší nohy a že mu to snáze jde. T. byla už velmi znavena, ale pořád komunikovala krátkými a povětšinou jednoslovnými větami. Komunikace v týmu byla tedy stále na úrovni. Poslední kontrola byla na Kelčském Javorníku, kde měli pánové už rozdělaný ohýnek. Pomalu se šeřilo. Na poslední sestup už se stmívalo a v lese nebylo moc vidět, takže jsme zakopli o pár kamenů a nasadili čelovky. Půda byla zcela nasáklá deštěm, nebylo vidět, co je kaluž a kde už kaluž není. Jednu velmi hlubokou jsem viděl až na poslední chvíli, takže místo abych se jí vyhnul, pouze jsem zaklel, ponořil se a málem ztratil svou novou botu. Ostatní následovali mého příkladu. Zde nastává pasáž, kdy se T. po 65 km rozběhla z kopce. Velmi mne to zaskočilo, ale evidentně se už do cíle moc těšila. Také jsem rozběhl a ucítil asi 4 lupnutí v kloubech, ale co více - strhnul jsem si opět ten milovaný puchýř i s náplastí. Zhodnotil jsem, že bahenní lázeň je obvykle léčivá a pajdal dolů. Konec byl opět velmi klikatý a bohužel stejně jako minulý rok po prudkém svahu ve tmě. Tentokrát bylo všude mokro, sunula se s námi hlína dolů, kořeny klouzaly, prostě čirá radost. Na posledních metrech asfaltu začal T. mocně finišovat během, což mi opět zkroutilo obličej radostí z nových bot. Výsledný čas: 13:20 a dle GPS hodinek necelých 72 km.

GPS záznam závodu lze shlédnout zde.

Po závodě

Myslím, že po tomto víkendu jsem na nejlepší cestě založit Klub zdravé chůze, když člověk vidí ty belhající jedince, musí jim prostě někdo pomoci! Nicméně po závodě jsme vyfasovali krásnou kšiltovku, dokonce s logem závodu. T. ji dostal ve své vyvolené barvě (poslední kus), prostě to nemělo chybu. Schod nám nakonec v cíli dal 20 minut a vypadal velmi spokojeně.

Z regenerace si dovolím jen krátkou příhodu - když jsem sundal kompresky,  byla moje hydrokoloidní náplast na puchýři zcela nasáklá vodou z boty. Na patě se mi vytvořil prostor asi 3 x 3 cm, který bylo radno dezinfikovat. Nechal jsem si zkušenou zdravotní sestrou poradit, že prý Septonex neštípe, a hezky jsem ho aplikoval do otevřené rány. Následovala minutová pantomimická scénka na téma "ukrutná bolest".

Resumé

Závod fantastický, s T. to pro mne byla velmi příjemná procházka. Počasí bylo nepříjemně horké, ale poté se napravilo a hezky chladilo. Značení trasy bylo velmi dobré, vysoce nadstandardní, hlavně v noci na závěr jsem se divil, že jsme nezabloudili.

Trasa byla delší než minule (cca o 7 km), čas rychlejší o 40 min, takže výrazné zlepšení. První v cíli se posunul z cca 5:46 na 6:59, což je tedy pořádný rozdíl a krásně ilustruje změnu trati a těžší podmínky. U nás je pořád naštěstí dostatek prostoru pro optimalizaci, takže příští rok snad opět o něco rychleji.

Nevydařilo se mi především to, že jsem si levou botu poměrně silně dotáhl, uvědomil jsem si to asi až po 50 km kdy jsem dostával křeče do chodidla a nechápal jsem, co se děje. Celý další den pak bolel nárt a nožce to asi neudělalo dobře. Kompresní návlek na stehno tentokrát na pravé noze dal zabrat šlachám (když jsem ho měl příliš nízko) a budu si dobře pamatovat dát ho příště na stehno co nejvýš.

T. se i přes bolavé kolínko závod líbil, takže Hostýnská osma nás ani letos nezklamala - perný den, krasné okolí a intenzivní zážitek.

Nové boty Race Ultra 290

Oproti současným Trailroc se jedná o úplně jiný šálek čaje. Podrážka má tlumení asi centimetr, vypadají daleko více jako běžné tenisky. Nejsem žádný fanatik do minimalistických bot, ale drop 8 mm mi připadá velký, už jsem si zvykl na výrazně menší a je velká škoda, že menší drop bude v nabídce až další rok. Boty z pohledu chodidla jsem samozřejmě velmi pohodlně, velmi široké. Byl jsem zvyklý mít o číslo menší, takže jsem se až divil, kolik prostoru je pro prsty.

Měl jsem možnost je vyzkoušet snad na všech typech terénu (asfalt, velké balvany, kořeny, jemné bláto, hluboké bláto, ...) a především na tvrdém povrchu jsou výrazně lepší než Trailroc. Naopak v blátě to klouže, moc nedrží směr. Nicméně pro opravdu dlouhé běhy je to solidní alternativa, protože sice necítíte každý kamínek, ale ony ty nohy tuto vlastnost ocení. Myslím, že úplně ideální pro terén typu Jesenický maraton, kdy je většina po asfaltu / pevné cestě, ale jsou tam i turistické cesty.

Zde krátká poznámka, že jsem konečně pochopil, proč mne před rokem tak nelidsky pálela chodidla (když jsem z tlumených Salomonů přesedlal na Trailroc s minimálním tlumením).

Lysohorský čtyřlístek (L4L) 2014

Doba před a příprava

Závod jsem měl vyhlédnutý už od minulého roku, ale vždycky jsem si říkal, že 14 hod na to převýšení bych prostě chůzí nedal a tedy jsem velmi zkroušeně sledoval minulý ročník bez vlastní účasti. Letos jsem se registroval už v zimě, v třeskutém mrazu na Pradědu, kde jsme tehdy byly na výletě, jsem zuřivě vyplňoval formulář skrze telefon. Bylo to rozumné, protože do hodiny bylo vyprodáno.

Před závodem jsem věděl pouze jediné - MF50 se zhruba stejným převýšením jsem absolvoval za 10:45, ale byla o 10 km kratší. Na závěr jsem byl ve stavu, že šlo běžet jen po rovině, takže jsem automaticky připočetl 2 hod chůze za 10 km delší trať L4L, což vychází okolo 13 hod.

Ubytování jsme sehnali fantasticky 2 km od chaty pěšky, takže ideální pro večerní pasta party a ranní start.

Mapa závodu

1. Lysá

Nejvíce jsem měl obavy z počasí. Ačkoliv jsem hodně ošklivých a dlouhých závodů absolvoval ve vedru, opravdu ho nemám rád. Začínalo se v 7 hod za oblohy bez mráčku a už ráno bylo dost teplo a vlhko. Během dne měly být teploty kolem 30, na LH téměř nefoukalo, což jsem tu snad nikdy nezažil.

Start z Gruně poskytl krátký výhled na LH a všichni v "dáli" viděli, s kým budou mít po zbytek dne čest. Už v prvním seběhu do údolí jsem po 4 km měl naprosto promočené triko od vlhkosti, která se tam držela. Samozřejmě jsem nikam nespěchal, což se o mém okolí říci nedalo. Od paty stoupání někteří nasadili svižný běh s vysokou frekvencí, což mi připadalo jako učiněná sebevražda, protože se rozhodně nejednalo o čelo závodu. Po třetině prvního kopce už nikdo okolo neběžel.

V velmi rozumném tempu jsem dorazil na vrchol a ještě si říkal, že to jde docela dobře. Občerstvovačka bohatě zásobena, vody dostatek, takže super.

Ze seběhů jsem měl ohromné obavy, protože byly dost prudké, většinou technické a hlavně běžet v kuse hodinu z kopce jsem neměl pořádně kde natrénovat. Začal jsem svižně, ale ne příliš rychle. První seběh se ke mně dokonce připojil Schod, který si udělal vycházku "náhodou kolem". Divil jsem se, že mi to šlo a dokonce mne to začalo bavit. Nějak jsem za poslední 2 týdny změnil styl, sice nechápu jak a v čem, ale jednoduše to už nebolí při každém došlapu, kontakt se zemí je kratší a prostě tělo letí dopředu. Dokonce i po technických pasážích to šlo velmi dobře.

Do Krásné to však nevedlo jen z kopce (překvapivě), ale bylo zde i několik kratších výstupů, když jsem seběhl dolů, polilo mne nesmírné vedro a úplně jsem cítil tu šílenou vlhkost vzduchu.

2. Lysá

Zde už nikdo neběžel, všichni odevzdaně šli. Byl jsem překvapen, že tempo stále jakž-takž drželo a po žluté se trajdalo dobře. Kromě úseku na otevřené louce, který byl relativně prudký a zároveň se do mne opřelo sluníčko. Během dne pořád pil, pil, pil, takže za celý den jsem zvládl asi 10 l tekutin, z toho 8 l vody na trati. Na konci stoupání jsem už měl silný pocit, že mi to nejde, ale předběhl jsem asi 8 lidí, takže to evidentně nebylo tak zlé. Když na jednoho chlapce pod vrcholem volali Přidej, jen odpověděl - To už nejde, já už nemůžu. Nechtěl jsem být ta hyena, která mu zmíní, že ještě 2x to půjde nahoru a ve větším vedru.

Seběh k Mazáku byl velmi oddychový, mírně jsem zpomalil, protože jsem nevěděl, co tělo udělá, ale vše překvapivě drželo. Asfalt poslední pár kilometrů mne vyloženě nebavil. Na konci klesání mi začalo škubat rameno bolestí a zjistil jsem, že nějaká tkanička od batohu mne "bičovala" po celý hodinový seběh do ramene. I takové drobnosti mohou bolet.

3. Lysá

Od Mazáku byl na LH podivný traverz na žlutou, který byl však téměř celý lesem a bylo to velmi příjemné. Po několika rovinkách se ještě dalo popobíhat, ale do konce už samozřejmě všichni šli rozvážným tempem. Poslední třetina výškových metrů už hodně bolela, měl jsem problém se udržet okolí a vůbec jsem měl pocit, že se to právě láme. Povídal jsem si s jedním kolegou, přičemž jsem ho chtěl ohromit novinkou, že Petr K. má pod LH úl s pracovitými včeličkami. Vůbec se mi to nedařilo, protože chlapec se s Peterem K. o tomto tématu bavil zhruba před týdnem.

Když mi byla položena otázka, na jaký čas jdu, řekl - vůbec nemám cíl, chci to dojít do 14 hod. Což byla absolutně pravda. Celou dobu jsem šel pocitově a hodinkách se orientoval jen podle výškoměru (pro tyto závody naprosto dokonalá věc) a bylo mi to srdečně jedno kolikátý skončím, když dojdu v limitu. Najednou prohodil, že jdeme na čas okolo 10 hod, což mne přímo vyděsilo. Hlavně jsem nechápal ten výpočet, protože právě na konči člověka opouštějí síly a je hodně těžké předvídat vlastní stav a potažmo čas. Blesklo mi hlavou, že jsem to teda hodně přepálil a že to asi nebude dobré.

Na občestvovačce už jsem se kompletně ponořil hlavou do korýtka na mytí. Bylo mi nesmírné vedro a bolel mne žaludek. Seběh už nebyl zdaleka tak čerstvý, 2x jsem nechával na pár sekund pozor a nesmírně bolestivě jsem se nakopl do palce. Nevím proč jsem měl chuť nakopávat ty 3 kg šutry z kopce dolů. Každopádně to bolelo nesmírně. Chvílemi už jsem z kopce šel a snažil se šetřit síly, seběh už jsem si tak neužíval.

4. Lysá

V podstatě mi při seběhu všichni utekli a jen jsem matně tušil, že mne čeká jakási sjezdovka. Byl jsem zvědavý, protože jsem si tohoto koutu nikdy nevšiml a sjezdovky nahoru obvykle stoupám s nadšením. Výsledkem byla naprostá katastrofa, pekelná krize, nejhorší bylo slunce, které pálilo neuvěřitelně silně, potil jsem se po celém těle, nedokázal jsem vůbec jít jakkoliv rozumně, neuvěřitelně pomalu jsem sunul nohu za nohou. Dělalo se mi mdlo, točila se hlava, prostě radost ze života. Nějaký domorodec se nám zmínil, že když tu ještě běželi ti první, tak byla sjezdovka ve stínu a bylo to výrazně chladněji. Nepotěšil mne. Výstup opravdu připomínal spíše zpomalený film a krize byla drtivá, až u Lukšince jsem se trochu probral, přestal mne bolet žaludek a mohl jsem se trochu rozejít. Nahoru jsem dokonce skupinku chvilku táhl a mírně jsme zrychlili, což ostatní kvitovali jen neurčitým funěním a sípáním. V podstatě poprvé za celý den mne předběhl "turista" (alias nezávodník), který svižně vybíhal se 2 softflasky za pasem. Hádám, že šel ten den poprvé.

Na občerstvovačce jsem se musel chvíli zastavit a nabrat jídla, co jsem dokázal strávit. Nebylo to nikterak dlouhé, ale přesto mne v podstatě všichni okolo předběhli a musel jsem je při seběhu dobíhat, což mne dost mne dost štvalo, protože už to opravdu bolelo a měl jsem hodně obavy, abych někde nezakopl a neskončil pádem do stromu. Nahoře mne informovali, že se neběží závěrečný apendix, což mi kupodivu výrazně zvedlo náladu.

Po seběhu následovala překrásná vlnkatá pasáž, kterou jsem měl dle svého původního plánu celou běžet a nahnat čas. Běžet nešlo, nebylo to o nějaké velké námaze, ale prostě únava a bolest už taková, že cokoliv bolelo a chůze bolela méně. Postupně jsem se dotlačil k několika kratším běhům a alespoň rychlé chůzi, stoupání na hřeben bylo ve velmi hezkém terénu, tak jsem se kochal okolím. Kupodivu nepřišla má tradiční před-koncová krize, kdy jsou pro mne poslední 4 km těchto závodu absolutně nejhorší. Úplně na závěr jsem si vzpomenul na několik dobře míněných rad Vojty ohledně spurtu, takže jsem mohutně zavyl a začal spurtovat asi tempem 6 min/km, což bylo mém maximum. Stačilo to, uběhl jsem pronásledovatelům asi o 100 m, ti jen s podivem zírali mým směrem a nechápali, proč se tak dřu.

Výsledný čas těsně nad 10 hod byl fantastický a vůbec jsem něco tak rychlého neočekával. Na finiš-kofolu jsem se těšil posledních 20 km jako na žádné jídlo v životě. (A jsem po doběhu do cíle uslyšel otázku své věrné podporovatelky: "Dáš si malinovku?" ;o)

Shrnutí

Nádhera, přišlo mi to popravdě lehčí než MF50, protože jsem daleko lépe dokázal pracovat v sebězích a obecně zde byly "běhatelné" pasáže. I tak to bylo extrémně těžké a nejhorších bylo vždycky posledních 200 výškových metrů výstupu na LH. Vedro bylo zničující, mnoho lidí se pak v cíli sdílelo, kolikrátžeto blinkali apod., což se mi naštěstí vyhnulo.

Organizace samozřejmě super, chladné korýtko na občerstvovačce nemělo žádnou chybu.

Velmi se líbilo, že závod je těmi lístky tak příjemně rozdělen a člověk v podstatě velmi přesně ví, jak na tom právě je a co mu zbývá. Bylo mi relativně jedno, kudy se jde nahoru dolů, počítal jsem si jen počet výstupů a sestupů s tím, že jsem věděl, že to bude stále pomalejší a stále více na morálku.

Na příští ročník už mám několik tipů na optimalizaci, tak se pokusím pár minut z času ubrat. Hlavně na konec už nezbyly síly a dalo ubrat ještě 30 min, kdyby člověk dokázal jakkoliv běžet a ne jen jít po posledním seběhu. A to i my se stalo, že jsem nadělil člověku, kterého jsem vyřízeného míjel po LH až po seběhu jsem za posledních 6.5 km dal 20 min. Velmi vtipné bylo neustále křižování se turistů, když zjistili, že jdeme 4x nahoru a dolů.