Tučňáci v Chamonix!

O některých plánech na letošní sezonu jsme měli jasno překvapivě brzo. Někdy v říjnu minulého roku mi milovaný Mr. Tučňák oznámil, že má pro mě gastronomické překvapení, které proběhne někdy v létě a že budu určitě nadšená. Nicméně, překvapení odhalí až za další týden.  Poté, co jsem proklepla všechny gastronomické akce na následující rok a nic neodpovídalo popisu jsem rozšířila své pátrací pole a po několika dalších indiciích mi došlo že se Tučňák přihlásil na Marathon du Mont Blanc. Pokud stále netušíte, jak to souvisí s gastronomií,  pak vězte, že v rámci registračního balíčku objednal předzávodní pasta party i pro mě.  Hmmm, to teda bude gurmánský zážitek! :D

Když potom Tučňáka skutečně vylosovali, zaradovali jsme se, že letos bude dovolená v Chamonix! Až po závodě jsme se dozvěděli, jak málo lidí mělo s losem štěstí….na dva tisíce startovních míst připadalo skoro osm tisíc přihlášek! Bylo mi trochu líto, že mi o tom neřekl dopředu a nemohla jsem tak zvážit, jestli se taky nepřihlásit, ale jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že se v rámci skyrunningového víkendu běží závodů hned několik, mimo jiné i Mont Blanc Cross s krásnými parametry 23 Km a cca 1600 m převýšení. Registrace na každý ze závodů naštěstí probíhaly v odlišných termínech, takže jsem se ještě stihla přihlásit a následně měla taky štěstí při losování.  Jupíí, já budu závodit v Chamonix, mecce všech horských sportů a domovském působišti Kiliana a Emelie!!!

 Celou akci jsme pojali dovolenkově a  rozhodli se, že po závodech v Chamonix zůstaneme ještě další týden, když už se tam táhneme přes půlku Evropy. Vyrazili jsme tedy ve čtvrtek 25.06. brzo ráno a po příjemných čtrnácti hodinách jízdy dorazili do Chamonix. Ve skutečnosti jsme tam mohli být i o hodinu dřív, ale to bychom na posledních třiceti kilometrech nesměli asi třicetkrát zastavovat, ochat a achat nad tou krásou okolo a všechno si fotit :D Ubytování jsme měli zajištěné v sice maličkém apartmánu, zato opravdu skoro v centru Chamonix a s fantastickým výhledem na Mont Blanc. 

První snídaně a první z mnoha výhledů

V pátek jsme se trochu zorientovali ve městě, zvládli registraci a poté i procházku předzávodním expem bez finanční úhony  (bohužel, o slevách které začaly po maratonském víkendu ve všech tamních sportovních obchodech, se to samé říct nedá :D) 

Zbytek dne jsme strávili fanděním finišerům osmdesátikilometrové tratě a hlavně startujícím na vertikálním kilometru. Atmosféra byla už v pátek úžasná, celé město žilo závody a já se opravdu těšila na sobotu. Dokonce i moje příznačná nervozita se ne a ne dostavit…

Emelie Forsberg na vertikálním kilometru

Kilian si to dal jako takový ostřejší trénink :D

V sobotu se startovalo už v 8:00, takže nás čekal brzký budíček a krátká procházka na start. S námi na start na louce za sportovním centrem proudily davy lidí. Teď už se mi začal trochu svírat žaludek…ale zároveň jsem se hrozně těšila, až to začne. V osm jsme si to konečně kolektivně odstartovali a za zvuků tradiční Highway to hell začali šinout k cíli. Prvních pár kilometrů byla rovinka po široké lesní cestě směrem na Argentiére, poté se cesta začala trochu vlnit, ale stále víceméně v běhatelných mezích.  Za Lavancher přišlo první kratší ostré stoupání a chodník se citelně zúžil, takže jsme šli za sebou jak husí pochod. Tady jsem taky začala celkem systematicky předbíhat, neb jsem zjistila, že Frantíci, kterých jsem se při běhatelných pasážích držela, při přechodu do prudších kopců rapidně ztráceli tempo a vypadali že tam jdou snad na procházku. Někde kolem šestého kilometru jsem taky potkala Kubu, krajánka z Čech, se kterým jsme si chvíli povídali. No a protože jsem typický chlap, co se neumí soustředit na víc věcí najednou, během družného hovoru s krajánkem jsem se, podotýkám že na široké a úplně rovné cestě,  natáhla jak široká tak dlouhá. Naštěstí jsem padala na měkkou ( čti zaprášenou) lesní cestu, takže kromě toho že jsem vypadala jak čuně se mi nic nestalo. Pak jsem Kubovi radši rychle utekla v seběhu,aby se tyhle trapasy moc neopakovaly:-).  Za chvíli jsme byli v Argentiére, kde nás čekala první občerstvovačka. Doplnila jsem vodu, do kelímku si nechala nalít kolu, aby se neřeklo okusila jsem i nějakou buchtičku a pádila dál . Do Tré le Champ už to byl jen kousek cesty, a za ním začíná ta těžší a hezčí část trasy. Hned poté, co jsme v Tré le Champ přeběhli hlavní silnici se cesta opět ( a teď už definitivně) zúžila a začala stoupat prudce nahoru. Opět jsem se stala součástí husího pochodu vinoucího se po klikaté cestě. Ti lidi šli všichni hrozně pomalu!! Vystoupila jsem proto ze zástupu a snažila se lidi obcházet co to šlo, i když občas za cenu krkolomnější cesty. Stoupáme rezervací Aguilles Rouges a v protisvahu vidíme Mer de Glace, Aiguille du Midi i všudypřítomný Mont Blanc. Kolem kvetou rododendrony, omamně voní mateřídouška a mně se jde krásně. Dokonce mi ani nevadí ten zástup lidí, který musím každou chvíli obíhat. Prostě se kochám a jsem ráda, že tady u toho můžu být. Po vystoupání několika set výškových metrů přichází první a prakticky jediný seběh, kdy velkou část poctivě vyšlapaných metrů zase sbíháme úbočím. Jsou tam místy prudké a technické pasáže, které v mém podání připomínají spíše zběsilé cupitání, ale nijak zvlášť mě to netrápí, však to zas doženu v kopci.  Seběh končí a čeká nás stoupání k občervstovačce na Flegére do cca 1850 mnm a pak přes Grand Balcon Sud, vyhlídkovou trasu,  až do cíle na Planpraz ( 2000 mnm). Občerstvovačka super, opět jsem pojedla jen kousek buchty a s kelímkem koly v ruce vyrazila dál. Ovšem, hned za občerstvovačkou začínal mírný seběh a taky tam na fotopointu číhalo asi pět fotografů, takže na polovině oficiálních fotek ze závodu vypadám jak panička na výletě, s plnou pusou a pitíčkem v ruce :D Naštěstí mě to nemusí zas tolik mrzet, když stažení jedné fotky vyjde na deset euro :D. Z Flégere nás čekal pak už poslední zhruba pětikilometrový úsek do cíle, který začínal kraťoučkým, ale výživným klesáním po skalních schůdcích. Tam jsem byla celkem ráda, že mi špunt lidí nedovolil se přizabít a prošla jsem skutečně velmi rozvážně. Na posledním úseku už byl s předbíháním problém, pěšinka v prudkém svahu byla široká cca metr a pod náma slušný padák. Snažila jsem se si tentokrát nepředstavovat (jak je mým dobrým zvykem) případný pád ani to, že bych se zastavila až v Chamonix na náměstí. I tak jsem ale na posledním úseku předběhla ještě hodně lidí, jejichž tempo s postupem času vadlo. Ačkoli už kousek za poslední občerstvovačkou byl vidět cíl ( a zdálo se že je to opravdu kousek), trvalo mi ještě třičtvrtě hodiny se tam skutečně dostat.

Poslední úsek trasy z cíle

 Musím říct, že poslední stoupání k cíli už mi vůbec nechutnalo, začínalo být docela vedro a neskutečně jsem se těšila až budu za cílovou branou. Posledních několik set metrů pak bylo zcela euforických, kdy diváci podél tratě donutili i mé unavené tělo sprintovat do kopce do cíle. Po cestě jsem si plácla s několika prcky, kteří nastavovali závodníkům ruce ( nejlepčejší zážitek!) a když na mě diváci volají jménem a povzbuzovali Allez Tereza! ( i když přede mnou proběhlo cílem už asi 700 lidí), bylo to něco neskutečného.

Cílové foto, jupí!

Od začátku jsem tvrdila, že čas je vedlejší, že tenhle závod si jdu užít, ale reálně jsem očekávala něco kolem 4 hodin. Výsledek nakonec 4:01:45, což stačilo na 731. místo z cca 1600 doběhnuvších a 79. místo v kategorii (z 260). Takhle dobře jsem se snad ještě neumístila :D
Podrobné výsledky možno najít zde. Lze z nich mimo jiné vyčíst, že jsem od startu (resp. prvního mezičasu) předběhla skoro 400 lidí :D

Další den (neděle) pak byl na řadě  se svým závodem Tučňák, což bohužel znamenalo opět brzké vstávání a start už v 7:00. Maraton startoval (narozdíl od našeho Crossu) na náměstí přímo v centru Chamonix, takže závodníci se mohli těšit na průběh centrem města mezi špalíry diváků. Udělala jsem Tučňákovi několik fotek se startovním obloukem a už jsme se loučili ve startovním koridoru. Na startu opět skvělá atmosféra s davy lidí, kteří navzdory brzké ranní hodině přišli podpořit závodníky. Maratonce čekala trať z části shodná s naší, nicméně "otočku" měli posunutou do Vallorcine a na trati je čekalo další velké stoupání na Aiguillette du Possettes ( 2300 mnm). Cíl byl  v mezistanici Planpraz stejně jako včera a dohodla jsem se s Tučňákem, že tam na něj taky budu čekat. Po startu jsem šla tedy zpátky do apartmánu dát si krátkou chrupku a probudila se tak akorát když byl čas vyjít :D  Dala jsem si tedy pozávodní-regenerační vertikální kilometr (přece nebudu utrácet za lanovku!)  a kolem dvanácté byla nahoře u cíle závodu. Tučňák odhadoval čas přes šest hodin, takže jsem věděla, že mám ještě dost času. Sedla jsem si do trávy a užívala atmosféru, která byla snad ještě lepší než v sobotu. Sluníčko taky peklo o poznání víc než včera, takže někteří do cíle dobíhali vysušení jako tresky.

Atmosféra před cílem

 Tučňák doběhl do cíle v čase 6:54:05 na 661. místě z 2000 závodníků, takže na to, že se šel taky kochat, spokojenost. Vypadal teda dost použitě a říkal, že to bylo zhruba stejně těžké jako Perun (takže asi fest:D).  Podrobně zde . 

Zničený, ale spokojený..

Celkově nás na celém závodním víkendu nejvíc uchvátila atmosféra, která v Chamonix panovala. Celé město skyrunningem žilo a když například v pátek po celý den probíhali centrem finisheri osmsdesátikilometrové trati, lidé se ve městě zastavovali a fandili nebo alespoň tleskali ze zahrádek restaurací. Perfektně zvládnutá byla také  (alespoň z našeho pohledu) organizace, ale tím, že jsme byli ubytováni tak blízko centra závodu, jsme některé služby ( jako třeba sprchy nebo ukládání věcí) nemuseli využívat. 

Co nás také nemohlo nezaujmout, bylo jídlo! Po závodě měl každý závodník volný vstup na buffet ( a oba jsme přikoupili i vstup pro toho druhého), kde se podávaly asi ctyři druhy salátů, roastbeef, pečená šunka a jiná masíčka, sýry, koláče a k tomu kávička, pivo, i víno :D. V sobotu večer jsme pak měli zaplacený i vstup na pasta párty, kde kromě těstovin s dvěma druhy omáček (obě výborné) měli další saláty, sýry, dezerty i ovoce. No, co si budeme povídat, byla to příjemná změna proti tradiční pozávodní klobáse s horčicí :D

V následujícím týdnu jsme potom v rámci důkladné pozávodní regenerace prozkoumali po svých velkou část údolí kolem Chamonix, včetně slavného Mer de Glace, přehrady Emosson nebo výšlapu k Refuge Albert 1er, chatě, která stojí vedle obrovského ledovce Glacier du Tour ve výšce 2700 mnm. 

Glacier du Tour

Mer de Glace

cestou po Grand Balcon Nord

Nemohli jsme si nechat ujít ani jednu z nejslavnějších lanovek světa na Aiguille du Midi do výšky bezmála 3.800 mnm, i když jsme šli po svých až do mezistanice v 2200 mnm a nastoupili až tam ( což nám ušetřilo dost peněz na to, abychom si následující večer mohli zaťápnout bříška sýrem u fondue). 

lanovka na Aiguille du Midi

Celý týden jsme si užívali ty nejkýčovější výhledy a taky vlnu veder, která udeřila na celou Francii a díky níž bylo i v horském Chamonix 33 stupňů. Vzhledem k počasí jsme pak museli přizpůsobit i plány na zpáteční cestu a návštěvu Ženevy zkrátit na snesitelný půlden ( tam bylo těch stupňů snad 36). Po přenocování u Bodamského jezera a krátké ranní koupačce jsme se pak v neděli ráno vydali směrem domů, a ty vedra přivezli s sebou, nemáte zač :D

Chamonix nás uchvátilo a shodli jsme se Tučňákem, že až budeme dostatečně bohatí, tak se do tady přestěhujeme. Do té doby ( předpokládám, že to nebude dlouho trvat :D), se tady musíme alespoň zase zajet někdy podívat.