 |
| foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz |
Minulý rok jsem
Czechmana absolvovala coby support tým pro Tučňáka a Vojtu
Gruchalu, kteří se vydali okusit svého prvního půlželezňáka.
Byla jsem z toho pomalu nervóznější než oni, vedro mi bylo
i když jsem jen postávala u cesty a spálenými zády jsem jim taky
mohla směle konkurovat. Zároveň jsem si během závodu uvědomila
jednu věc – že tady za rok chci být taky! (a ne tedy jen
postávat u cesty). Jakkoli mi to ještě samotné přišlo trochu
šílené a ta porce kilometrů těžko představitelná, svěřila
jsem se nesměle se svým plánem Tučňákovi, který nad tím
mávnul rukou se slovy jakože jasně a že bych měla začít
trénovat.
Uplynul rok, během
kterého se mi snad podařilo něco málo natrénovat, neprošvihnout
registraci (!) , nakoupit všechny ty nehorázně drahé a nezbytné
triatlonové vymoženosti, a Czechman se nezadržitelně přiblížil.
Nervózní jsem byla už asi týden předem, když jakákoli myšlenka
směřující k Pardubicím měla za následek zkroucení
žaludku a paniku skoro jako před maturitou. Samozřejmě se ve mně
stupňoval pocit, že nemám vůbec nic natrénováno, poblinkám se
tam vedrem a pokud náhodou nepíchnu, tak mě stejně všichni
předběhnou a skončím úplně poslední.
No, dobře, reálně
jsem si tedy myslela, že kdyby šlo vše dobře, mohla bych být v
cíli zhruba za 6:15h.
Předpověď počasí
na sobotu - den závodu byla vskutku pekelná, proto jsem celý týden
poctivě dodržovala pitný režim a cpala do sebe hořčík. Realita
ovšem stejně předčila všechny předpovědi a dokonce i loňské
počasí, a my se už dvě hodiny před startem dusili ve vlastní
šťávě v cca 33 stupních.
 |
| foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz |
Trochu mě rozhodila
nová organizace depa, kdy jsme nafasovali pytle, do kterých jsme
museli poskládat věci na kolo a na běh, a ty jsme si pak na
stojanech vyzvedli a v určeném prostoru před depem převlíkli.
Ne že bych teda měla nějak moc zažitý jiný systém, když jsem
vlastně všehovšudy doposud absolvovala jeden triatlon a pár
duatlonů :D …ale depo jsem měla odkoukané z loňského
ročníku a byla tak připravená na něco jiného. Nicméně, musím
uznat, že tahle varianta byla krok správným směrem, když jsme
nemuseli běžet přes celé depo v neoprénu a mačkat se pak u
stojanu s koly.
 |
| foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz |
Start závodu byl taky
úplně naopak než loni. Zatímco před rokem se chudáci závodníci
navlečení v neoprénech půl hodiny pekli na startovní pláži,
neb se čekalo na vrtulník s kamerou, letos se odstartovalo tak
rychle, že si toho leckdo ani nevšiml…a to včetně závodníků.
Nově se startovalo z vody, nicméně dobré dvě třetiny
startovního pole až do poslední chvíle tvrdošíjně vyčkávali
na břehu, a když moderátor vyhlásil minutu do startu, a poté
začal hecovat diváky pokřikem „tři, dva, jedna“, vzali to
žraloci v prvních řadách jako jasný pokyn ke startu a dav
už se nedal zastavit. Bezmocný moderátor jen do mikrofonu hlesl
„tak jakože jo, už teda štart“ a víc jsem neslyšela, protože
jsem se taky vydala vstříc vodnímu dobrodružstí. V prvních
chvílích se plavalo dobře a já jsem nechápala, na jaké kopance
si to Tučňák minulý rok stěžoval…a pak připlavala ta vlna
lidí, která zaspala start a jala se to hlava nehlava dohánět.
Ano, moje hlava nehlava. Nevím proč, ale typicky jsem se dostávala
do situací, kdy se mnou souběžně z obou stran plavali zhruba
stokiloví hromotluci, jejichž směr byl vždycky nachýlen lehce ke
mně, tudíž jsem se zhruba co sto metrů vždycky ocitla
v oboustranné mlátičce jejich kraulového záběru. Až za
poslední bójkou (cca 300m do cíle) se startovní pole natáhlo
natolik, že se dalo plavat bez těchto zápasnických vsuvek. I tak
pro mě plavání bylo jednoznačně nejlepší částí – krásně
čistá voda, nebylo vedro, navíc jsem vylezla v docela slušném
čase (36:47) v první půli startovního pole (a asi minutu
před Tučňákem, takže jsem se mohla těšit na povzbudivá slova,
až mě bude předjíždět na kole ).
Popadla jsem tedy kolo
vyrazila na cyklistickou trať, kde kolem mě okamžitě začali
švihat borci úplně jiné výkonnostní třídy ( nojo, vyplavala
jsem holt moc brzo :D). S vědomím, že kolo je moje nejslabší
disciplína jsem se to snažila nepřepálit, ale teda když vás
v prvním kole předjede zhruba 200 lidí, na psychiku to není nic moc
:D. Do toho peklo sluníčko a já se snažila pít jak velbloud,
jenže ačkoli jsem po chvíli měla v břiše slušný bazének,
žízeň v tom vedru jsem cítila pořád. Věděla jsem taky,
že nesmím dát „na pocit“ a musím do sebe na kole nacpat aspoň
nějaké jídlo. Odloupla jsem tedy z rámu svou dokonale přikurtovanou půlku rohlíku
s nutellou a posvačila, Rohlík jsem samozřejmě špatně
zabalila, takže mi celý oschnul. Mňam. Na začátku druhého
okruhu cyklistiky už jsem cítila, že mě všechno bolí, je mi
vedro a blbě od žaludku. Zůstat zalehnutá na hrazdičkách pro mě
byl nelidský úkol, pálely mě plosky nohou a moje rychlost
pravidelně klesala pod hlemýždích 25 km/h. Prostě krize jako
prase. V hlavě mi znělo jenom „vydrž, za chvíli budeš
v půlce okruhu a pak už je to jen 20 km do konce“. A
opravdu, jen co jsem minula občerstvovačku v půli trati,
přestala jsem bolest nějak vnímat, dostala se zpátky do tempa a
odpočítávala kilometry do konce. Do depa jsem tedy vběhla s
čistým časem z kola 3:14:20, což bylo tak nějak v rámci mých
očekávání.
První kroky po
sesednutí z kola byly ve stylu Charlieho Chaplina, ale stačilo
mi proběhnout druhým depem, abych jakž takž srovnala krok a mohla
se vydat na běžeckou část. Z té jsem měla taky solidní
hrůzu, neměla jsem tušení jak se mi poběží po 90 km kola a
navíc v 33 stupních. Vzhledem k tomu, jak „dobře“
snáším horko, viděla jsem to spíše na černý scénář a
pocitově se snažila to rozběhnout velmi pohodově. Když se mi
tedy konečně chytly hodinky a hlásily mi tempo zhruba 5:20/km,
řekla jsem si jen, že ten krám zase nefunguje :D. Snažila jsem
se tedy pořád běžet volně, hlavně se moc nezavařit, a na každé
občerstvovačce přejít do chůze, hodně se napít a důkladně
zlít vodou. Občerstvovaček bylo docela hodně, takže jsem místy
měla pocit že víc jdu než běžím, ale i tak se mi pořád
dařilo držet tempo pod 6:00/km a neustále jsem předbíhala další
borce, z nichž někteří se už jen odevzdaně šourali krajem
cesty. Z běhu se tedy pro mě spíše mise od občerstvovačky k
občerstvovačce ( a od stínu ke stínu, protože každý úsek na
slunci byl opravdu pekelný), ale aspoň si člověk tu trasu nějak
opticky rozdělil a ubíhalo to rychleji. Nohy tak trochu bolely, ale
zároveň ne tak moc, a když jsme se rozhlídla kolem sebe, bylo
jasné že na tom oproti ostatním nijak zle nejsem a nemám nárok na žádné
ulejvání, takže musím mazat dál :) Kolem desátého kilometru
jsem začala trošku cítit tuhnoucí lýtka, tak jsem kopla magnezko
ze zadní kapsičky a jeden gel, aby mi náhodou ještě ke konci
nedošlo. S každým dalším kilometrem se běželo malinko hůř,
ale v zásadě se mi pořád dařilo držet celkem strojové tempo
6:00/km. Závěrečný úsek už jsem to do cíle tlačila i očima,
ale už jsem si byla jistá že to doběhnu a v duchu se poplácávala
po rameni. Když jsem potom vběhla do cílového koridoru a slyšela
ten rachot, se kterým mě lidi hnali do cíle, vážně se mi
zatajil dech ( to bylo taky možná z toho závěrečného pokusu o
zrychlení) a jakkoli jsem si v některých momentech závodu říkala
„never more“, s tou medailí na krku mi hned bylo jasné, že
tohle chci zažít znovu!
Nakonec jsem se tedy do
cíle za celkem 6 hodin, 4 minuty a 37 vteřin jako 449. z 590
startujících a jako 37. z 57 žen. Příjemně mě překvapil
běžecký čas (2:06:28), když jsem v duchu počítala s tím, že
se budu na tratu trápit daleko déle a čas o deset minut horší
než lednový půlmaratonský osobák mi v těchto podmínkách
nepřipadá vůbec zlý. Naopak, na kole se mé rezervy zdají být
ještě dosti neprobádané, a budu na tom muset zapracovat :)
David doběhl do cíle
za 5: 26:55 na 266. místě a loňský výsledek tak nezlepšil. Na
běhu se prý úplně uvařil a v cíli se musel dlouho
vzpamatovávat. Shodli jsme se ale, že v tak brutálních podmínkách
byl úspěch vůbec dokončit, bez ohledu na čas a umístění.
Naštěstí alespoň nepotřeboval kapačku – spousta lidí takové
štěstí neměla, stan zdravotníků v jednu chvíli vypadal jako
polní lazaret.
Czechman je prostě
zážitek. A zážitek jak víme, nemusí být pozitivní, hlavně
když je intenzivní. Intenzivní to tedy bylo...ale i když byly
momenty, kdy jsem si říkala co vůbec tady v tom asfaltovém pekle
dělám, díky dokonalé organizaci a skvělé atmosféře to byl pro
mě hlavně zážitek velmi pozitivní. V Čechách je velmi málo
závodů, kde zažijete takovou diváckou kulisu, jako tady. A stejně
jako všichni ostatní i já musím vyseknout poklonu celému týmu
pořadatelů a dobrovolníků, protože takový servis a ochotu na
trati jsem ještě nezažila.
Na závěr bych vám
ráda vysvětlila, proč u článku není ani jedna moje nebo
Davidova fotka. Z těch stopadesáti tisíc fotografů, kteří tak
podél trati stáli, nás ANI JEDEN NEVYFOTIL! No chápete to? :D
