ORAVAMAN SHORT 2016 – Bolo ako nebolo

1km swim/ 37 km bike/ 14 km run

1500 m +

výsledky zde

Minulý rok jsme brutalitu s názvem Oravaman absolvovali poprvé. Tučňák až dokonce, já bohužel jen do druhého depa, kde mě organizátoři za závodu stáhli kvůli bouřce zuřící na běžeckém úseku. Jakkoli rozhodnutí ukončit závod bylo ze strany organizátorů a horské služby správné a jsem ve výsledku ráda, že mě do té bouřky na hřebeni nepustili, v tu chvíli se mi na Tatliakově chatě zhroutil celý sen o dokončení „jednoho z nejtěžších půlželezňáků v Evropě a já se ještě ten den zařekla, že se tam příští rok vrátím.

Když potom v průběhu zimy organizátoři oznámili zpřísnění časových limitů především na cyklistické části, a já realisticky zvážila své možnosti, odhodlání ze mě poněkud vyprchalo a rozhodla jsem se v registraci pro stress-free variantu krátké trati, která však slibovala také kvalitní porci výškových metrů a s tím spojených zážitků.

Teď už stačilo jen mít štěstí v losovačce o startovní čísla, což jsem pro jednou, (na rozdíl od Tučňáka, který se tedy letos účastnil pouze jako doprovod) měla, a těšení mohl začít.

S oravským Macíkom, Byl přítulný. 

Do Zuberce jsme dorazili spolu s Luckou, Vojtou a Tobíkem Gruchalovými už s týdenním předstihem a s plánem prozkoumat v prvních dnech nejbližší okolí (rozuměj kopce). První dva dny jsme se tedy s Vojtou (který byl přihlášený na dlouhou trať) zničili v Roháčích a zbytek týdne jsme zasvětili regeneraci (jeskyně, termály, a tak). V pátek už jen v klídku nachystat na závod, stihnout prezentaci, slavnostní zahájení, odevzdat kola a věci do depa a nachystat na brzký budíček, který nás v sobotu čekal v 5 hodin ráno. Zatímco první dny pobytu jsme se nestačili mazat opalovákem a kde to šlo hledali stín, s postupujícím týdnem se počasí i jeho předpověď na sobotu sytematicky zhoršovaly a den předem tak bylo jasné, že nás v den závodu bude čekat teplota kolem 10 stupňů ( na hřebeni spíš 5) a vytrvalý déšť. Cool, tak v tomhle jsem triatlon ještě nejela :D

Jop, jsem tam....

Večer se pomalu začala přikrádat nervozita, kterou si tak důvěrně pamatuji z minulého roku. Když jsem se minulý rok před startem celou noc převalovala, nemohla usnout a v pravidelných intervalech mě zachvacovala panika, přikládala jsem to jednoduše tomu, že mám před sebou dosud asi nejtěžší závod. Nervozita byla sice zbytečná, ale tak trochu namístě. Proč jsem ale stejné martyrium musela absovovat i letos, to mi prostě hlava nebere. Z krátké trati takový respekt nešel, časové limity žádné, a vzhledem k tradičně zvolené strategii „závod si užít“ jsem od sebe já ani nikdo další žádný dechberoucí výsledek neočekávala. Přesto jsem v noci před závodem naspala asi dvě hodiny a ráno vstávala s žaludkem na vodě. Nechápu.

Ráno před penzionem Pribisko, centrem závodu, nás nakonec za drobných zmatků ( nepřijel ani autobus, ve kterém jsem měla sedět já, ani ten, ve kterém měl sedět David) naložili a vyrazili jsme přes Huty na Liptovskou Maru. Už cestou jsem si všimla dalšího výrazného faktoru, který jsem v předpovědi počasí opomněla sledovat, a to, že…. fučelo jako prase. A samozřejmě, že při naší jednosměrné trase cyklistiky téměř dokonale proti.

To, že „trochu fouká“ se nám potvrdilo i při příjezdu k Maře, kde jsme byli svědky vtipné scénky, kterak organizátorský člun marně náhání jednu z plaveckých bójek po celé vodní ploše. Představa, že za hodinu tu bójku budeme nahánět my plavci mě naplnila lehkou beznadějí. Nakonec se však bójku podařilo nějak upevnit a zdálo se, že plavecká část skutečně tak bude mít jen avizovaný kilometr. Povětrnostní podmínky donutily organizátory schovat i všechny další připravené bannery a nafukovačky, které měly ohraničovat místo startu, a tak nakonec dlouhá trať, která ve vodě absolvovala dva okruhy, na břehu obíhala místo klasické bójky organizátorský Wolkswagen Tuareg, což byl asi jediný předmět dostatečně robustní na to, aby ho to v poryvech větru neodneslo.

Po odstartování dlouhé trati v osm hodin jsem se pomalu začala připravovat na náš start o hodinu později a mezitím fandila odvážlivcům, kteří už lezli z vody. Vypadalo to, že jim zrovna teplo moc teplo není. Chudák Vojta se sice snažil o křečovitý úsměv, ale přes drkotání zubů mu to moc nešlo :D

Strašně se do té vody těším, to mi všichni určitě věříte! :D

Pak už jsme přišli na řadu my shortíci. Voda měla údajně mít 19 stupňů, což plavání zdánlivě pasovalo na nejteplejší část dne. Nevím teda jak to měřili, mě přišla fest studená, tipla bych maximálně 17 :D. Do vody jsem vlezla až chvilku před startem, což byla asi chyba, protože prvních pár set metrů jsem si na ledovou vodu musela zvykat a neplavalo se mi vůbec dobře. Možná s tím mělo co dělat i další překvapeníčko dne - vlny! Proboha jak se v tom plave?? No, blbě, nebudu vás napínat. U první bojky mě překvapila vlnka tak, že jsem to vykašlávala dobrých 50 metrů, ale nejhorší to jednoznačně bylo, když jsme za první bójkou změnili směr a začali plavat víceméně přímo proti větru. Stejně jako velká část lidí přede mnou jsem nedobrovolně přešla na prsa a bála se, že takhle budu plavat snad až do konce...Nakonec jsem v rozbouřené vodě nějak našla rytmus a vrátila se, díky bohu, zpátky ke kraulu, jinak bych se tam plácala asi ještě teď. Po výběhu z vody v depu následovala moje tradiční etuda na téma "jak ze sebe dostat neopren a nezabít se". Za cenu drobných časových ztrát se mi podařilo ani jednou se nevyválet na čerstvě posečené louce. Na mokrou kombinézu navlíkám merino triko a šusťákovou bundu a vůbec nemám strach, že by mi dneska mohlo být vedro, naopak se modlím abych i přesto nezmrzla. 

Nasedám na kolo a okamžitě cítím, jak se do mě opírá studený vítr, se kterým budu až do Zuberce svádět nerovný boj. Trochu jsem doufala, že na rovině před stoupáním na Huty se dám po plavání trochu dohromady, ale v tom větru je to boj o každý metr. Jedu sotva 20 km/h, a to se opravdu neflákám. Samozřejmě, že mě ve velkém začínají předjíždět cyklisté, kterým to šlape o trochu lépe než mě ( a zdá se, že to lépe šlape úplně všem - holt daň za to, že jsem celé jaro jen chodila pěšky po kopcích a na kolo kašlala). V půlce stoupání na Huty mám pocit, že už mě museli předjet úplně všichni,čekám kdy kolem mě profičí děcko na tříkolce nebo babka s nůší. Intenzivně vzpomínám na každý dortík a zmrzlinu, které jsem si měla odpustit a neodpustila :D 

Mezitím se solidně rozpršelo, takže když se konečně doškrábu na vrchol Hut, čeká mě sjezd proti poryvům větru a na vozovce si brázdí cestu potoky vody. Tak hurá, šestikilometrový sešup do Zuberce čeká….Okamžitě jak se kopec zlomí, se do mě znovu opírá vítr a během asi pěti vteřin jsem promrzlá na kost. Vítr je tak silný, že musím i z mírného kopce usilovně šlapat, abych se dostala alespoň na 25 km/h, v prudkých úsecích a zatáčkách zase brzdím i ušima (hádám že ty velké červené vykřičníky nejsou na cestě namalované jen tak pro srandu, že..). Co ale vůbec nechápu, je ta hromada lidí skrčených pod dešníky a v pláštěnkách, kteří každého promrzlého závodníka neúnavně povzbuzují. Při průjezdu Zubercem je to potom hotový fanouškovský kotel a až na Tatliakovu chatu jsem minula nespočet lidí, kteří mě v mé mizerii povzbudili. Už pro tenhle zážitek stojí za to Oravamana absolvovat, neboť opravdu není mnoho závodů, které by měly tak dokonalou atmosféru.

V závěrečném kopci už zimou moc necítím chodidla a mám docela problém se zahřát. Na závěrečných dvou kilometrech s fajnovým stoupáním se sklonem 14% málem srazím ruského závodníka z dlouhé trati, když už z posledních sil šněruju cestu křížem krážem. Na Tatliakově chatě konečně odevzdávám kolo, a jsem šťastná že jsem si do druhého depa zabalila suché ponožky. Zkřehlé ruce moc neposluchají, takže přezutí a výměna ponožek je operací na několik minut, jsem vděčná že mi slečny v depu připravily můj pytel s věcmi už rozvázaný a zase mi jej svazují, myslím,že mi tím ušetřily několik minut :). Na občerstvovačce se na chvilku zastavuju, mají tam dokonce kyblík s teplou vodou na zahřátí rukou! Odolávám velmi silnému pokušení tam strčit obě zmrzlé nohy rovnou v teniskách a zahřívám si tak jenom zkřehlé prsty. Čeká mě poslední část, 14 kilometrů běhu, z velké většiny z kopce. Nejdřív se ale musím vydrápat o 300 výškových metrů výš, do sedla Zábrať. Ani rychlá chůze do kopce nepomáhá a moje zmrzlá chodidla ne a ne rozmrzat. Připadá mi, jako kdybych místo nich měla dvě hroudy ledu a vůbec necítím, na co našlapuju. 

Počasíčko v Látané dolině...

Nahoře v sedle se musím opřít celou vahou těla proti větru, abych vůbec byla schopna chůze, naštěstí je to jen pár metrů než se svah zlomí a už začíná parádní trailový seběh do Látané doliny. Tady se konečně rozbíhám, postupně rozmrzám, dokonce předbíhám pár lidí a začíná mě to bavit. Těch několik kilometrů seběhu po singletracku na dno doliny si užívám jak malé děcko, hopsám přes kořeny a po kamenech. Přichází i asfaltové úseky, ale naštěstí se pravidelně střídají s lesními chodníčky, takže i když nožky už bolí, cesta ubíhá. Posledních 500 metrů před cílem povzbuzuje Tučňák a dobíhá se mnou až k cílovému esíčku na penzionu Pribisko. Nevím co to do něj vjelo, ale dokonce mě natočil. Tak kdyby měl náhodou někdo nutkavou potřebu vidět, jak si 500 metrů před cílem zavazuju tkaničku, tak přikládám i tento skvost filmové tvorby :D

 Uf, jsem v cíli! Promočenou ještě víc, než když jsem v prvním depu vylezla z vody, mě dekorují finišerskou medailí. Trvalo mi to skoro pět hodin (přesně 4 hodiny 53 minut). Dneska to ale byl, víc než co jiného, boj o přežití a boj sama se sebou. Přesto (nebo právě proto?) to byl jeden z nejhezčích závodů, který jsem absolvovala a jsem šťasná, že jsem alespoň krátkou variantu ve zdraví konečně dokončila. 

Tučňáku, usměj se......no, tak asi radši ne, no :D

Po závodě se do mě okamžitě dává zima, takže rychle vyzvedáváme věci z dep a Tučňák mě veze na ubytování do teplé sprchy. Ačkoli jsem chtěla, čekat v tom počasí na doběh Vojty na dlouhé trati už jsem nezvládla, takže jsme nad průběhem závodu podiskutovali až v teple apartmánu. Vyhlášení jsme si ale ujít nenechali. ¨

Večer jsem konečně usnula jak miminko a ráno jsme, díky vytrvale hnusnému počasí, radši sbalili věci a rychle vyrazili zpět domů. Po cestě ještě obligátní zastávka na halušky a brynzové pirožky - ehm, co na tom, že je teprve půl jedenácté....za odměnu po závodě se můžou halušky i snídat :D

Snídaně šampionů!

Oravaman prostě opět dostál svému mottu „bude ako nebolo“ - za celou historii měl tento ročník nejextrémnější počasí a poprvé se dokonce musela kvůli silnému větru a dešti na hřebeni měnit běžecká trať dlouhého závodu. A já můžu jenom doufat, že se mi příští rok opět poštěstí být téhle taškařice součástí.

MF 50 – I Pomalý běh je lepší než žádný

www.mf100.sk

56 km /4000m+,  4100m-, čas 13 h 28 min

V roce 2014 jsme s tučňákem absolvovali Malofatranskou padesátku poprvé. Už tehdy v nás obou zanechala hluboké stopy. Zejména já jsem si svůj boj s časovým limitem patnácti hodin ( v cíli za 14:41) a od poloviny trati zcela nefunkčním kolenem užila dosytosti.

Počáteční zhruba třetina trasy závodu se prozatím každý rok měnila, nicméně masakr, který nachystal na prvních třicet kilometrů hlavní organizátor Martin Drozd letos, těžko hledá srovnání. Trasa s parametry 56 km/ 4000m pozitivního převýšení a 4100m negativního slibovala skutečně kvalitní zážitky, a to i s ohledem na to, že skoro tři tisíce výškových metrů jsme museli zdolat na prvních pětadvaceti kilometrech.

Ačkoli jsem se na závod sebevědomě přihlásila hned v zimě první vlně, parametry a náročnost trati mě začaly strašit již od brzkého jara a vědomí, že prostě konstitucí nejsem zrovna „vrchař“ tomu moc nepřidávalo. Naplánovali jsme si tedy dva víkendy v Žilině, při kterých jsme v rámci tréninku nadvakrát prošli celou trasu závodu. Musím přiznat, že po prvním třicetikilometrovém úseku z Vrátné na chatu pod Chlebom jsem reálně zvažovala, že se startovného zbavím dřív, než bude pozdě a prodám ho někomu,kdo tam aspoň neudělá ostudu. Zvláště na Velkém Rozsutci (šel se letos z opačné strany než v předchozích letech, tzn. sestup po řetězech) jsem se „necítila moc dobře“ (= hysterický záchvat že dolů neslezu a na žádný závod nejdu).

Nicméně, přes to všechno jsme se v pátek 1.7. ocitli na cestě do Terchové, kde byla prezentace. Na ní jsme se dověděli mimo jiné info o přesném počtu medvědů na trase (28,btw...) a koupili si chlubící trička s medvědem. Potom jsme se vydali zpátky na noc do Žiliny.

Začíná to dobře....

Po zpola probdělé noci a budíčku v 4:30 do žaludku stěží soukám alespoň dva plátky vánočky s nutellou, a jsem přešťastná, že tam i zůstávají. Do auta nasedám s tučňákem, mamčiným přítelem Feďom, který je taky přihlášený a jeho známou Jankou, která váží asi 40 kilo i s postelí a při pohledu na její nohy je mi jasné, že tohle můj parťák pro dnešní den asi nebude… Nevděčné role řidiče a support týmu se zhostila moje maminka, která nás odváží opět směr Terchová na místo startu.

Před startem

Před šestou ráno je na startu příjemná atmosféra očekávání a také příjemný chládek, nicméně při pohledu na vymetenou oblohu je mi jasné, že tohle dlouhého trvání mít nebude. Definitivně tedy odkládám triko s dlouhým rukávem startuji jen v tílku s větrovkou v batohu. Přesně v šest ráno se pak po startovním výstřelu začíná celé startovní pole šinout z parkoviště v Terchové do kopce kolem sochy Jánošíka, aby se po pár set metrech stočilo zpátky na asfaltovou cestu vedoucí do Vrátne doliny. Už první mikro-seběh od Jánošíka přesně podle hesla „ultra trail is punk“ odnesla většina nejen mokrýma botama, ale i zadkem, protože sjet po uklouzané mokré trávě byla zdaleka to nejrozumnější, co se dalo v prudkém svahu udělat :D

Na Jánošíka! 

Baraniarky, Žitné, Kraviarské..

První čtyři kilometry po asfaltu jsem pojala jako rozklus, hlavně se moc nezadýchat a nepřepálit to. I tak jsem ale většinou pobíhala a jen když se sklon cesty naklonil trochu víc přecházela do chůze. Po odbočce z hlavní cesty do sedla Príslop jsem začala závidět těm, kteří trasu neznali dopředu, protože ti alespoň blaženě nevěděli, jaký krpál je na začátek čeká. A vskutku, stoupání na Baraniarky bylo přesně tak výživné, jak jsem si ho pamatovala z května. Jakkoli jsem se snažila jít svým tempem, moc mi to v permanentním vláčku lidí na úzkém chodníčku nešlo a přicházela moje tradiční prvovýstupová krize (většina lidí je v prvním stoupání plná sil a entuziazmu, který postupně s pokračujícím závodem upadá - já mám vždycky hroznou krizi hned na začátku, jsem pomalá, nemožná a chci to zabalit- no a s prvním seběhem to většinou přejde,...nebo taky někdy ne :D). Z Baraniarek se pokračovalo po mírně technickém hřebínku (hurá, nebojím se!) na další vrchol Žitné, odtud potom dál na Kraviarské. Druhý a třetí kopeček byly v mém podání katastrofa, slunko už peklo, když jsem pozřela gel, měla jsem problém ho nevyhodit hned zpátky a celkově mou mysl zachvacovala trudnomyslnost (proboha proč to dělám…). Konečně jsem se dostala do sedla za Kraviarským a čekal mě první delší seběh do Vrátné na občerstvovačku. Seběh mi trochu zvedl náladu, a hlavně tedy utekl o dost rychleji než jsem doufala. Když jsem se ve Vrátné podívala na hodiny, s překvapením jsem zjistila, že je teprve 8:50, i když podle svého osobního časového rozpisu jsem tady měla být kolem 9:20. Tohle zjištění mi nalilo krev do žil a s obrovským kusem melounu v jedné ruce a kelímkem koly ve druhé (škoda že mě zrovna nikdo nevyfotil, po bradě mi tekla melounová šťáva a po rukách vybryndaná kola – já prostě asi ten stylař nikdy nebudu :D) jsem se vydala k Chatě na Grůni. Pro rodinky s dětmi cíl celodenního výletu, pro nás „brdek“ v cestě k Velkému Rozsutci. Stoupání je to mírné, měla jsem tudíž v plánu si trošku odpočinout před dalšími, o poznání brutálnějšími úseky. 

Na Rozsutec!

Ve Štefanové se proplétáme mezi turisty mířícími k Jánošíkovym dierám, kam se ovšem my dneska nepodíváme a diery cestou na Rozsutec obcházíme po zelené značce. Tady už to tedy do kopce není žádná hitparáda, ale nakonec to nějak doklepu do sedla Medzirozsutce, kde dávám přesnídávku a gel. Snažím se celkově moc nezastavovat, lepší pomalá chůze než žádná, že jo.

Výheň na Velkém Rozsutci

Finální stoupání na Rozsutec mi už tedy v pekelném vedru vůbec nechutná, ale zjevně nejsem jediná, celá skupinka stovkařů kolem mě se plouží k vrcholu podobným tempem. Už mi ani moc nevadí turisti, které musím na úzkém chodníku obcházet, jejich tempo se totiž čím dál víc přibližuje tomu mému,takže už mi vlastně ani nezavází. Pod vrcholem Rozsutce mě čeká mamka, která mi přislíbila psychickou podporu na řetězech v sestupu. Zjišťuju ale, že dnes bych to asi zvládla i bez té podpory, poprvé se tady totiž nebojím! No jo, to ten adrenalin... V sedle Medziholie si na chviličku sedám a láduju se na občerstvovačce dalším ovocem a kolou. Pak se loučím s maminkou a jdu „na tu sviňu“ jak trefně nazval jeden ze závodníků přede mnou další kopec na cestě - Stoh.

Už to bude z kopce?

Po hřebeni...

Stoh je pověstný svým totálně jednotvárným stoupáním, a zejména nad hranicí lesa umí v poledním žáru demotivovat dalekým výhledem na stále vzdálený vrchol. Do kopce už to jde pomalu, tepovka vyletí při sebemenším pokusu o rychlejší tempo, ale i tak, světe div se, začínám předbíhat. Ne že by se mi šlo lehce, ale začínám se to tam celkem užívat, dokonce i větřík občas foukne a ochladí. Na vrcholku vytahuji opalovák a přetírám značně prosolenou kůži, neb mě čeká úsek po hřebeni v poledním vedru, kde se nebude před sluníčkem kde schovat. Úplně jsem zapomněla, jak nádherné výhledy odtud jsou. Na jedné straně už „odškrtnutý“ Rozsutec, na druhé klikatící se hřeben Kriváňské Fatry, který nás ještě čeká. Ze Stohu popobíhám tak, abych si pokud možno úplně nezmasakrovala stehna, a už začíná další stoupák na Poludňový grůň. V té sluneční lázni jdeme všichni jako parta zombíků, občas se někdo vyčerpaně předkloní, na chvíli zastaví, popije. Já se snažím držet v pohybu a nezastavovat, hlavně pravidelně pít a není boha aby to nešlo. Na hodiny se snažím moc nekoukat, abych náhodou sama sebe nepříjemně nepřekvapila tím jak dlouho už se tady pachtím, takže když před traverzem k chatě pod Chlebom zjistím, že mám už přes hodinu náskok na svůj osobní časový plán, jsem v příjemném šoku. Rozradostněna tímto zjištěním valím dolů traverzem a na chatu doběhnu sice s bolavýma nohama, ale v euforii. Tam okamžitě máčím skoro celou hlavu do lavoru a dostávám tu nejnejnejlepší zeleninovou polívku na světě (ani v Alcronu totiž nechutná tak jako na ultratrailu). U chaty těžko hledat stín, ten je obsazen běžci v různém stupni opotřebení, přičemž minimálně někteří vypadají, že už odsud moc dál nedojdou. Nemá smysl prodlévat na sluníčku, nohy sice bolí, ale to už se tak nějak čekalo, takže doplňuju vodu, beru do ruky ovoce a mažu zpátky na hřeben. S plným bříškem to nikdy není ono, ale stále razím teorii že lepší pomalý pohyb než vůbec žádný – hlavně si neklást přehnané cíle :D

Z Chaty pod Chlebom už je to kousek...

Vybavím si, jak jsem před dvěma lety na chatě pod Chlebom absolvovala těžké rozhodnutí, zda ukončit trápení, nebo pokračovat vstříc blížícímu se dešti sama na hřeben. Nebylo mi tenkrát moc do smíchu a i přes pokračující únavu a jsem musela konstatovat, že tentokrát je to tady o moc veselejší. Slunko pořád pralo, zjevně jsem nebyla ve startovním poli poslední a co víc, dokonce jsem , sice pomalu, zato vytrvale, pár závodníků předběhla. Po stoupáku kolem Velkého Kriváně přišla zvlněná pasáž, kterou jsem si vyloženě užívala. Hopkala jsem dolů z kopce, dokonce i rovné traverzy jsem byla schopná pobíhat, někteří sice běželi o dost rychleji, no ale pak se stejně někde zastavili a už jsem zase byla před nimi. Čekalo mě poslední větší stoupání na trase – Malý Kriváň Neustále jsem si

opakovala, že už je to poslední kopec a nakonec to tam nějak doklepala. Ta úleva, že už mě nečekají téměř žádné výškové metry, byla značná. Nahoře jsem se ale opět nezdržovala a po cestě dolů jen slupla gel. Teď už jen do sedla Príslop a traverzem kolem Bielych skal a Suchého. Naposledy čekuju kýčovité výhledy z hřebene, v údolí dokonce vidím, jak se zvedající se vítr opírá do dešťové clony. V traverzu opět popobíhám a zastavuji se jenom u studánky namočit čepici a ochladit se. Zrovna když se zvedám, slyším za sebou Feďův hlas jak se diví, koho to tady našel. Věděla jsem, že byl Feďo ze začátku kousek přede mnou, nicméně myslela jsem, že se mi bude postupně vzdalovat. Ukázalo se, že jsem ho předběhla na Malém Kriváni, kde chvíli okouněl na vrcholu a já ho přehlídla. Spolu tedy pokračujeme traverzem, já střídám pobíhání s rychlou chůzí, Feďovi stačí natáhnout krok aby mě v pohodě stíhal. Nikdy mi na mapě nepřišlo, že je ten traverz tak dlouhý, ale dneska se to už trošku táhne. Z pod Suchého je to na chatu pod Klačianskou Magurou slabá půl hodinka, rovinka střídá seběh, já střídám hopsoklus na hůlkách s rychlou chůzí. Na chatě se naposledy hlásím kontrole a na občerstvovačce doplňuji energii. Čeká nás posledních deset kilometrů do cíle, podle turistického značení 2 hodiny 20 minut. „Takže to dáme za hodinu a půl“ domlouváme se s Feďom a já radši klušu napřed abych jej potom moc nezdržovala. Nohy už bolí, záda taky, ale vlastně se z toho kopečka běží hrozně hezky. 

Do cíle!

Z předchozí rekognoskace trati si úsek na Panošinu pamatuju jako strašně nezáživný a dlouhý, ale teď jsem ho proběhla skoro v kuse a už jsem u památníku. Tady mě opět definitivně dostihuje Feďo a po prudkém padáku se dostáváme na takřka snový traverzový chodníček, který nás po čtyřech kilometrech vyplivne na okraji Lipovca. S prvními kroky na asfaltu čekujeme čas, řekli jsme si přeci že doběhneme do půl osmé, a zjišťujeme že je přesně 19:26. Nasazujeme tedy na takový hodně chudobný špurt a předbíháme ještě několik stovkařů, kteří našemu nadšení zjevně fandí. Zkoušíme strhnout i dalšího padesátkaře, ale tomu je zjevně úplně jedno, v kolik dojde, hlavně aby už nemusel běžet. Nakonec dobíháme v 19:28 v pro mě do té doby nepředstavitelném čase 13 hodin 28 minut od startu. Na diplom mi píšou 63. místo ( z asi 130 startujících). Jen škoda že nás v cíli moc nikdo nevítá, tučňák nám šel sice naproti, ale v uličkách Lipovce jsme se minuli, maminka si hrála na taxikáře a odvážela vyčerpané závodníky, takže náš triumfální doběh taky nestihla.

V cíli se po celém dni potkávám s tučňákem, který doběhl skoro o dvě hodiny dříve (11:38), a když vidím v jakém stavu má chodidla (juicy details si nechám pro sebe) , moc nechápu jak se mu to podařilo. V autě na zpáteční cestě jsme se celkem shodli, že to byla celkem fajn procházka, ale teď už si teda asi půjdeme lehnout.

Obžerství v cíli

Už z bezpečí teplé postýlky potom sleduju světelnou bleskovou show, která se odehrává po většinu noci nad celou Fatrou (a vlastně jsem stejně stihla jen začátek, pak jsem to zalomila..). Až ráno se dovídám, jaká dramata to na trase stovky přineslo a že byli organizátoři závod nuceni zrušit.

Na závěr

Malofatranská padesátka je prostě asi můj srdeční závod. Před dvěma lety jsem si tady prožila na trati mnoho krušných chvilek, možná o to větší byl v cíli pocit zadostiučinění. Letos jsem startovala opět s obrovským respektem, a byla příjemně překvapená tím, jak moc jsem si závod užila. Na chlubítku jsem až později zjistila, že jsem skončila dokonce 8. mezi ženami (do cíle jich došlo celkem 23, ve startovní listině jsem jich napočítala okolo 30),v což jsem na startu rozhodně moc nedoufala.

A i když teď nebudu už vůbec originální, musím zmínit skvělou organizaci závodu a práci dobrovolníků, kteří se pro závodníky na občerstvovačkách i v zázemí závodu mohli rozkrájet. Takový výběr občerstvení včetně bezlepkového pečiva, spousty druhů ovoce , avokád a burákového másla jsem snad ještě nezažila. Já navíc oceňuji i obrovskou spoustu informací k samotnému závodu a trase, které jsou zveřejňovány na webu závodu. Takhle se totiž plánuje a připravuje jedna radost:)

V neposlední řadě musím poděkovat mamince za skvělou podporu před, po, i v průběhu závodu, a Feďovi za to, že mi dělal společnost na posledním úseku a doběhl se mnou do cíle.

Salomon Slezský Maraton 2015

Když si člověk někdy v brzkém jaře plánuje od stolu s diářem v jedné ruce a  termínovkou v druhé svou hobíkovskou závodní sezónu, to se to tam ty závody sází! Nojo, tady přece nemůžu chybět, tohle už si chci zaběhnout hrozně dlouho a támhle prý na občerstvovačkách servírují škvarkovku!

Důvodů je spousta, víkendů málo a času na trénink ještě méně :D

Když si pak v jedné sezóně naplánujete pokoření prvního half-ironmana, Oravamana, pobíhání po horách v Chamonix a svůj první horský maraton, může se docela lehce stát, že na některou z akcí nestihnete úplně kvalitně natrénovat :)

Jako svou první maratonskou zkušenost jsem si vybrala Slezský maraton  - krásná běhavá trať v Beskydech na distanci 40,5 km, což sice není kompletní maraton, ale díky převýšení přes 2000m to nikomu moc nevadí, navíc se super zázemím v Dolní Lomné a skvělou atmosférou. Tučňák se solidárně přihlásil taky, s původním plánem dramaticky vylepšit svůj čas z před dvou let, kdy tady taktéž absolvoval svůj první maraton.  Pracovní vytížení a s ním nezadržitelně spojený „pokles formy“, který se naplno projevil výbuchem na STRC Krkonoše však Tučňáka donutil modifikovat závodní plány a rozhodl se běžet jako můj vodič, dělat mi na trati společnost a ve chvílích  krize mě zásobovat kvalitním humorem. Jak je ostatně jeho dobrým zvykem :).

Jak už jsem naznačila, můj trénink na maraton byl veskrze kvalitní a spočíval víceméně ve dvou delších výbězích v délce cca 30 km. Jeden byl v rámci závodu STRC Dolní Morava v půlce června ( a tím pádem se to snad ani nepočítá) a druhý týden před závodem, když jsme si oběhli větší část trasy, která nás bude čekat.  Jinak jsem občas zaběhla nějakou kratší trasu nebo vylezla na nějaký kopec, ale systematickému tréninku to bylo na hony vzdálené.

Přesto jsem ani před startem netrpěla svou tradiční nervozitou a byla celkem přesvědčená, že v limitu to nějak zdárně doklepu do cíle. Tučňák se pořád vyptával, jak to jako vidím časově, tak jsem mu odvětila že něco mezi 5:30 a 6:00, spíš k těm šesti hodinám, pod 5:30 ani náhodou…

Počasí letos poprvé slibovalo téměř optimální podmínky, lehce přes dvacet stupňů a polojasno, což byla proti tropickému peklu v Krkonoších, na Dolní Moravě, a vůbec snad na všech závodech, kde jsme se letos objevili, příjemná změna.

Skvělý moderátor odstartoval závod bez velkých cavyků přesně v 9:30 a začali jsme si to rovnou šinout do prvního kopce. Už jsem zjistila, že mám pomalejší start a vůbec že do kopců nejsem žádný rychlík, no stejně mě překvapilo, že na vrcholu prvního kopce jsem se pořadím propadla snad až na úplné dno . Předběhlo mě snad všechno, co mělo dvě zdravé nohy, někteří navíc evidentně v pohodě a v družném hovoru se spoluzávodníky, zatímco já jsem pomalu dýchavičně vypouštěla duši. Tučňák vedle mě cupital ladným krokem tam, kde já jsem se opírala rukama do kolen. Prostě famózní začátek jako obvykle. Věděla jsem, že tohle musím nějak přežít, a pak už bude líp (možná), a zároveň se začala loučit s nějakým důstojným časem. Nový interní odhad po prvním kopci na Kozubové byl cca 6:30 hodin :D

Klasická přetvářka v prvním kopci :D  Foto: Lukáš Podolák

Doufala jsem, že v prvním seběhu do Košařisk mi nohy začnou trochu fungovat a předběhnu aspoň pár dušiček. První metry bolely jako čert, ale potom se nožky postupně rozběhly a na rovné šotolinové cestě se to z kopce dalo celkem slušně rozběhnout. To mi trochu zvedlo náladu do následujícího stoupání na Ostrý, které je (ano modří už vědí), pěkně ostré. Se slzou v oku jsem s funěním procházela okolo míst, kde jsme před týdnem sbírali obrovské ostružiny a plnili si bříška. Tučňák byl naštěstí tak hodný, že mi jich pár cestou utrhnul a přinesl. Na chatě pod Ostrým nás čekala první občerstvovala (15.km ), což je vždycky důvod k radosti. Doplnila jsem vodu a s plným bříškem ionťáku utíkala do dalšího seběhu.  Sešup do Tyry byl asi jedním ze dvou tehničtějších úseků trati a bylo vidět, že některým závodníkům to moc nevoní. Pustila jsem to tedy bez bázně a hany a konečně začala pořádně předbíhat. V Tyře jsem se tak znovu potkala s tvářemi, se kterými jsem se v duchu rozloučila už v prvním kopci. Ve třetím stoupání na Kalužný už mě začínalo všechno bolet, tuhnout lýtka, a celkově to už nebyla moc sranda. Začátek byl do docela mírného kopce, ale ani tam už jsem nedokázala běžet. Těšila jsem se, až budu nahoře a přijde krásná hřebenová pasáž k chatě Slavíč, nicméně když jsem se nahoru skutečně vydrápala a rozběhla, v nohách se rozlila pekelná bolest a stálo mě hodně sebezapírání nepřecházet do chůze. Tady někde se zjevně lámal chleba, neboť spousta lidí kolem mě už běžet schopná nebyla ani po rovince a začali jsme tak opět předbíhat. Na občerstvovačce na Slavíči (25. Km) jsem se potom neudržela a vypila o jeden kelímek ionťáku víc, než by bylo zdrávo, čehož jsem litovala celý následující seběh do Dolní Lomné, kdy jsem měla chuť to ze žaludku zase rychle poslat ven.  V prudším začátku se mi ale kromě toho běželo zase docela dobře, nicméně když jsme se potom dostali na asfaltovou cyklostezku, a já věděla že nás po ní čeká 3,5 km až do Horní Lomné, moje morálka sestoupila k bodu mrazu. Všechno už mě bolelo a i když cesta byla z kopce, nebylo to z kopce zase tolik, aby to „běželo samo“, takže každý krok pro mě byl utrpením. Konečně jsme se dostali k poslednímu výstupu na Kamenitý. I tady už to bolelo, nicméně udržovala jsem si tak nějak stále své tempo a utěšovala se představou, že až se vydrápu nahoru tak už tam bude jen takový malý brdek a pak seběh do cíle. Na poslední občerstvovačce (35. Km) jsem se už moc nezdržovala a vyrazila rychle k poslednímu úseku, vyškrábat se zpátky na Kozubovou a do cíle. Zpočátku cesta lehce stoupala po hřebeni, nicméně po chvíli se proměnila v prudký kamenitý krpál, takový bonbonek na závěr. 

Prej bonbónek :D    Foto: Lukáš Podolák

Někde v těchto místech se nás dva spoluzávodníci, se kterými jsme se na hřebeni míjeli, optali na čas, a Tučňák odvětil, že máme za sebou kolem pěti hodin závodu a když si pospíší, stihnou cíl do 5:30. Chlapce to příliš nevzrušilo a prohlásili, že oni už se teda asi nerozběhnou, nicméně když jsem to slyšela já, sebrala jsem poslední zbytky energie a řekla si, že to prostě stihnu i kdybych v tom seběhu měla duši nechat. Naštěstí rozhledna už byla kousek a potom už to bylo jen z kopce až do cíle. Trochu mě zmátla slečna, která v dobré víře mě povzbudit někde před rozhlednou na Kozubové prohlásila, že „super, a že teď už to máme jen 6 km z kopce“. Cože?? 6km?? Vždyť občerstvovačka měla být pět a půl kilometru před cílem… od té jsme už aspoň kilák a půl uběhli…sakra jak to může být ještě šest?? Trochu znepokojena jsem to v seběhu napálila tak, že jsem brzy popadala dech, ale byla jsem odhodlána vydržet a doběhnout to do pěti a půl hodiny. Tučňák se mě nějak snažil brzdit, jakože prý nemusím tak spěchat, asi už se ho taky bolely nohy, tak jsem mu odvětila, že já už chci být v cíli a zpomalovat se nebude. V závěrečném klesání jsme tak předběhli zase pár dušiček a poslední dva kilometry běželi jako o život. Ze záznamu hodinek jsem potom zjistila, že to (až na jednu výjimku) byly mé nejrychlejší kilometry v celém závodě :D.

Doběhli jsme s Tučňákem ruku v ruce v čase 5:28:20 na 251. a 252. místě z 358 dokončivších, mohla jsem tedy být přešťastná, že jsem si splnila cíl, který jsem si dala nahoře na posledním kopci a doběhla v čase, který jsem před startem vůbec nepředpokládala. 

Po doběhu jsem se chvíli sbírala na přilehlé louce a posléze v autě, potom už následovala klasicky pozávodní polívka a vyhlášení s tombolou, které má v areálu Matice Slezské vždycky moc hezkou atmosféru.  Lehké zklamání mě čekalo doma při pohledu do výsledkové listiny. Ve své kategorii 15. z 19, když ve dvaceti minutách přede mnou bylo nahuštěných asi osm závodnic. Musím říct že s tímhle časem jsem doufala v lepší umístění, ale je vidět že na sobě každý maká a konkurence nespí  :).  Pro mě jednoznačně poznatek, že musím zapracovat na běhu/ chůzi do kopce, neb tam mám značné mezery a přeběhne mě kdejaký děda s berlema. Jak prohlásil Tučňák:“ ty seběhy máš dobré, ty kdybys zhubla, tak seš na bedně!“….no, na bedně určitě ne, ale do těch kopců bych asi měla o poznání větší tah!:D

Tučňáci v Chamonix!

O některých plánech na letošní sezonu jsme měli jasno překvapivě brzo. Někdy v říjnu minulého roku mi milovaný Mr. Tučňák oznámil, že má pro mě gastronomické překvapení, které proběhne někdy v létě a že budu určitě nadšená. Nicméně, překvapení odhalí až za další týden.  Poté, co jsem proklepla všechny gastronomické akce na následující rok a nic neodpovídalo popisu jsem rozšířila své pátrací pole a po několika dalších indiciích mi došlo že se Tučňák přihlásil na Marathon du Mont Blanc. Pokud stále netušíte, jak to souvisí s gastronomií,  pak vězte, že v rámci registračního balíčku objednal předzávodní pasta party i pro mě.  Hmmm, to teda bude gurmánský zážitek! :D

Když potom Tučňáka skutečně vylosovali, zaradovali jsme se, že letos bude dovolená v Chamonix! Až po závodě jsme se dozvěděli, jak málo lidí mělo s losem štěstí….na dva tisíce startovních míst připadalo skoro osm tisíc přihlášek! Bylo mi trochu líto, že mi o tom neřekl dopředu a nemohla jsem tak zvážit, jestli se taky nepřihlásit, ale jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že se v rámci skyrunningového víkendu běží závodů hned několik, mimo jiné i Mont Blanc Cross s krásnými parametry 23 Km a cca 1600 m převýšení. Registrace na každý ze závodů naštěstí probíhaly v odlišných termínech, takže jsem se ještě stihla přihlásit a následně měla taky štěstí při losování.  Jupíí, já budu závodit v Chamonix, mecce všech horských sportů a domovském působišti Kiliana a Emelie!!!

 Celou akci jsme pojali dovolenkově a  rozhodli se, že po závodech v Chamonix zůstaneme ještě další týden, když už se tam táhneme přes půlku Evropy. Vyrazili jsme tedy ve čtvrtek 25.06. brzo ráno a po příjemných čtrnácti hodinách jízdy dorazili do Chamonix. Ve skutečnosti jsme tam mohli být i o hodinu dřív, ale to bychom na posledních třiceti kilometrech nesměli asi třicetkrát zastavovat, ochat a achat nad tou krásou okolo a všechno si fotit :D Ubytování jsme měli zajištěné v sice maličkém apartmánu, zato opravdu skoro v centru Chamonix a s fantastickým výhledem na Mont Blanc. 

První snídaně a první z mnoha výhledů

V pátek jsme se trochu zorientovali ve městě, zvládli registraci a poté i procházku předzávodním expem bez finanční úhony  (bohužel, o slevách které začaly po maratonském víkendu ve všech tamních sportovních obchodech, se to samé říct nedá :D) 

Zbytek dne jsme strávili fanděním finišerům osmdesátikilometrové tratě a hlavně startujícím na vertikálním kilometru. Atmosféra byla už v pátek úžasná, celé město žilo závody a já se opravdu těšila na sobotu. Dokonce i moje příznačná nervozita se ne a ne dostavit…

Emelie Forsberg na vertikálním kilometru

Kilian si to dal jako takový ostřejší trénink :D

V sobotu se startovalo už v 8:00, takže nás čekal brzký budíček a krátká procházka na start. S námi na start na louce za sportovním centrem proudily davy lidí. Teď už se mi začal trochu svírat žaludek…ale zároveň jsem se hrozně těšila, až to začne. V osm jsme si to konečně kolektivně odstartovali a za zvuků tradiční Highway to hell začali šinout k cíli. Prvních pár kilometrů byla rovinka po široké lesní cestě směrem na Argentiére, poté se cesta začala trochu vlnit, ale stále víceméně v běhatelných mezích.  Za Lavancher přišlo první kratší ostré stoupání a chodník se citelně zúžil, takže jsme šli za sebou jak husí pochod. Tady jsem taky začala celkem systematicky předbíhat, neb jsem zjistila, že Frantíci, kterých jsem se při běhatelných pasážích držela, při přechodu do prudších kopců rapidně ztráceli tempo a vypadali že tam jdou snad na procházku. Někde kolem šestého kilometru jsem taky potkala Kubu, krajánka z Čech, se kterým jsme si chvíli povídali. No a protože jsem typický chlap, co se neumí soustředit na víc věcí najednou, během družného hovoru s krajánkem jsem se, podotýkám že na široké a úplně rovné cestě,  natáhla jak široká tak dlouhá. Naštěstí jsem padala na měkkou ( čti zaprášenou) lesní cestu, takže kromě toho že jsem vypadala jak čuně se mi nic nestalo. Pak jsem Kubovi radši rychle utekla v seběhu,aby se tyhle trapasy moc neopakovaly:-).  Za chvíli jsme byli v Argentiére, kde nás čekala první občerstvovačka. Doplnila jsem vodu, do kelímku si nechala nalít kolu, aby se neřeklo okusila jsem i nějakou buchtičku a pádila dál . Do Tré le Champ už to byl jen kousek cesty, a za ním začíná ta těžší a hezčí část trasy. Hned poté, co jsme v Tré le Champ přeběhli hlavní silnici se cesta opět ( a teď už definitivně) zúžila a začala stoupat prudce nahoru. Opět jsem se stala součástí husího pochodu vinoucího se po klikaté cestě. Ti lidi šli všichni hrozně pomalu!! Vystoupila jsem proto ze zástupu a snažila se lidi obcházet co to šlo, i když občas za cenu krkolomnější cesty. Stoupáme rezervací Aguilles Rouges a v protisvahu vidíme Mer de Glace, Aiguille du Midi i všudypřítomný Mont Blanc. Kolem kvetou rododendrony, omamně voní mateřídouška a mně se jde krásně. Dokonce mi ani nevadí ten zástup lidí, který musím každou chvíli obíhat. Prostě se kochám a jsem ráda, že tady u toho můžu být. Po vystoupání několika set výškových metrů přichází první a prakticky jediný seběh, kdy velkou část poctivě vyšlapaných metrů zase sbíháme úbočím. Jsou tam místy prudké a technické pasáže, které v mém podání připomínají spíše zběsilé cupitání, ale nijak zvlášť mě to netrápí, však to zas doženu v kopci.  Seběh končí a čeká nás stoupání k občervstovačce na Flegére do cca 1850 mnm a pak přes Grand Balcon Sud, vyhlídkovou trasu,  až do cíle na Planpraz ( 2000 mnm). Občerstvovačka super, opět jsem pojedla jen kousek buchty a s kelímkem koly v ruce vyrazila dál. Ovšem, hned za občerstvovačkou začínal mírný seběh a taky tam na fotopointu číhalo asi pět fotografů, takže na polovině oficiálních fotek ze závodu vypadám jak panička na výletě, s plnou pusou a pitíčkem v ruce :D Naštěstí mě to nemusí zas tolik mrzet, když stažení jedné fotky vyjde na deset euro :D. Z Flégere nás čekal pak už poslední zhruba pětikilometrový úsek do cíle, který začínal kraťoučkým, ale výživným klesáním po skalních schůdcích. Tam jsem byla celkem ráda, že mi špunt lidí nedovolil se přizabít a prošla jsem skutečně velmi rozvážně. Na posledním úseku už byl s předbíháním problém, pěšinka v prudkém svahu byla široká cca metr a pod náma slušný padák. Snažila jsem se si tentokrát nepředstavovat (jak je mým dobrým zvykem) případný pád ani to, že bych se zastavila až v Chamonix na náměstí. I tak jsem ale na posledním úseku předběhla ještě hodně lidí, jejichž tempo s postupem času vadlo. Ačkoli už kousek za poslední občerstvovačkou byl vidět cíl ( a zdálo se že je to opravdu kousek), trvalo mi ještě třičtvrtě hodiny se tam skutečně dostat.

Poslední úsek trasy z cíle

 Musím říct, že poslední stoupání k cíli už mi vůbec nechutnalo, začínalo být docela vedro a neskutečně jsem se těšila až budu za cílovou branou. Posledních několik set metrů pak bylo zcela euforických, kdy diváci podél tratě donutili i mé unavené tělo sprintovat do kopce do cíle. Po cestě jsem si plácla s několika prcky, kteří nastavovali závodníkům ruce ( nejlepčejší zážitek!) a když na mě diváci volají jménem a povzbuzovali Allez Tereza! ( i když přede mnou proběhlo cílem už asi 700 lidí), bylo to něco neskutečného.

Cílové foto, jupí!

Od začátku jsem tvrdila, že čas je vedlejší, že tenhle závod si jdu užít, ale reálně jsem očekávala něco kolem 4 hodin. Výsledek nakonec 4:01:45, což stačilo na 731. místo z cca 1600 doběhnuvších a 79. místo v kategorii (z 260). Takhle dobře jsem se snad ještě neumístila :D
Podrobné výsledky možno najít zde. Lze z nich mimo jiné vyčíst, že jsem od startu (resp. prvního mezičasu) předběhla skoro 400 lidí :D

Další den (neděle) pak byl na řadě  se svým závodem Tučňák, což bohužel znamenalo opět brzké vstávání a start už v 7:00. Maraton startoval (narozdíl od našeho Crossu) na náměstí přímo v centru Chamonix, takže závodníci se mohli těšit na průběh centrem města mezi špalíry diváků. Udělala jsem Tučňákovi několik fotek se startovním obloukem a už jsme se loučili ve startovním koridoru. Na startu opět skvělá atmosféra s davy lidí, kteří navzdory brzké ranní hodině přišli podpořit závodníky. Maratonce čekala trať z části shodná s naší, nicméně "otočku" měli posunutou do Vallorcine a na trati je čekalo další velké stoupání na Aiguillette du Possettes ( 2300 mnm). Cíl byl  v mezistanici Planpraz stejně jako včera a dohodla jsem se s Tučňákem, že tam na něj taky budu čekat. Po startu jsem šla tedy zpátky do apartmánu dát si krátkou chrupku a probudila se tak akorát když byl čas vyjít :D  Dala jsem si tedy pozávodní-regenerační vertikální kilometr (přece nebudu utrácet za lanovku!)  a kolem dvanácté byla nahoře u cíle závodu. Tučňák odhadoval čas přes šest hodin, takže jsem věděla, že mám ještě dost času. Sedla jsem si do trávy a užívala atmosféru, která byla snad ještě lepší než v sobotu. Sluníčko taky peklo o poznání víc než včera, takže někteří do cíle dobíhali vysušení jako tresky.

Atmosféra před cílem

 Tučňák doběhl do cíle v čase 6:54:05 na 661. místě z 2000 závodníků, takže na to, že se šel taky kochat, spokojenost. Vypadal teda dost použitě a říkal, že to bylo zhruba stejně těžké jako Perun (takže asi fest:D).  Podrobně zde . 

Zničený, ale spokojený..

Celkově nás na celém závodním víkendu nejvíc uchvátila atmosféra, která v Chamonix panovala. Celé město skyrunningem žilo a když například v pátek po celý den probíhali centrem finisheri osmsdesátikilometrové trati, lidé se ve městě zastavovali a fandili nebo alespoň tleskali ze zahrádek restaurací. Perfektně zvládnutá byla také  (alespoň z našeho pohledu) organizace, ale tím, že jsme byli ubytováni tak blízko centra závodu, jsme některé služby ( jako třeba sprchy nebo ukládání věcí) nemuseli využívat. 

Co nás také nemohlo nezaujmout, bylo jídlo! Po závodě měl každý závodník volný vstup na buffet ( a oba jsme přikoupili i vstup pro toho druhého), kde se podávaly asi ctyři druhy salátů, roastbeef, pečená šunka a jiná masíčka, sýry, koláče a k tomu kávička, pivo, i víno :D. V sobotu večer jsme pak měli zaplacený i vstup na pasta párty, kde kromě těstovin s dvěma druhy omáček (obě výborné) měli další saláty, sýry, dezerty i ovoce. No, co si budeme povídat, byla to příjemná změna proti tradiční pozávodní klobáse s horčicí :D

V následujícím týdnu jsme potom v rámci důkladné pozávodní regenerace prozkoumali po svých velkou část údolí kolem Chamonix, včetně slavného Mer de Glace, přehrady Emosson nebo výšlapu k Refuge Albert 1er, chatě, která stojí vedle obrovského ledovce Glacier du Tour ve výšce 2700 mnm. 

Glacier du Tour

Mer de Glace

cestou po Grand Balcon Nord

Nemohli jsme si nechat ujít ani jednu z nejslavnějších lanovek světa na Aiguille du Midi do výšky bezmála 3.800 mnm, i když jsme šli po svých až do mezistanice v 2200 mnm a nastoupili až tam ( což nám ušetřilo dost peněz na to, abychom si následující večer mohli zaťápnout bříška sýrem u fondue). 

lanovka na Aiguille du Midi

Celý týden jsme si užívali ty nejkýčovější výhledy a taky vlnu veder, která udeřila na celou Francii a díky níž bylo i v horském Chamonix 33 stupňů. Vzhledem k počasí jsme pak museli přizpůsobit i plány na zpáteční cestu a návštěvu Ženevy zkrátit na snesitelný půlden ( tam bylo těch stupňů snad 36). Po přenocování u Bodamského jezera a krátké ranní koupačce jsme se pak v neděli ráno vydali směrem domů, a ty vedra přivezli s sebou, nemáte zač :D

Chamonix nás uchvátilo a shodli jsme se Tučňákem, že až budeme dostatečně bohatí, tak se do tady přestěhujeme. Do té doby ( předpokládám, že to nebude dlouho trvat :D), se tady musíme alespoň zase zajet někdy podívat. 

No…tak jakože teda start ….CZECHMAN 2015!

foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz

Minulý rok jsem Czechmana absolvovala coby support tým pro Tučňáka a Vojtu Gruchalu, kteří se vydali okusit svého prvního půlželezňáka. Byla jsem z toho pomalu nervóznější než oni, vedro mi bylo i když jsem jen postávala u cesty a spálenými zády jsem jim taky mohla směle konkurovat. Zároveň jsem si během závodu uvědomila jednu věc – že tady za rok chci být taky! (a ne tedy jen postávat u cesty). Jakkoli mi to ještě samotné přišlo trochu šílené a ta porce kilometrů těžko představitelná, svěřila jsem se nesměle se svým plánem Tučňákovi, který nad tím mávnul rukou se slovy jakože jasně a že bych měla začít trénovat.

Uplynul rok, během kterého se mi snad podařilo něco málo natrénovat, neprošvihnout registraci (!) , nakoupit všechny ty nehorázně drahé a nezbytné triatlonové vymoženosti, a Czechman se nezadržitelně přiblížil. Nervózní jsem byla už asi týden předem, když jakákoli myšlenka směřující k Pardubicím měla za následek zkroucení žaludku a paniku skoro jako před maturitou. Samozřejmě se ve mně stupňoval pocit, že nemám vůbec nic natrénováno, poblinkám se tam vedrem a pokud náhodou nepíchnu, tak mě stejně všichni předběhnou a skončím úplně poslední. 

No, dobře, reálně jsem si tedy myslela, že kdyby šlo vše dobře, mohla bych být v cíli zhruba za 6:15h.

Předpověď počasí na sobotu - den závodu byla vskutku pekelná, proto jsem celý týden poctivě dodržovala pitný režim a cpala do sebe hořčík. Realita ovšem stejně předčila všechny předpovědi a dokonce i loňské počasí, a my se už dvě hodiny před startem dusili ve vlastní šťávě v cca 33 stupních.

foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz

Trochu mě rozhodila nová organizace depa, kdy jsme nafasovali pytle, do kterých jsme museli poskládat věci na kolo a na běh, a ty jsme si pak na stojanech vyzvedli a v určeném prostoru před depem převlíkli. Ne že bych teda měla nějak moc zažitý jiný systém, když jsem vlastně všehovšudy doposud absolvovala jeden triatlon a pár duatlonů :D …ale depo jsem měla odkoukané z loňského ročníku a byla tak připravená na něco jiného. Nicméně, musím uznat, že tahle varianta byla krok správným směrem, když jsme nemuseli běžet přes celé depo v neoprénu a mačkat se pak u stojanu s koly.

foto: Czechman2015.rajce.idnes.cz

Start závodu byl taky úplně naopak než loni. Zatímco před rokem se chudáci závodníci navlečení v neoprénech půl hodiny pekli na startovní pláži, neb se čekalo na vrtulník s kamerou, letos se odstartovalo tak rychle, že si toho leckdo ani nevšiml…a to včetně závodníků. Nově se startovalo z vody, nicméně dobré dvě třetiny startovního pole až do poslední chvíle tvrdošíjně vyčkávali na břehu, a když moderátor vyhlásil minutu do startu, a poté začal hecovat diváky pokřikem „tři, dva, jedna“, vzali to žraloci v prvních řadách jako jasný pokyn ke startu a dav už se nedal zastavit. Bezmocný moderátor jen do mikrofonu hlesl „tak jakože jo, už teda štart“ a víc jsem neslyšela, protože jsem se taky vydala vstříc vodnímu dobrodružstí. V prvních chvílích se plavalo dobře a já jsem nechápala, na jaké kopance si to Tučňák minulý rok stěžoval…a pak připlavala ta vlna lidí, která zaspala start a jala se to hlava nehlava dohánět. Ano, moje hlava nehlava. Nevím proč, ale typicky jsem se dostávala do situací, kdy se mnou souběžně z obou stran plavali zhruba stokiloví hromotluci, jejichž směr byl vždycky nachýlen lehce ke mně, tudíž jsem se zhruba co sto metrů vždycky ocitla v oboustranné mlátičce jejich kraulového záběru. Až za poslední bójkou (cca 300m do cíle) se startovní pole natáhlo natolik, že se dalo plavat bez těchto zápasnických vsuvek. I tak pro mě plavání bylo jednoznačně nejlepší částí – krásně čistá voda, nebylo vedro, navíc jsem vylezla v docela slušném čase (36:47) v první půli startovního pole (a asi minutu před Tučňákem, takže jsem se mohla těšit na povzbudivá slova, až mě bude předjíždět na kole ).

Popadla jsem tedy kolo vyrazila na cyklistickou trať, kde kolem mě okamžitě začali švihat borci úplně jiné výkonnostní třídy ( nojo, vyplavala jsem holt moc brzo :D). S vědomím, že kolo je moje nejslabší disciplína jsem se to snažila nepřepálit, ale teda když vás v prvním kole předjede zhruba 200 lidí, na psychiku to není nic moc :D. Do toho peklo sluníčko a já se snažila pít jak velbloud, jenže ačkoli jsem po chvíli měla v břiše slušný bazének, žízeň v tom vedru jsem cítila pořád. Věděla jsem taky, že nesmím dát „na pocit“ a musím do sebe na kole nacpat aspoň nějaké jídlo. Odloupla jsem tedy z rámu svou dokonale přikurtovanou půlku rohlíku s nutellou a posvačila, Rohlík jsem samozřejmě špatně zabalila, takže mi celý oschnul. Mňam. Na začátku druhého okruhu cyklistiky už jsem cítila, že mě všechno bolí, je mi vedro a blbě od žaludku. Zůstat zalehnutá na hrazdičkách pro mě byl nelidský úkol, pálely mě plosky nohou a moje rychlost pravidelně klesala pod hlemýždích 25 km/h. Prostě krize jako prase. V hlavě mi znělo jenom „vydrž, za chvíli budeš v půlce okruhu a pak už je to jen 20 km do konce“. A opravdu, jen co jsem minula občerstvovačku v půli trati, přestala jsem bolest nějak vnímat, dostala se zpátky do tempa a odpočítávala kilometry do konce. Do depa jsem tedy vběhla s čistým časem z kola 3:14:20, což bylo tak nějak v rámci mých očekávání.

První kroky po sesednutí z kola byly ve stylu Charlieho Chaplina, ale stačilo mi proběhnout druhým depem, abych jakž takž srovnala krok a mohla se vydat na běžeckou část. Z té jsem měla taky solidní hrůzu, neměla jsem tušení jak se mi poběží po 90 km kola a navíc v 33 stupních. Vzhledem k tomu, jak „dobře“ snáším horko, viděla jsem to spíše na černý scénář a pocitově se snažila to rozběhnout velmi pohodově. Když se mi tedy konečně chytly hodinky a hlásily mi tempo zhruba 5:20/km, řekla jsem si jen, že ten krám zase nefunguje :D. Snažila jsem se tedy pořád běžet volně, hlavně se moc nezavařit, a na každé občerstvovačce přejít do chůze, hodně se napít a důkladně zlít vodou. Občerstvovaček bylo docela hodně, takže jsem místy měla pocit že víc jdu než běžím, ale i tak se mi pořád dařilo držet tempo pod 6:00/km a neustále jsem předbíhala další borce, z nichž někteří se už jen odevzdaně šourali krajem cesty. Z běhu se tedy pro mě spíše mise od občerstvovačky k občerstvovačce ( a od stínu ke stínu, protože každý úsek na slunci byl opravdu pekelný), ale aspoň si člověk tu trasu nějak opticky rozdělil a ubíhalo to rychleji. Nohy tak trochu bolely, ale zároveň ne tak moc, a když jsme se rozhlídla kolem sebe, bylo jasné že na tom oproti ostatním nijak zle nejsem a nemám nárok na žádné ulejvání, takže musím mazat dál :) Kolem desátého kilometru jsem začala trošku cítit tuhnoucí lýtka, tak jsem kopla magnezko ze zadní kapsičky a jeden gel, aby mi náhodou ještě ke konci nedošlo. S každým dalším kilometrem se běželo malinko hůř, ale v zásadě se mi pořád dařilo držet celkem strojové tempo 6:00/km. Závěrečný úsek už jsem to do cíle tlačila i očima, ale už jsem si byla jistá že to doběhnu a v duchu se poplácávala po rameni. Když jsem potom vběhla do cílového koridoru a slyšela ten rachot, se kterým mě lidi hnali do cíle, vážně se mi zatajil dech ( to bylo taky možná z toho závěrečného pokusu o zrychlení) a jakkoli jsem si v některých momentech závodu říkala „never more“, s tou medailí na krku mi hned bylo jasné, že tohle chci zažít znovu!

Nakonec jsem se tedy do cíle za celkem 6 hodin, 4 minuty a 37 vteřin jako 449. z 590 startujících a jako 37. z 57 žen. Příjemně mě překvapil běžecký čas (2:06:28), když jsem v duchu počítala s tím, že se budu na tratu trápit daleko déle a čas o deset minut horší než lednový půlmaratonský osobák mi v těchto podmínkách nepřipadá vůbec zlý. Naopak, na kole se mé rezervy zdají být ještě dosti neprobádané, a budu na tom muset zapracovat :)

David doběhl do cíle za 5: 26:55 na 266. místě a loňský výsledek tak nezlepšil. Na běhu se prý úplně uvařil a v cíli se musel dlouho vzpamatovávat. Shodli jsme se ale, že v tak brutálních podmínkách byl úspěch vůbec dokončit, bez ohledu na čas a umístění. Naštěstí alespoň nepotřeboval kapačku – spousta lidí takové štěstí neměla, stan zdravotníků v jednu chvíli vypadal jako polní lazaret.

Czechman je prostě zážitek. A zážitek jak víme, nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní. Intenzivní to tedy bylo...ale i když byly momenty, kdy jsem si říkala co vůbec tady v tom asfaltovém pekle dělám, díky dokonalé organizaci a skvělé atmosféře to byl pro mě hlavně zážitek velmi pozitivní. V Čechách je velmi málo závodů, kde zažijete takovou diváckou kulisu, jako tady. A stejně jako všichni ostatní i já musím vyseknout poklonu celému týmu pořadatelů a dobrovolníků, protože takový servis a ochotu na trati jsem ještě nezažila.

Na závěr bych vám ráda vysvětlila, proč u článku není ani jedna moje nebo Davidova fotka. Z těch stopadesáti tisíc fotografů, kteří tak podél trati stáli, nás ANI JEDEN NEVYFOTIL! No chápete to? :D

Nezmar Skymaraton 2014

Po třech velmi regeneračních týdnech jsem dlouho přemýšlel, zda vůbec využiji svou registraci na Nezmara, nicméně parametry závodu (44 km, 2800m+) byly natolik zajímavé, že jsem se rozhodl jít do toho. Samozřejmě oddychově, přece se na samý závěr sezóny nebudu nikam hnát, když kondice šla trochu dolů. Inu těšil jsem se na krásné výhledy, tempařské kopce a mírné seběhy. Samozřejmě se nic z toho nekonalo.

Erb závodu

Celý předchozí den a noc kompletně propršelo, ráno opět déšť. Byl jsem si alespoň jist, že tentokrát mi během závodu konečně nebude vedro. Při prezentaci jsem se dost podivil, kolik úseků trati je vedeno mimo turistické značky, organizátoři podmínky dokonce přirovnali k Perunu, což je hádám velká čest. Na závěr si připravili překvapení v podobě  brodu přes ráno krásně rozvodněnou říčku, která Bystřicí protékala.

Odstartovalo se, tradičně jsem nikam nespěchal. Bláto bylo naprosto všude, hned první kopec jsme se drali nějakým korytem říčky, která tam určitě před víkendem nebyla. Sucho v botách vydrželo asi 10 min, pak jsem se kalužím vyhýbal už jen z toho důvodu, aby mi v tlusté vrstvě bahna nezůstala bota. Počasí bylo mizerné, s přibývajícími výškovými metry houstla mlha, začalo zase poprchávat. Těsně před Prašivou jsem v krásné blátivé skluzavce nešťastně upadl a koleno se mi vyhnulo do pravého úhlu. Samozřejmě jsem hrdinsky nedal nic znát, ale poprvé jsem uvažoval, že bych mohl vše vzdát, dokud je čas. Po chvíli jsem vše rozběhal a hrnul se pomalu dále. Člověk si závod daleko více užije, když nikam nespěchá, má konečně trochu času rozhlédnout se okolo (do husté mlhy) nebo se zaposlouchá do funění a hekání okolních spolubojovníků.

První občerstvovačka na 8 km byla dost brzy, dle svého plánu jsem s v klidu zastavil a vypil si kelímek. Následoval naprosto fantasticky ultra-blátivý výstup po červené. Kopec byl tak prudký, že člověk musel dělat malinkaté kroky, ale natolik to klouzalo, že jsem i při vysoké frekvenci v podstatě stál na místě. Tehdy jsem si opravdu připadal jako rytíř, po kolena ve smradlavém bahně, zpocený, promočený na kost a stále ani ne ve čtvrtině závodu. Veškeré seběhy byly velmi technické, hluboké a mnohdy jemné bláto klouzalo na všechny strany, do toho kameny všech velikostí. Na mnoha místech tekla seběhem říčka, někde nebylo pro množství vody skoro vidět na dno. Několikrát jsem málem havaroval a chytil tygra.

První větší kopec - sjezdovka Rastoki. Šlo se docela dobře, konečně jsem začal trochu předbíhat. Bylo to docela prudké a přemýšlel jsem, zda jsem si neměl vzít hole. Na Malé Čantorii čekala T, která mohutně povzbuzovala a pak šla "zbaběle" po hřebeni dále, místo aby si se mnou hezky seběhla do údolí. V údolí jsem se ztratil ve vesnici s názvem Ustron. Spolu s asi 6 dalšími závodníky jsme pravděpodobně minuli odbočku a po chvíli čekání se dali napříč vesnicí a hledali jakoukoliv cestu zpět k lanovce. Prostě nic, nakonec jsme se "přímou cestou lesem" skrze jakési pole a další stavení dokázali dostat zpět na trať. Najednou jeden ztracený zahalekal na závodníka, co zrovna běžel správnou cestou okolo - vždyť už jsem musel být víc jak 15 min před tebou... Takže jsem si zaklel a jen se utvrdil v tom, že je správně brát ty závody občas oddychově a regeneračně.

Občerstvovačka hezky pod kopcem, aby mělo bříško dostatek sil na sjezdovku. První třetinu výstupu jsem hlasitě trávil (snažil jsem se jít mírně rychleji, než okolí, aby si to se mnou nespojili), druhou třetinu jsem měl pocit, že je dost zima a začalo nepříjemně foukat. Udělal jsem ohromnou chybu, že jsem do kopce nešel dost rychle a stihl jsem prochladnout. V mlze nebyl vidět konec, takže jsem se pořád utěšoval, že až dojdu na kopec, obleču se. Ohromná hloupost, poslední třetinu sjezdovky mne začaly bolet svaly ze zimy, přicházela krize. Na kopci mne čekala T., ale byl jsem zcela vyřízen, prostě tělo bylo zcela zničeno. Zima, špatně načasované jídlo, navíc můj kritický "26" km. Jednoduše jsem chtěl velmi silně vzdát, ale asi po 20 min plahočení, kdy jsem nebyl schopen ani souvisle jít z kopce dolů jsem se rozhýbal a nějak jsem seběhl dolů. V údolí se příjemně oteplilo, najednou se zase běželo dobře a byla to radost.

Proběhl jsem nějakou vesnici a očekával občerstvovačku, leč nebyla v dohledu. Nalezl jsem ji až když mi hodinky ukazovaly 34 km. Nicméně dle oficiálního měření to byl teprve 28 km. Takže jsem se jen zasmál z radosti, kolik kilometrů mne ještě čeká a hurá vstříc poslední sjezdovce. Zde jsem absolutně nespěchal, nebylo vůbec kam. Poslední část maratonu na hřebeni byla konečně běhavá. Do této doby bylo rovinek naprosté minimum, běhal jsem hlavně seběhy. Krajina se vlnila, nahoru, dolů, počasí se začalo zlepšovat. Dokonce se nám konečně naskytlo také několik půvabných výhledů, jeden z posledních výstupů na Stožek (půvabný blátivý výstup po 4), otočka u fialové krávy a hurá zpět do údolí. Od této doby se běželo relativně dobře, krajina už šla spíše z kopce. Poslední občerstvovačka, 8 km do cíle, tělo už bolelo, ale prostě už nebylo rychlejší cesty do cíle, než rovnou dolů.

Seběhy šly docela dobře, do kopců jsem už nedokázal vůbec udržet tempo, ale našetřil jsem něco málo sil, takže ideální stav. Na úplný závěr jsem brodil řeku, velmi, ale opravdu velmi opatrně, protože voda byla absolutně ledová. Na břehu nebyla žádná pomoc, takže asi nikdo neměl problém. Poté asi 400 m běhu, další brod, další běh, ale teď už "jen" po mostě do cíle.

Nakonec jsem včetně "zacházky" naměřil 50 km. Čas 6:50 není jakkoliv dobrý, ale opravdu jsem neměl žádné ambice, chtěl jsem dokončit v limitu a bez zranění.  Obojí se (vzhledem k podmínkám skoro zázrakem) povedlo, takže spokojenost a pro mne náročné zakončení tohoto závodního roku.

GPS záznam trasy (viz krásný 27. km)