ORAVAMAN SHORT 2016 – Bolo ako nebolo

1km swim/ 37 km bike/ 14 km run

1500 m +

výsledky zde

Minulý rok jsme brutalitu s názvem Oravaman absolvovali poprvé. Tučňák až dokonce, já bohužel jen do druhého depa, kde mě organizátoři za závodu stáhli kvůli bouřce zuřící na běžeckém úseku. Jakkoli rozhodnutí ukončit závod bylo ze strany organizátorů a horské služby správné a jsem ve výsledku ráda, že mě do té bouřky na hřebeni nepustili, v tu chvíli se mi na Tatliakově chatě zhroutil celý sen o dokončení „jednoho z nejtěžších půlželezňáků v Evropě a já se ještě ten den zařekla, že se tam příští rok vrátím.

Když potom v průběhu zimy organizátoři oznámili zpřísnění časových limitů především na cyklistické části, a já realisticky zvážila své možnosti, odhodlání ze mě poněkud vyprchalo a rozhodla jsem se v registraci pro stress-free variantu krátké trati, která však slibovala také kvalitní porci výškových metrů a s tím spojených zážitků.

Teď už stačilo jen mít štěstí v losovačce o startovní čísla, což jsem pro jednou, (na rozdíl od Tučňáka, který se tedy letos účastnil pouze jako doprovod) měla, a těšení mohl začít.

S oravským Macíkom, Byl přítulný. 

Do Zuberce jsme dorazili spolu s Luckou, Vojtou a Tobíkem Gruchalovými už s týdenním předstihem a s plánem prozkoumat v prvních dnech nejbližší okolí (rozuměj kopce). První dva dny jsme se tedy s Vojtou (který byl přihlášený na dlouhou trať) zničili v Roháčích a zbytek týdne jsme zasvětili regeneraci (jeskyně, termály, a tak). V pátek už jen v klídku nachystat na závod, stihnout prezentaci, slavnostní zahájení, odevzdat kola a věci do depa a nachystat na brzký budíček, který nás v sobotu čekal v 5 hodin ráno. Zatímco první dny pobytu jsme se nestačili mazat opalovákem a kde to šlo hledali stín, s postupujícím týdnem se počasí i jeho předpověď na sobotu sytematicky zhoršovaly a den předem tak bylo jasné, že nás v den závodu bude čekat teplota kolem 10 stupňů ( na hřebeni spíš 5) a vytrvalý déšť. Cool, tak v tomhle jsem triatlon ještě nejela :D

Jop, jsem tam....

Večer se pomalu začala přikrádat nervozita, kterou si tak důvěrně pamatuji z minulého roku. Když jsem se minulý rok před startem celou noc převalovala, nemohla usnout a v pravidelných intervalech mě zachvacovala panika, přikládala jsem to jednoduše tomu, že mám před sebou dosud asi nejtěžší závod. Nervozita byla sice zbytečná, ale tak trochu namístě. Proč jsem ale stejné martyrium musela absovovat i letos, to mi prostě hlava nebere. Z krátké trati takový respekt nešel, časové limity žádné, a vzhledem k tradičně zvolené strategii „závod si užít“ jsem od sebe já ani nikdo další žádný dechberoucí výsledek neočekávala. Přesto jsem v noci před závodem naspala asi dvě hodiny a ráno vstávala s žaludkem na vodě. Nechápu.

Ráno před penzionem Pribisko, centrem závodu, nás nakonec za drobných zmatků ( nepřijel ani autobus, ve kterém jsem měla sedět já, ani ten, ve kterém měl sedět David) naložili a vyrazili jsme přes Huty na Liptovskou Maru. Už cestou jsem si všimla dalšího výrazného faktoru, který jsem v předpovědi počasí opomněla sledovat, a to, že…. fučelo jako prase. A samozřejmě, že při naší jednosměrné trase cyklistiky téměř dokonale proti.

To, že „trochu fouká“ se nám potvrdilo i při příjezdu k Maře, kde jsme byli svědky vtipné scénky, kterak organizátorský člun marně náhání jednu z plaveckých bójek po celé vodní ploše. Představa, že za hodinu tu bójku budeme nahánět my plavci mě naplnila lehkou beznadějí. Nakonec se však bójku podařilo nějak upevnit a zdálo se, že plavecká část skutečně tak bude mít jen avizovaný kilometr. Povětrnostní podmínky donutily organizátory schovat i všechny další připravené bannery a nafukovačky, které měly ohraničovat místo startu, a tak nakonec dlouhá trať, která ve vodě absolvovala dva okruhy, na břehu obíhala místo klasické bójky organizátorský Wolkswagen Tuareg, což byl asi jediný předmět dostatečně robustní na to, aby ho to v poryvech větru neodneslo.

Po odstartování dlouhé trati v osm hodin jsem se pomalu začala připravovat na náš start o hodinu později a mezitím fandila odvážlivcům, kteří už lezli z vody. Vypadalo to, že jim zrovna teplo moc teplo není. Chudák Vojta se sice snažil o křečovitý úsměv, ale přes drkotání zubů mu to moc nešlo :D

Strašně se do té vody těším, to mi všichni určitě věříte! :D

Pak už jsme přišli na řadu my shortíci. Voda měla údajně mít 19 stupňů, což plavání zdánlivě pasovalo na nejteplejší část dne. Nevím teda jak to měřili, mě přišla fest studená, tipla bych maximálně 17 :D. Do vody jsem vlezla až chvilku před startem, což byla asi chyba, protože prvních pár set metrů jsem si na ledovou vodu musela zvykat a neplavalo se mi vůbec dobře. Možná s tím mělo co dělat i další překvapeníčko dne - vlny! Proboha jak se v tom plave?? No, blbě, nebudu vás napínat. U první bojky mě překvapila vlnka tak, že jsem to vykašlávala dobrých 50 metrů, ale nejhorší to jednoznačně bylo, když jsme za první bójkou změnili směr a začali plavat víceméně přímo proti větru. Stejně jako velká část lidí přede mnou jsem nedobrovolně přešla na prsa a bála se, že takhle budu plavat snad až do konce...Nakonec jsem v rozbouřené vodě nějak našla rytmus a vrátila se, díky bohu, zpátky ke kraulu, jinak bych se tam plácala asi ještě teď. Po výběhu z vody v depu následovala moje tradiční etuda na téma "jak ze sebe dostat neopren a nezabít se". Za cenu drobných časových ztrát se mi podařilo ani jednou se nevyválet na čerstvě posečené louce. Na mokrou kombinézu navlíkám merino triko a šusťákovou bundu a vůbec nemám strach, že by mi dneska mohlo být vedro, naopak se modlím abych i přesto nezmrzla. 

Nasedám na kolo a okamžitě cítím, jak se do mě opírá studený vítr, se kterým budu až do Zuberce svádět nerovný boj. Trochu jsem doufala, že na rovině před stoupáním na Huty se dám po plavání trochu dohromady, ale v tom větru je to boj o každý metr. Jedu sotva 20 km/h, a to se opravdu neflákám. Samozřejmě, že mě ve velkém začínají předjíždět cyklisté, kterým to šlape o trochu lépe než mě ( a zdá se, že to lépe šlape úplně všem - holt daň za to, že jsem celé jaro jen chodila pěšky po kopcích a na kolo kašlala). V půlce stoupání na Huty mám pocit, že už mě museli předjet úplně všichni,čekám kdy kolem mě profičí děcko na tříkolce nebo babka s nůší. Intenzivně vzpomínám na každý dortík a zmrzlinu, které jsem si měla odpustit a neodpustila :D 

Mezitím se solidně rozpršelo, takže když se konečně doškrábu na vrchol Hut, čeká mě sjezd proti poryvům větru a na vozovce si brázdí cestu potoky vody. Tak hurá, šestikilometrový sešup do Zuberce čeká….Okamžitě jak se kopec zlomí, se do mě znovu opírá vítr a během asi pěti vteřin jsem promrzlá na kost. Vítr je tak silný, že musím i z mírného kopce usilovně šlapat, abych se dostala alespoň na 25 km/h, v prudkých úsecích a zatáčkách zase brzdím i ušima (hádám že ty velké červené vykřičníky nejsou na cestě namalované jen tak pro srandu, že..). Co ale vůbec nechápu, je ta hromada lidí skrčených pod dešníky a v pláštěnkách, kteří každého promrzlého závodníka neúnavně povzbuzují. Při průjezdu Zubercem je to potom hotový fanouškovský kotel a až na Tatliakovu chatu jsem minula nespočet lidí, kteří mě v mé mizerii povzbudili. Už pro tenhle zážitek stojí za to Oravamana absolvovat, neboť opravdu není mnoho závodů, které by měly tak dokonalou atmosféru.

V závěrečném kopci už zimou moc necítím chodidla a mám docela problém se zahřát. Na závěrečných dvou kilometrech s fajnovým stoupáním se sklonem 14% málem srazím ruského závodníka z dlouhé trati, když už z posledních sil šněruju cestu křížem krážem. Na Tatliakově chatě konečně odevzdávám kolo, a jsem šťastná že jsem si do druhého depa zabalila suché ponožky. Zkřehlé ruce moc neposluchají, takže přezutí a výměna ponožek je operací na několik minut, jsem vděčná že mi slečny v depu připravily můj pytel s věcmi už rozvázaný a zase mi jej svazují, myslím,že mi tím ušetřily několik minut :). Na občerstvovačce se na chvilku zastavuju, mají tam dokonce kyblík s teplou vodou na zahřátí rukou! Odolávám velmi silnému pokušení tam strčit obě zmrzlé nohy rovnou v teniskách a zahřívám si tak jenom zkřehlé prsty. Čeká mě poslední část, 14 kilometrů běhu, z velké většiny z kopce. Nejdřív se ale musím vydrápat o 300 výškových metrů výš, do sedla Zábrať. Ani rychlá chůze do kopce nepomáhá a moje zmrzlá chodidla ne a ne rozmrzat. Připadá mi, jako kdybych místo nich měla dvě hroudy ledu a vůbec necítím, na co našlapuju. 

Počasíčko v Látané dolině...

Nahoře v sedle se musím opřít celou vahou těla proti větru, abych vůbec byla schopna chůze, naštěstí je to jen pár metrů než se svah zlomí a už začíná parádní trailový seběh do Látané doliny. Tady se konečně rozbíhám, postupně rozmrzám, dokonce předbíhám pár lidí a začíná mě to bavit. Těch několik kilometrů seběhu po singletracku na dno doliny si užívám jak malé děcko, hopsám přes kořeny a po kamenech. Přichází i asfaltové úseky, ale naštěstí se pravidelně střídají s lesními chodníčky, takže i když nožky už bolí, cesta ubíhá. Posledních 500 metrů před cílem povzbuzuje Tučňák a dobíhá se mnou až k cílovému esíčku na penzionu Pribisko. Nevím co to do něj vjelo, ale dokonce mě natočil. Tak kdyby měl náhodou někdo nutkavou potřebu vidět, jak si 500 metrů před cílem zavazuju tkaničku, tak přikládám i tento skvost filmové tvorby :D

 Uf, jsem v cíli! Promočenou ještě víc, než když jsem v prvním depu vylezla z vody, mě dekorují finišerskou medailí. Trvalo mi to skoro pět hodin (přesně 4 hodiny 53 minut). Dneska to ale byl, víc než co jiného, boj o přežití a boj sama se sebou. Přesto (nebo právě proto?) to byl jeden z nejhezčích závodů, který jsem absolvovala a jsem šťasná, že jsem alespoň krátkou variantu ve zdraví konečně dokončila. 

Tučňáku, usměj se......no, tak asi radši ne, no :D

Po závodě se do mě okamžitě dává zima, takže rychle vyzvedáváme věci z dep a Tučňák mě veze na ubytování do teplé sprchy. Ačkoli jsem chtěla, čekat v tom počasí na doběh Vojty na dlouhé trati už jsem nezvládla, takže jsme nad průběhem závodu podiskutovali až v teple apartmánu. Vyhlášení jsme si ale ujít nenechali. ¨

Večer jsem konečně usnula jak miminko a ráno jsme, díky vytrvale hnusnému počasí, radši sbalili věci a rychle vyrazili zpět domů. Po cestě ještě obligátní zastávka na halušky a brynzové pirožky - ehm, co na tom, že je teprve půl jedenácté....za odměnu po závodě se můžou halušky i snídat :D

Snídaně šampionů!

Oravaman prostě opět dostál svému mottu „bude ako nebolo“ - za celou historii měl tento ročník nejextrémnější počasí a poprvé se dokonce musela kvůli silnému větru a dešti na hřebeni měnit běžecká trať dlouhého závodu. A já můžu jenom doufat, že se mi příští rok opět poštěstí být téhle taškařice součástí.

MF 50 – I Pomalý běh je lepší než žádný

www.mf100.sk

56 km /4000m+,  4100m-, čas 13 h 28 min

V roce 2014 jsme s tučňákem absolvovali Malofatranskou padesátku poprvé. Už tehdy v nás obou zanechala hluboké stopy. Zejména já jsem si svůj boj s časovým limitem patnácti hodin ( v cíli za 14:41) a od poloviny trati zcela nefunkčním kolenem užila dosytosti.

Počáteční zhruba třetina trasy závodu se prozatím každý rok měnila, nicméně masakr, který nachystal na prvních třicet kilometrů hlavní organizátor Martin Drozd letos, těžko hledá srovnání. Trasa s parametry 56 km/ 4000m pozitivního převýšení a 4100m negativního slibovala skutečně kvalitní zážitky, a to i s ohledem na to, že skoro tři tisíce výškových metrů jsme museli zdolat na prvních pětadvaceti kilometrech.

Ačkoli jsem se na závod sebevědomě přihlásila hned v zimě první vlně, parametry a náročnost trati mě začaly strašit již od brzkého jara a vědomí, že prostě konstitucí nejsem zrovna „vrchař“ tomu moc nepřidávalo. Naplánovali jsme si tedy dva víkendy v Žilině, při kterých jsme v rámci tréninku nadvakrát prošli celou trasu závodu. Musím přiznat, že po prvním třicetikilometrovém úseku z Vrátné na chatu pod Chlebom jsem reálně zvažovala, že se startovného zbavím dřív, než bude pozdě a prodám ho někomu,kdo tam aspoň neudělá ostudu. Zvláště na Velkém Rozsutci (šel se letos z opačné strany než v předchozích letech, tzn. sestup po řetězech) jsem se „necítila moc dobře“ (= hysterický záchvat že dolů neslezu a na žádný závod nejdu).

Nicméně, přes to všechno jsme se v pátek 1.7. ocitli na cestě do Terchové, kde byla prezentace. Na ní jsme se dověděli mimo jiné info o přesném počtu medvědů na trase (28,btw...) a koupili si chlubící trička s medvědem. Potom jsme se vydali zpátky na noc do Žiliny.

Začíná to dobře....

Po zpola probdělé noci a budíčku v 4:30 do žaludku stěží soukám alespoň dva plátky vánočky s nutellou, a jsem přešťastná, že tam i zůstávají. Do auta nasedám s tučňákem, mamčiným přítelem Feďom, který je taky přihlášený a jeho známou Jankou, která váží asi 40 kilo i s postelí a při pohledu na její nohy je mi jasné, že tohle můj parťák pro dnešní den asi nebude… Nevděčné role řidiče a support týmu se zhostila moje maminka, která nás odváží opět směr Terchová na místo startu.

Před startem

Před šestou ráno je na startu příjemná atmosféra očekávání a také příjemný chládek, nicméně při pohledu na vymetenou oblohu je mi jasné, že tohle dlouhého trvání mít nebude. Definitivně tedy odkládám triko s dlouhým rukávem startuji jen v tílku s větrovkou v batohu. Přesně v šest ráno se pak po startovním výstřelu začíná celé startovní pole šinout z parkoviště v Terchové do kopce kolem sochy Jánošíka, aby se po pár set metrech stočilo zpátky na asfaltovou cestu vedoucí do Vrátne doliny. Už první mikro-seběh od Jánošíka přesně podle hesla „ultra trail is punk“ odnesla většina nejen mokrýma botama, ale i zadkem, protože sjet po uklouzané mokré trávě byla zdaleka to nejrozumnější, co se dalo v prudkém svahu udělat :D

Na Jánošíka! 

Baraniarky, Žitné, Kraviarské..

První čtyři kilometry po asfaltu jsem pojala jako rozklus, hlavně se moc nezadýchat a nepřepálit to. I tak jsem ale většinou pobíhala a jen když se sklon cesty naklonil trochu víc přecházela do chůze. Po odbočce z hlavní cesty do sedla Príslop jsem začala závidět těm, kteří trasu neznali dopředu, protože ti alespoň blaženě nevěděli, jaký krpál je na začátek čeká. A vskutku, stoupání na Baraniarky bylo přesně tak výživné, jak jsem si ho pamatovala z května. Jakkoli jsem se snažila jít svým tempem, moc mi to v permanentním vláčku lidí na úzkém chodníčku nešlo a přicházela moje tradiční prvovýstupová krize (většina lidí je v prvním stoupání plná sil a entuziazmu, který postupně s pokračujícím závodem upadá - já mám vždycky hroznou krizi hned na začátku, jsem pomalá, nemožná a chci to zabalit- no a s prvním seběhem to většinou přejde,...nebo taky někdy ne :D). Z Baraniarek se pokračovalo po mírně technickém hřebínku (hurá, nebojím se!) na další vrchol Žitné, odtud potom dál na Kraviarské. Druhý a třetí kopeček byly v mém podání katastrofa, slunko už peklo, když jsem pozřela gel, měla jsem problém ho nevyhodit hned zpátky a celkově mou mysl zachvacovala trudnomyslnost (proboha proč to dělám…). Konečně jsem se dostala do sedla za Kraviarským a čekal mě první delší seběh do Vrátné na občerstvovačku. Seběh mi trochu zvedl náladu, a hlavně tedy utekl o dost rychleji než jsem doufala. Když jsem se ve Vrátné podívala na hodiny, s překvapením jsem zjistila, že je teprve 8:50, i když podle svého osobního časového rozpisu jsem tady měla být kolem 9:20. Tohle zjištění mi nalilo krev do žil a s obrovským kusem melounu v jedné ruce a kelímkem koly ve druhé (škoda že mě zrovna nikdo nevyfotil, po bradě mi tekla melounová šťáva a po rukách vybryndaná kola – já prostě asi ten stylař nikdy nebudu :D) jsem se vydala k Chatě na Grůni. Pro rodinky s dětmi cíl celodenního výletu, pro nás „brdek“ v cestě k Velkému Rozsutci. Stoupání je to mírné, měla jsem tudíž v plánu si trošku odpočinout před dalšími, o poznání brutálnějšími úseky. 

Na Rozsutec!

Ve Štefanové se proplétáme mezi turisty mířícími k Jánošíkovym dierám, kam se ovšem my dneska nepodíváme a diery cestou na Rozsutec obcházíme po zelené značce. Tady už to tedy do kopce není žádná hitparáda, ale nakonec to nějak doklepu do sedla Medzirozsutce, kde dávám přesnídávku a gel. Snažím se celkově moc nezastavovat, lepší pomalá chůze než žádná, že jo.

Výheň na Velkém Rozsutci

Finální stoupání na Rozsutec mi už tedy v pekelném vedru vůbec nechutná, ale zjevně nejsem jediná, celá skupinka stovkařů kolem mě se plouží k vrcholu podobným tempem. Už mi ani moc nevadí turisti, které musím na úzkém chodníku obcházet, jejich tempo se totiž čím dál víc přibližuje tomu mému,takže už mi vlastně ani nezavází. Pod vrcholem Rozsutce mě čeká mamka, která mi přislíbila psychickou podporu na řetězech v sestupu. Zjišťuju ale, že dnes bych to asi zvládla i bez té podpory, poprvé se tady totiž nebojím! No jo, to ten adrenalin... V sedle Medziholie si na chviličku sedám a láduju se na občerstvovačce dalším ovocem a kolou. Pak se loučím s maminkou a jdu „na tu sviňu“ jak trefně nazval jeden ze závodníků přede mnou další kopec na cestě - Stoh.

Už to bude z kopce?

Po hřebeni...

Stoh je pověstný svým totálně jednotvárným stoupáním, a zejména nad hranicí lesa umí v poledním žáru demotivovat dalekým výhledem na stále vzdálený vrchol. Do kopce už to jde pomalu, tepovka vyletí při sebemenším pokusu o rychlejší tempo, ale i tak, světe div se, začínám předbíhat. Ne že by se mi šlo lehce, ale začínám se to tam celkem užívat, dokonce i větřík občas foukne a ochladí. Na vrcholku vytahuji opalovák a přetírám značně prosolenou kůži, neb mě čeká úsek po hřebeni v poledním vedru, kde se nebude před sluníčkem kde schovat. Úplně jsem zapomněla, jak nádherné výhledy odtud jsou. Na jedné straně už „odškrtnutý“ Rozsutec, na druhé klikatící se hřeben Kriváňské Fatry, který nás ještě čeká. Ze Stohu popobíhám tak, abych si pokud možno úplně nezmasakrovala stehna, a už začíná další stoupák na Poludňový grůň. V té sluneční lázni jdeme všichni jako parta zombíků, občas se někdo vyčerpaně předkloní, na chvíli zastaví, popije. Já se snažím držet v pohybu a nezastavovat, hlavně pravidelně pít a není boha aby to nešlo. Na hodiny se snažím moc nekoukat, abych náhodou sama sebe nepříjemně nepřekvapila tím jak dlouho už se tady pachtím, takže když před traverzem k chatě pod Chlebom zjistím, že mám už přes hodinu náskok na svůj osobní časový plán, jsem v příjemném šoku. Rozradostněna tímto zjištěním valím dolů traverzem a na chatu doběhnu sice s bolavýma nohama, ale v euforii. Tam okamžitě máčím skoro celou hlavu do lavoru a dostávám tu nejnejnejlepší zeleninovou polívku na světě (ani v Alcronu totiž nechutná tak jako na ultratrailu). U chaty těžko hledat stín, ten je obsazen běžci v různém stupni opotřebení, přičemž minimálně někteří vypadají, že už odsud moc dál nedojdou. Nemá smysl prodlévat na sluníčku, nohy sice bolí, ale to už se tak nějak čekalo, takže doplňuju vodu, beru do ruky ovoce a mažu zpátky na hřeben. S plným bříškem to nikdy není ono, ale stále razím teorii že lepší pomalý pohyb než vůbec žádný – hlavně si neklást přehnané cíle :D

Z Chaty pod Chlebom už je to kousek...

Vybavím si, jak jsem před dvěma lety na chatě pod Chlebom absolvovala těžké rozhodnutí, zda ukončit trápení, nebo pokračovat vstříc blížícímu se dešti sama na hřeben. Nebylo mi tenkrát moc do smíchu a i přes pokračující únavu a jsem musela konstatovat, že tentokrát je to tady o moc veselejší. Slunko pořád pralo, zjevně jsem nebyla ve startovním poli poslední a co víc, dokonce jsem , sice pomalu, zato vytrvale, pár závodníků předběhla. Po stoupáku kolem Velkého Kriváně přišla zvlněná pasáž, kterou jsem si vyloženě užívala. Hopkala jsem dolů z kopce, dokonce i rovné traverzy jsem byla schopná pobíhat, někteří sice běželi o dost rychleji, no ale pak se stejně někde zastavili a už jsem zase byla před nimi. Čekalo mě poslední větší stoupání na trase – Malý Kriváň Neustále jsem si

opakovala, že už je to poslední kopec a nakonec to tam nějak doklepala. Ta úleva, že už mě nečekají téměř žádné výškové metry, byla značná. Nahoře jsem se ale opět nezdržovala a po cestě dolů jen slupla gel. Teď už jen do sedla Príslop a traverzem kolem Bielych skal a Suchého. Naposledy čekuju kýčovité výhledy z hřebene, v údolí dokonce vidím, jak se zvedající se vítr opírá do dešťové clony. V traverzu opět popobíhám a zastavuji se jenom u studánky namočit čepici a ochladit se. Zrovna když se zvedám, slyším za sebou Feďův hlas jak se diví, koho to tady našel. Věděla jsem, že byl Feďo ze začátku kousek přede mnou, nicméně myslela jsem, že se mi bude postupně vzdalovat. Ukázalo se, že jsem ho předběhla na Malém Kriváni, kde chvíli okouněl na vrcholu a já ho přehlídla. Spolu tedy pokračujeme traverzem, já střídám pobíhání s rychlou chůzí, Feďovi stačí natáhnout krok aby mě v pohodě stíhal. Nikdy mi na mapě nepřišlo, že je ten traverz tak dlouhý, ale dneska se to už trošku táhne. Z pod Suchého je to na chatu pod Klačianskou Magurou slabá půl hodinka, rovinka střídá seběh, já střídám hopsoklus na hůlkách s rychlou chůzí. Na chatě se naposledy hlásím kontrole a na občerstvovačce doplňuji energii. Čeká nás posledních deset kilometrů do cíle, podle turistického značení 2 hodiny 20 minut. „Takže to dáme za hodinu a půl“ domlouváme se s Feďom a já radši klušu napřed abych jej potom moc nezdržovala. Nohy už bolí, záda taky, ale vlastně se z toho kopečka běží hrozně hezky. 

Do cíle!

Z předchozí rekognoskace trati si úsek na Panošinu pamatuju jako strašně nezáživný a dlouhý, ale teď jsem ho proběhla skoro v kuse a už jsem u památníku. Tady mě opět definitivně dostihuje Feďo a po prudkém padáku se dostáváme na takřka snový traverzový chodníček, který nás po čtyřech kilometrech vyplivne na okraji Lipovca. S prvními kroky na asfaltu čekujeme čas, řekli jsme si přeci že doběhneme do půl osmé, a zjišťujeme že je přesně 19:26. Nasazujeme tedy na takový hodně chudobný špurt a předbíháme ještě několik stovkařů, kteří našemu nadšení zjevně fandí. Zkoušíme strhnout i dalšího padesátkaře, ale tomu je zjevně úplně jedno, v kolik dojde, hlavně aby už nemusel běžet. Nakonec dobíháme v 19:28 v pro mě do té doby nepředstavitelném čase 13 hodin 28 minut od startu. Na diplom mi píšou 63. místo ( z asi 130 startujících). Jen škoda že nás v cíli moc nikdo nevítá, tučňák nám šel sice naproti, ale v uličkách Lipovce jsme se minuli, maminka si hrála na taxikáře a odvážela vyčerpané závodníky, takže náš triumfální doběh taky nestihla.

V cíli se po celém dni potkávám s tučňákem, který doběhl skoro o dvě hodiny dříve (11:38), a když vidím v jakém stavu má chodidla (juicy details si nechám pro sebe) , moc nechápu jak se mu to podařilo. V autě na zpáteční cestě jsme se celkem shodli, že to byla celkem fajn procházka, ale teď už si teda asi půjdeme lehnout.

Obžerství v cíli

Už z bezpečí teplé postýlky potom sleduju světelnou bleskovou show, která se odehrává po většinu noci nad celou Fatrou (a vlastně jsem stejně stihla jen začátek, pak jsem to zalomila..). Až ráno se dovídám, jaká dramata to na trase stovky přineslo a že byli organizátoři závod nuceni zrušit.

Na závěr

Malofatranská padesátka je prostě asi můj srdeční závod. Před dvěma lety jsem si tady prožila na trati mnoho krušných chvilek, možná o to větší byl v cíli pocit zadostiučinění. Letos jsem startovala opět s obrovským respektem, a byla příjemně překvapená tím, jak moc jsem si závod užila. Na chlubítku jsem až později zjistila, že jsem skončila dokonce 8. mezi ženami (do cíle jich došlo celkem 23, ve startovní listině jsem jich napočítala okolo 30),v což jsem na startu rozhodně moc nedoufala.

A i když teď nebudu už vůbec originální, musím zmínit skvělou organizaci závodu a práci dobrovolníků, kteří se pro závodníky na občerstvovačkách i v zázemí závodu mohli rozkrájet. Takový výběr občerstvení včetně bezlepkového pečiva, spousty druhů ovoce , avokád a burákového másla jsem snad ještě nezažila. Já navíc oceňuji i obrovskou spoustu informací k samotnému závodu a trase, které jsou zveřejňovány na webu závodu. Takhle se totiž plánuje a připravuje jedna radost:)

V neposlední řadě musím poděkovat mamince za skvělou podporu před, po, i v průběhu závodu, a Feďovi za to, že mi dělal společnost na posledním úseku a doběhl se mnou do cíle.