Musím se přiznat, že velmi dlouho jsem si myslel, že nedokáži nalézt dostatek "morálky" uběhnutí běžného silničního maratonu. Jedna věc je běžet hezky v horách, kopec nahoru, kopec dolů, kochat se krajinou a obdivovat nádrehu lesa. Úplně jiný závod je však drtit bez přestávky kilometr za kilometrem, tělo pořád v jedné pozici a při každém dopadnutí cítit tvrdý asfalt.
Po B7 jsem 14 dní přecházel lehkou chřipku nebo nějáký jiný nešvar a čas na jakýkoliv trénink pořád nebyl. V podstatě jsem si naordinoval téměř samou regeneraci až na několik krátkých běhů, kterými jsem se potřeboval dostat do starších silničních bot. Nyní už běhám po silnici spíše v minimuskách a v těchto si na maraton zatím netroufám.
Tušil jsem, že to nebude úplně ono, nicméně jedná se přeci o domáci prostředí. Někteří minulý rok tvrdili, že na trati skrze Bělský les se dokonce objevil kopec, což jsem kvitoval s úsměvem, že tam přeci žádné převýšení vůbec není a zda by se něchtěli projít po Beskydech.
V den startu byla nesmírná zima, poprvé tento rok se teploměr přehoupnul někam k 0, což bylo po relativně dlouhém období tepla vražedné a tělo nebylo aklimatizované. Prezentace byla klasicky chaotická, zázemí nám poskytl vodní svět se svými venkovními skříňkami. Opravdu to nebylo ideální, protože jsem se klepal zimou ještě, než jsem čekal na startu.
Po odstartování bylo třeba prodrat se polem na rozumné místo, kde nikdo nepřekážel, už po cca 2 km se to však roztrhalo a dalo se běžet ve vlastním tempu. Snažil jsem se nasadit maximálně efektivní tempo, při kterém se mi poběží dobře a přitom budu mít důstojnou rychlost. GPS sledovač neustále s hodnotami pace skákal sem tam, přestože jsem si byl pocitově absolutně jist, že běžím totožně. Asi mu lesní prostředí neudělalo dobře.
Bylo velmi zábavné, že jsem se začínal postupně míjet se stejnými lidmi, jednou jsem jim o kousek poutekl, na občerstvovačce se zase dostali přede mne. S některými jsem se dal do řeči, například jeden Polák byl velmi upovídaný, diskuze mu na rozdíl ode mne nečinila ani v běhu sebemenší potíže. Vysvětloval, že přijel jen na maraton, a při včerejším příjezdu na hotel se dostal omylem na demonstraci ultrapravice. Při otázce, zda je to tady ve městě obvyklé mi bylo opravdu trapně.
Štafety byly kapitola sama pro sebe. Například dres FNO jsem předbíhal asi 6x, co si pamatuji. V každém kole vždy velmi rychlý start, pak ihned krize a doklusat konec. Alespoň tak to vypadalo v mé rychlostní kategorii.
Celkem se běželo 6 kol. První dvě byla radost, běželo se fantasticky, přestala být i zima. První kolo jsem se snažil se kochat okolím, a to byla velká chyba. Musím organizátorům přiznat, že asi jen těžko by mohli v Ostravě najít v té betonové džungli lepší místo na maraton, ale byla to po většinu času prostě hrůza, co bylo vidět v okolí Bělského lesa. Samotný les je podivně temný, až to působí dojmem špíny, takové nekultivované zatravnění, nepůsobí to na človeka dobře. Když se pak běží okolo zvedastované fabriky, opět zažítek mizerný. Tedy už druhé kolo jsem se snažil zabavit během tratě jakkoliv jinak, než výhledem, což bylo dost obtížné. Času bylo dost, tak jsem chvíli jedl, pak si upravoval oblečení, pak si snažil precisně nasadit sluchátka s hudbou apod., ale moc mi to neubíhalo.
Třetí kolo už začala trochu padat únava a konečně jsem pochopil, že kopec v Bělském lese opravdu je. Dokonce celá první polovina se běžela do mírného kopce, zatímco zbytek se běžel dolů. Nicméně vše stále v pořádku, stále jsem se snažil běžet na maximální efektivitu, čas jsem měl vysoce nad svým očekáváním, prostě vynikající. Nicméně asi v půli třetího kola se mi začalo ozývat bolavé koleno. Chvilku jsem ho ignoroval, ale bolest se zhořšovala, takže jsem se snažil změnit došlap, točil nohu do podivných úhlu, abych mu ulevil. Na konci kola už to nebylo dobré a cítil jsem, že to dnes nemusí dopadnout dobře. Na začátku jsem si vzhledem ke svým minulým zkušenostem říkal, že krize příjde někdy po 30 km a pak už to nějak dojdu. Přicházela však daleko dříve a navíc v intenzitě, která opravdu hraničila s bodavou bolesti.
4. kolo bylo už opravdu hodně za trest. Najednou už nebyl na první půli jen mírný kopeček, ale měl jsem problém udržet rozumné tempo, předbíhal mne asi úplně každý. Už na občerstvovačce jsem tušil, že dnes to nevýjde až do konce a postupně jsem s tím smiřoval, že raději si zachráním zdraví, něž-li čest. Řekl jsem si, že alespoň dokončím kolo. Poslední 3 km jsem už ani nedokázal běžet, od různých pokusů se změnou nášlapu jsem si totálně rozhodil styl a rozbolela mne i druhá noha.
Nějak jsem dopajdal do cíle, v podstatě těsně za vítežem, ale pouze o 2 kola zpět. Čas posledního kola byla už hotová katastrofa, takže jsem s vyrovnanou duší vzdal.
Při cestě domů jsem měl problém nasednout do auta, kdy jsem se musel držet na jedné pokrčené noze, takže s odstupem času hodnotím předčasné ukončení jako pozitivní aspekt.
Neměl jsem tolik natrenováno v posledním měsící, už vůbec jsem neměl natrénovany delší běhy na alfaltu. Můj styl běhaní asi není ideální a zcela šetrný pro kolega, takže bez intenzivnějšího tréninku se to nepodařilo.
Nic naplat, v lednu nebo v únoru se tuto distanci na silnici pokusím pravděpodobně znovu a třeba už doběhnu zdárně do cíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat