středa 13. července 2016

MF 50 – I Pomalý běh je lepší než žádný


www.mf100.sk
56 km /4000m+,  4100m-, čas 13 h 28 min

V roce 2014 jsme s tučňákem absolvovali Malofatranskou padesátku poprvé. Už tehdy v nás obou zanechala hluboké stopy. Zejména já jsem si svůj boj s časovým limitem patnácti hodin ( v cíli za 14:41) a od poloviny trati zcela nefunkčním kolenem užila dosytosti.
Počáteční zhruba třetina trasy závodu se prozatím každý rok měnila, nicméně masakr, který nachystal na prvních třicet kilometrů hlavní organizátor Martin Drozd letos, těžko hledá srovnání. Trasa s parametry 56 km/ 4000m pozitivního převýšení a 4100m negativního slibovala skutečně kvalitní zážitky, a to i s ohledem na to, že skoro tři tisíce výškových metrů jsme museli zdolat na prvních pětadvaceti kilometrech.
Ačkoli jsem se na závod sebevědomě přihlásila hned v zimě první vlně, parametry a náročnost trati mě začaly strašit již od brzkého jara a vědomí, že prostě konstitucí nejsem zrovna „vrchař“ tomu moc nepřidávalo. Naplánovali jsme si tedy dva víkendy v Žilině, při kterých jsme v rámci tréninku nadvakrát prošli celou trasu závodu. Musím přiznat, že po prvním třicetikilometrovém úseku z Vrátné na chatu pod Chlebom jsem reálně zvažovala, že se startovného zbavím dřív, než bude pozdě a prodám ho někomu,kdo tam aspoň neudělá ostudu. Zvláště na Velkém Rozsutci (šel se letos z opačné strany než v předchozích letech, tzn. sestup po řetězech) jsem se „necítila moc dobře“ (= hysterický záchvat že dolů neslezu a na žádný závod nejdu).
Nicméně, přes to všechno jsme se v pátek 1.7. ocitli na cestě do Terchové, kde byla prezentace. Na jsme se dověděli mimo jiné info o přesném počtu medvědů na trase (28,btw...) a koupili si chlubící trička s medvědem. Potom jsme se vydali zpátky na noc do Žiliny.

Začíná to dobře....

Po zpola probdělé noci a budíčku v 4:30 do žaludku stěží soukám alespoň dva plátky vánočky s nutellou, a jsem přešťastná, že tam i zůstávají. Do auta nasedám s tučňákem, mamčiným přítelem Feďom, který je taky přihlášený a jeho známou Jankou, která váží asi 40 kilo i s postelí a při pohledu na její nohy je mi jasné, že tohle můj parťák pro dnešní den asi nebude… Nevděčné role řidiče a support týmu se zhostila moje maminka, která nás odváží opět směr Terchová na místo startu.
Před startem




Před šestou ráno je na startu příjemná atmosféra očekávání a také příjemný chládek, nicméně při pohledu na vymetenou oblohu je mi jasné, že tohle dlouhého trvání mít nebude. Definitivně tedy odkládám triko s dlouhým rukávem startuji jen v tílku s větrovkou v batohu. Přesně v šest ráno se pak po startovním výstřelu začíná celé startovní pole šinout z parkoviště v Terchové do kopce kolem sochy Jánošíka, aby se po pár set metrech stočilo zpátky na asfaltovou cestu vedoucí do Vrátne doliny. Už první mikro-seběh od Jánošíka přesně podle hesla „ultra trail is punk“ odnesla většina nejen mokrýma botama, ale i zadkem, protože sjet po uklouzané mokré trávě byla zdaleka to nejrozumnější, co se dalo v prudkém svahu udělat :D

Na Jánošíka! 
Baraniarky, Žitné, Kraviarské..

První čtyři kilometry po asfaltu jsem pojala jako rozklus, hlavně se moc nezadýchat a nepřepálit to. I tak jsem ale většinou pobíhala a jen když se sklon cesty naklonil trochu víc přecházela do chůze. Po odbočce z hlavní cesty do sedla Príslop jsem začala závidět těm, kteří trasu neznali dopředu, protože ti alespoň blaženě nevěděli, jaký krpál je na začátek čeká. A vskutku, stoupání na Baraniarky bylo přesně tak výživné, jak jsem si ho pamatovala z května. Jakkoli jsem se snažila jít svým tempem, moc mi to v permanentním vláčku lidí na úzkém chodníčku nešlo a přicházela moje tradiční prvovýstupová krize (většina lidí je v prvním stoupání plná sil a entuziazmu, který postupně s pokračujícím závodem upadá - já mám vždycky hroznou krizi hned na začátku, jsem pomalá, nemožná a chci to zabalit- no a s prvním seběhem to většinou přejde,...nebo taky někdy ne :D). Z Baraniarek se pokračovalo po mírně technickém hřebínku (hurá, nebojím se!) na další vrchol Žitné, odtud potom dál na Kraviarské. Druhý a třetí kopeček byly v mém podání katastrofa, slunko už peklo, když jsem pozřela gel, měla jsem problém ho nevyhodit hned zpátky a celkově mou mysl zachvacovala trudnomyslnost (proboha proč to dělám…). Konečně jsem se dostala do sedla za Kraviarským a čekal mě první delší seběh do Vrátné na občerstvovačku. Seběh mi trochu zvedl náladu, a hlavně tedy utekl o dost rychleji než jsem doufala. Když jsem se ve Vrátné podívala na hodiny, s překvapením jsem zjistila, že je teprve 8:50, i když podle svého osobního časového rozpisu jsem tady měla být kolem 9:20. Tohle zjištění mi nalilo krev do žil a s obrovským kusem melounu v jedné ruce a kelímkem koly ve druhé (škoda že mě zrovna nikdo nevyfotil, po bradě mi tekla melounová šťáva a po rukách vybryndaná kola – já prostě asi ten stylař nikdy nebudu :D) jsem se vydala k Chatě na Grůni. Pro rodinky s dětmi cíl celodenního výletu, pro nás „brdek“ v cestě k Velkému Rozsutci. Stoupání je to mírné, měla jsem tudíž v plánu si trošku odpočinout před dalšími, o poznání brutálnějšími úseky. 

Na Rozsutec!

Ve Štefanové se proplétáme mezi turisty mířícími k Jánošíkovym dierám, kam se ovšem my dneska nepodíváme a diery cestou na Rozsutec obcházíme po zelené značce. Tady už to tedy do kopce není žádná hitparáda, ale nakonec to nějak doklepu do sedla Medzirozsutce, kde dávám přesnídávku a gel. Snažím se celkově moc nezastavovat, lepší pomalá chůze než žádná, že jo.


Výheň na Velkém Rozsutci

Finální stoupání na Rozsutec mi už tedy v pekelném vedru vůbec nechutná, ale zjevně nejsem jediná, celá skupinka stovkařů kolem mě se plouží k vrcholu podobným tempem. Už mi ani moc nevadí turisti, které musím na úzkém chodníku obcházet, jejich tempo se totiž čím dál víc přibližuje tomu mému,takže už mi vlastně ani nezavází. Pod vrcholem Rozsutce mě čeká mamka, která mi přislíbila psychickou podporu na řetězech v sestupu. Zjišťuju ale, že dnes bych to asi zvládla i bez podpory, poprvé se tady totiž nebojím! No jo, to ten adrenalin... V sedle Medziholie si na chviličku sedám a láduju se na občerstvovačce dalším ovocem a kolou. Pak se loučím s maminkou a jdu „na tu sviňu“ jak trefně nazval jeden ze závodníků přede mnou další kopec na cestě - Stoh.

Už to bude z kopce?
Po hřebeni...

Stoh je pověstný svým totálně jednotvárným stoupáním, a zejména nad hranicí lesa umí v poledním žáru demotivovat dalekým výhledem na stále vzdálený vrchol. Do kopce už to jde pomalu, tepovka vyletí při sebemenším pokusu o rychlejší tempo, ale i tak, světe div se, začínám předbíhat. Ne že by se mi šlo lehce, ale začínám se to tam celkem užívat, dokonce i větřík občas foukne a ochladí. Na vrcholku vytahuji opalovák a přetírám značně prosolenou kůži, neb mě čeká úsek po hřebeni v poledním vedru, kde se nebude před sluníčkem kde schovat. Úplně jsem zapomněla, jak nádherné výhledy odtud jsou. Na jedné straně už „odškrtnutý“ Rozsutec, na druhé klikatící se hřeben Kriváňské Fatry, který nás ještě čeká. Ze Stohu popobíhám tak, abych si pokud možno úplně nezmasakrovala stehna, a už začíná další stoupák na Poludňový grůň. V té sluneční lázni jdeme všichni jako parta zombíků, občas se někdo vyčerpaně předkloní, na chvíli zastaví, popije. Já se snažím držet v pohybu a nezastavovat, hlavně pravidelně pít a není boha aby to nešlo. Na hodiny se snažím moc nekoukat, abych náhodou sama sebe nepříjemně nepřekvapila tím jak dlouho už se tady pachtím, takže když před traverzem k chatě pod Chlebom zjistím, že mám už přes hodinu náskok na svůj osobní časový plán, jsem v příjemném šoku. Rozradostněna tímto zjištěním valím dolů traverzem a na chatu doběhnu sice s bolavýma nohama, ale v euforii. Tam okamžitě máčím skoro celou hlavu do lavoru a dostávám tu nejnejnejlepší zeleninovou polívku na světě (ani v Alcronu totiž nechutná tak jako na ultratrailu). U chaty těžko hledat stín, ten je obsazen běžci v různém stupni opotřebení, přičemž minimálně někteří vypadají, že už odsud moc dál nedojdou. Nemá smysl prodlévat na sluníčku, nohy sice bolí, ale to už se tak nějak čekalo, takže doplňuju vodu, beru do ruky ovoce a mažu zpátky na hřeben. S plným bříškem to nikdy není ono, ale stále razím teorii že lepší pomalý pohyb než vůbec žádný – hlavně si neklást přehnané cíle :D

Z Chaty pod Chlebom už je to kousek...

Vybavím si, jak jsem před dvěma lety na chatě pod Chlebom absolvovala těžké rozhodnutí, zda ukončit trápení, nebo pokračovat vstříc blížícímu se dešti sama na hřeben. Nebylo mi tenkrát moc do smíchu a i přes pokračující únavu a jsem musela konstatovat, že tentokrát je to tady o moc veselejší. Slunko pořád pralo, zjevně jsem nebyla ve startovním poli poslední a co víc, dokonce jsem , sice pomalu, zato vytrvale, pár závodníků předběhla. Po stoupáku kolem Velkého Kriváně přišla zvlněná pasáž, kterou jsem si vyloženě užívala. Hopkala jsem dolů z kopce, dokonce i rovné traverzy jsem byla schopná pobíhat, někteří sice běželi o dost rychleji, no ale pak se stejně někde zastavili a už jsem zase byla před nimi. Čekalo mě poslední větší stoupání na trase – Malý Kriváň Neustále jsem si
opakovala, že už je to poslední kopec a nakonec to tam nějak doklepala. Ta úleva, že už mě nečekají téměř žádné výškové metry, byla značná. Nahoře jsem se ale opět nezdržovala a po cestě dolů jen slupla gel. Teď už jen do sedla Príslop a traverzem kolem Bielych skal a Suchého. Naposledy čekuju kýčovité výhledy z hřebene, v údolí dokonce vidím, jak se zvedající se vítr opírá do dešťové clony. V traverzu opět popobíhám a zastavuji se jenom u studánky namočit čepici a ochladit se. Zrovna když se zvedám, slyším za sebou Feďův hlas jak se diví, koho to tady našel. Věděla jsem, že byl Feďo ze začátku kousek přede mnou, nicméně myslela jsem, že se mi bude postupně vzdalovat. Ukázalo se, že jsem ho předběhla na Malém Kriváni, kde chvíli okouněl na vrcholu a já ho přehlídla. Spolu tedy pokračujeme traverzem, já střídám pobíhání s rychlou chůzí, Feďovi stačí natáhnout krok aby mě v pohodě stíhal. Nikdy mi na mapě nepřišlo, že je ten traverz tak dlouhý, ale dneska se to už trošku táhne. Z pod Suchého je to na chatu pod Klačianskou Magurou slabá půl hodinka, rovinka střídá seběh, já střídám hopsoklus na hůlkách s rychlou chůzí. Na chatě se naposledy hlásím kontrole a na občerstvovačce doplňuji energii. Čeká nás posledních deset kilometrů do cíle, podle turistického značení 2 hodiny 20 minut. „Takže to dáme za hodinu a půl“ domlouváme se s Feďom a já radši klušu napřed abych jej potom moc nezdržovala. Nohy už bolí, záda taky, ale vlastně se z toho kopečka běží hrozně hezky. 

Do cíle!

Z předchozí rekognoskace trati si úsek na Panošinu pamatuju jako strašně nezáživný a dlouhý, ale teď jsem ho proběhla skoro v kuse a už jsem u památníku. Tady mě opět definitivně dostihuje Feďo a po prudkém padáku se dostáváme na takřka snový traverzový chodníček, který nás po čtyřech kilometrech vyplivne na okraji Lipovca. S prvními kroky na asfaltu čekujeme čas, řekli jsme si přeci že doběhneme do půl osmé, a zjišťujeme že je přesně 19:26. Nasazujeme tedy na takový hodně chudobný špurt a předbíháme ještě několik stovkařů, kteří našemu nadšení zjevně fandí. Zkoušíme strhnout i dalšího padesátkaře, ale tomu je zjevně úplně jedno, v kolik dojde, hlavně aby už nemusel běžet. Nakonec dobíháme v 19:28 v pro mě do té doby nepředstavitelném čase 13 hodin 28 minut od startu. Na diplom mi píšou 63. místo ( z asi 130 startujících). Jen škoda že nás v cíli moc nikdo nevítá, tučňák nám šel sice naproti, ale v uličkách Lipovce jsme se minuli, maminka si hrála na taxikáře a odvážela vyčerpané závodníky, takže náš triumfální doběh taky nestihla.
V cíli se po celém dni potkávám s tučňákem, který doběhl skoro o dvě hodiny dříve (11:38), a když vidím v jakém stavu má chodidla (juicy details si nechám pro sebe) , moc nechápu jak se mu to podařilo. V autě na zpáteční cestě jsme se celkem shodli, že to byla celkem fajn procházka, ale teď už si teda asi půjdeme lehnout.
Obžerství v cíli
Už z bezpečí teplé postýlky potom sleduju světelnou bleskovou show, která se odehrává po většinu noci nad celou Fatrou (a vlastně jsem stejně stihla jen začátek, pak jsem to zalomila..). Až ráno se dovídám, jaká dramata to na trase stovky přineslo a že byli organizátoři závod nuceni zrušit.

Na závěr

Malofatranská padesátka je prostě asi můj srdeční závod. Před dvěma lety jsem si tady prožila na trati mnoho krušných chvilek, možná o to větší byl v cíli pocit zadostiučinění. Letos jsem startovala opět s obrovským respektem, a byla příjemně překvapená tím, jak moc jsem si závod užila. Na chlubítku jsem až později zjistila, že jsem skončila dokonce 8. mezi ženami (do cíle jich došlo celkem 23, ve startovní listině jsem jich napočítala okolo 30),v což jsem na startu rozhodně moc nedoufala.
A i když teď nebudu už vůbec originální, musím zmínit skvělou organizaci závodu a práci dobrovolníků, kteří se pro závodníky na občerstvovačkách i v zázemí závodu mohli rozkrájet. Takový výběr občerstvení včetně bezlepkového pečiva, spousty druhů ovoce , avokád a burákového másla jsem snad ještě nezažila. Já navíc oceňuji i obrovskou spoustu informací k samotnému závodu a trase, které jsou zveřejňovány na webu závodu. Takhle se totiž plánuje a připravuje jedna radost:)
V neposlední řadě musím poděkovat mamince za skvělou podporu před, po, i v průběhu závodu, a Feďovi za to, že mi dělal společnost na posledním úseku a doběhl se mnou do cíle.


Žádné komentáře:

Okomentovat