www.mf100.sk
56 km /4000m+, 4100m-, čas 13 h 28 min
V roce 2014 jsme s
tučňákem absolvovali Malofatranskou padesátku poprvé. Už tehdy
v nás obou zanechala hluboké stopy. Zejména já jsem si svůj boj
s časovým limitem patnácti hodin ( v cíli za 14:41) a od poloviny
trati zcela nefunkčním kolenem užila dosytosti.
Počáteční zhruba
třetina trasy závodu se prozatím každý rok měnila, nicméně
masakr, který nachystal na prvních třicet kilometrů hlavní
organizátor Martin Drozd letos, těžko hledá srovnání. Trasa s
parametry 56 km/ 4000m pozitivního převýšení a 4100m negativního
slibovala skutečně kvalitní zážitky, a to i s ohledem na to, že
skoro tři tisíce výškových metrů jsme museli zdolat na prvních
pětadvaceti kilometrech.
Ačkoli jsem se na
závod sebevědomě přihlásila hned v zimě první vlně, parametry
a náročnost trati mě začaly strašit již od brzkého jara a
vědomí, že prostě konstitucí nejsem zrovna „vrchař“ tomu
moc nepřidávalo. Naplánovali jsme si tedy dva víkendy v Žilině,
při kterých jsme v rámci tréninku nadvakrát prošli celou trasu
závodu. Musím přiznat, že po prvním třicetikilometrovém úseku
z Vrátné na chatu pod Chlebom jsem reálně zvažovala, že se
startovného zbavím dřív, než bude pozdě a prodám ho někomu,kdo
tam aspoň neudělá ostudu. Zvláště na Velkém Rozsutci (šel se
letos z opačné strany než v předchozích letech, tzn. sestup po
řetězech) jsem se „necítila moc dobře“ (=
hysterický záchvat že dolů neslezu a na
žádný závod nejdu).
Nicméně,
přes to všechno jsme se v pátek 1.7. ocitli na cestě do Terchové,
kde byla prezentace. Na ní jsme
se dověděli mimo jiné info o přesném počtu medvědů na trase
(28,btw...) a koupili si chlubící trička s
medvědem. Potom jsme se vydali zpátky na
noc do Žiliny.
Začíná to dobře....
Po
zpola probdělé noci a budíčku v 4:30 do žaludku stěží soukám
alespoň dva plátky vánočky s nutellou, a jsem přešťastná, že
tam i zůstávají. Do auta nasedám s tučňákem, mamčiným
přítelem Feďom, který je taky přihlášený a jeho známou
Jankou, která váží asi 40 kilo i s postelí a při pohledu na
její nohy je mi jasné, že tohle můj parťák pro dnešní den asi
nebude… Nevděčné role řidiče a support týmu se zhostila moje
maminka, která nás odváží opět směr Terchová na místo
startu.
Před startem |
Před
šestou ráno je na startu příjemná atmosféra očekávání a
také příjemný chládek, nicméně při pohledu na vymetenou
oblohu je mi jasné, že tohle dlouhého trvání mít nebude.
Definitivně tedy odkládám triko s dlouhým rukávem startuji jen v
tílku s větrovkou v batohu. Přesně v šest ráno se pak po
startovním výstřelu začíná celé startovní pole šinout z
parkoviště v Terchové do kopce kolem sochy Jánošíka, aby se po
pár set metrech stočilo zpátky na asfaltovou cestu vedoucí do
Vrátne doliny. Už první mikro-seběh od
Jánošíka přesně podle hesla „ultra trail is punk“ odnesla
většina nejen mokrýma botama, ale i zadkem, protože sjet po
uklouzané mokré trávě byla zdaleka to nejrozumnější, co se
dalo v prudkém svahu
udělat :D
Na Jánošíka! |
Baraniarky, Žitné, Kraviarské..
První
čtyři kilometry po asfaltu jsem pojala jako rozklus, hlavně se moc
nezadýchat a nepřepálit to. I tak jsem ale většinou pobíhala a
jen když se sklon cesty naklonil trochu víc přecházela do chůze.
Po odbočce z hlavní cesty do sedla Príslop jsem začala závidět
těm, kteří trasu neznali dopředu, protože ti alespoň blaženě
nevěděli, jaký krpál je na začátek čeká. A vskutku, stoupání
na Baraniarky bylo přesně tak
výživné, jak jsem si ho pamatovala z května. Jakkoli jsem se
snažila jít svým tempem, moc mi to v permanentním vláčku lidí
na úzkém chodníčku nešlo a přicházela moje tradiční
prvovýstupová krize (většina lidí je v prvním stoupání plná
sil a entuziazmu, který postupně s pokračujícím závodem upadá
- já mám vždycky hroznou krizi hned na začátku, jsem pomalá,
nemožná a chci to zabalit- no a s prvním seběhem to většinou
přejde,...nebo taky někdy ne :D). Z Baraniarek se pokračovalo po
mírně technickém hřebínku (hurá, nebojím se!) na další
vrchol Žitné, odtud potom dál na Kraviarské. Druhý a třetí
kopeček byly v mém podání katastrofa, slunko
už peklo, když jsem pozřela
gel, měla jsem problém ho nevyhodit hned zpátky a celkově mou
mysl zachvacovala trudnomyslnost (proboha proč to dělám…).
Konečně jsem se dostala do sedla za Kraviarským a čekal mě první
delší seběh do Vrátné na občerstvovačku. Seběh mi trochu
zvedl náladu, a hlavně tedy utekl o dost rychleji než jsem
doufala. Když jsem se ve Vrátné podívala
na hodiny, s překvapením jsem zjistila, že je teprve 8:50, i
když podle svého osobního časového
rozpisu jsem tady měla být kolem 9:20. Tohle
zjištění mi nalilo krev do žil a s obrovským kusem melounu v
jedné ruce a kelímkem koly ve druhé (škoda že mě zrovna nikdo
nevyfotil, po bradě mi tekla melounová šťáva a po rukách
vybryndaná kola – já prostě asi ten stylař nikdy nebudu :D)
jsem se vydala k Chatě na Grůni. Pro rodinky
s dětmi cíl celodenního výletu, pro nás
„brdek“ v cestě k Velkému Rozsutci. Stoupání je to mírné,
měla jsem tudíž v plánu si trošku odpočinout před dalšími, o
poznání brutálnějšími úseky.
Na Rozsutec!
Ve Štefanové se proplétáme
mezi turisty mířícími k Jánošíkovym dierám, kam se ovšem my
dneska nepodíváme a diery cestou na Rozsutec obcházíme po zelené
značce. Tady už to tedy do kopce není žádná hitparáda, ale
nakonec to nějak doklepu do sedla Medzirozsutce, kde dávám
přesnídávku a gel. Snažím se celkově moc nezastavovat, lepší
pomalá chůze než žádná, že jo.
Výheň na Velkém Rozsutci |
Finální stoupání na
Rozsutec mi už tedy v pekelném vedru
vůbec nechutná, ale zjevně nejsem jediná, celá skupinka stovkařů
kolem mě se
plouží k vrcholu podobným tempem. Už mi ani moc nevadí turisti,
které musím na úzkém chodníku obcházet, jejich tempo se totiž
čím dál víc přibližuje tomu mému,takže už mi vlastně ani
nezavází. Pod vrcholem Rozsutce mě čeká mamka, která mi
přislíbila psychickou podporu na řetězech v sestupu. Zjišťuju
ale, že dnes bych to asi
zvládla i bez té
podpory, poprvé
se tady totiž nebojím! No jo,
to ten adrenalin...
V sedle Medziholie si na chviličku sedám
a láduju se na občerstvovačce dalším ovocem a kolou. Pak se
loučím s maminkou a jdu „na tu sviňu“ jak trefně nazval
jeden ze závodníků přede mnou další
kopec na cestě - Stoh.
Už to bude z kopce? |
Po hřebeni...
Stoh
je pověstný svým totálně jednotvárným stoupáním,
a zejména nad hranicí lesa umí v poledním žáru demotivovat
dalekým výhledem na stále vzdálený vrchol. Do kopce už to jde
pomalu, tepovka vyletí při sebemenším pokusu o rychlejší tempo,
ale i tak, světe div se, začínám předbíhat. Ne že by se mi šlo
lehce, ale začínám se to tam celkem užívat, dokonce i větřík
občas foukne a ochladí. Na vrcholku vytahuji opalovák a přetírám
značně prosolenou kůži, neb mě čeká úsek po hřebeni v
poledním vedru, kde se nebude před sluníčkem kde schovat. Úplně
jsem zapomněla, jak nádherné výhledy odtud jsou. Na jedné straně
už „odškrtnutý“ Rozsutec, na druhé klikatící se hřeben
Kriváňské Fatry, který nás ještě čeká. Ze Stohu popobíhám
tak, abych si pokud možno úplně nezmasakrovala stehna, a už
začíná další stoupák na Poludňový grůň. V té sluneční
lázni jdeme všichni jako parta zombíků, občas se někdo
vyčerpaně předkloní, na chvíli zastaví, popije. Já se snažím
držet v pohybu a nezastavovat, hlavně pravidelně pít
a není boha aby to nešlo. Na hodiny se
snažím moc nekoukat, abych náhodou sama sebe nepříjemně
nepřekvapila tím jak dlouho už se tady pachtím, takže když
před traverzem k chatě pod Chlebom
zjistím, že mám už přes hodinu náskok na svůj osobní časový
plán, jsem v příjemném šoku.
Rozradostněna tímto zjištěním valím dolů traverzem a na chatu
doběhnu sice s bolavýma nohama, ale v
euforii. Tam okamžitě máčím skoro celou hlavu do lavoru a
dostávám tu nejnejnejlepší zeleninovou polívku na světě (ani v
Alcronu totiž nechutná tak jako na ultratrailu). U chaty těžko
hledat stín, ten je obsazen běžci v různém stupni opotřebení,
přičemž minimálně někteří vypadají, že už odsud moc dál
nedojdou. Nemá smysl prodlévat na sluníčku, nohy sice bolí, ale
to už se tak nějak čekalo, takže doplňuju vodu, beru do ruky
ovoce a mažu zpátky na hřeben. S plným bříškem to nikdy není
ono, ale stále razím teorii že lepší pomalý pohyb než vůbec
žádný – hlavně si neklást přehnané cíle :D
Z Chaty pod Chlebom už je to kousek...
Vybavím
si, jak jsem před dvěma lety na chatě pod Chlebom absolvovala
těžké rozhodnutí, zda ukončit trápení, nebo pokračovat vstříc
blížícímu se dešti sama na hřeben. Nebylo mi tenkrát moc do
smíchu a i přes pokračující únavu a jsem musela konstatovat, že
tentokrát je to tady o
moc veselejší. Slunko pořád pralo, zjevně jsem nebyla ve
startovním poli poslední a co víc, dokonce jsem , sice pomalu,
zato vytrvale, pár závodníků předběhla. Po stoupáku kolem
Velkého Kriváně přišla zvlněná pasáž, kterou jsem si
vyloženě užívala. Hopkala jsem dolů z kopce, dokonce i rovné
traverzy jsem byla schopná pobíhat, někteří sice běželi o dost
rychleji, no ale pak se stejně někde zastavili a už jsem zase byla
před nimi.
Čekalo mě poslední větší stoupání na trase – Malý Kriváň
Neustále jsem si
opakovala,
že už je to poslední kopec a nakonec to tam nějak doklepala. Ta
úleva, že už mě nečekají téměř žádné výškové metry,
byla značná. Nahoře jsem se ale opět nezdržovala a po cestě
dolů jen slupla gel. Teď už jen do sedla Príslop a traverzem
kolem Bielych skal a Suchého. Naposledy
čekuju kýčovité výhledy z hřebene, v údolí dokonce vidím,
jak se zvedající se vítr opírá do dešťové clony. V
traverzu opět popobíhám a zastavuji se jenom u studánky namočit
čepici a ochladit se. Zrovna když se zvedám, slyším za sebou
Feďův hlas jak se diví, koho to tady našel. Věděla jsem, že
byl Feďo ze začátku kousek přede mnou, nicméně myslela jsem, že
se mi bude postupně vzdalovat. Ukázalo se, že jsem ho předběhla
na Malém Kriváni, kde chvíli okouněl na vrcholu a já ho
přehlídla. Spolu tedy pokračujeme traverzem, já střídám
pobíhání s rychlou chůzí, Feďovi stačí natáhnout krok aby mě
v pohodě stíhal. Nikdy mi na mapě nepřišlo, že je ten traverz
tak dlouhý, ale dneska se to už trošku
táhne. Z pod Suchého je to na chatu pod Klačianskou Magurou slabá
půl hodinka, rovinka střídá seběh, já střídám hopsoklus na
hůlkách s rychlou chůzí. Na chatě se naposledy hlásím kontrole
a na občerstvovačce doplňuji energii. Čeká nás posledních
deset kilometrů do cíle, podle turistického značení 2 hodiny 20
minut. „Takže to dáme za hodinu a půl“ domlouváme se s Feďom
a já radši klušu napřed abych jej potom moc nezdržovala. Nohy už
bolí, záda taky, ale vlastně se z toho kopečka běží hrozně
hezky.
Do cíle!
Z předchozí rekognoskace trati si úsek na Panošinu
pamatuju jako strašně nezáživný a dlouhý, ale teď jsem ho
proběhla skoro v kuse a už jsem u památníku. Tady mě opět
definitivně dostihuje Feďo a po prudkém padáku se dostáváme na
takřka snový traverzový chodníček, který nás po čtyřech
kilometrech vyplivne na okraji Lipovca. S prvními kroky na asfaltu
čekujeme čas, řekli jsme si přeci že doběhneme do půl osmé, a
zjišťujeme že je přesně 19:26. Nasazujeme tedy na takový hodně
chudobný špurt a předbíháme ještě několik stovkařů, kteří
našemu nadšení zjevně fandí. Zkoušíme strhnout i dalšího
padesátkaře, ale tomu je zjevně úplně jedno, v kolik dojde,
hlavně aby už nemusel běžet. Nakonec dobíháme v 19:28 v pro mě
do té doby nepředstavitelném čase 13 hodin 28 minut od startu. Na
diplom mi píšou 63. místo ( z asi 130 startujících). Jen škoda
že nás v cíli moc nikdo nevítá, tučňák nám šel sice
naproti, ale v uličkách Lipovce jsme se minuli, maminka si hrála
na taxikáře a odvážela vyčerpané závodníky, takže náš
triumfální doběh taky nestihla.
V cíli se po celém
dni potkávám s tučňákem, který doběhl skoro o dvě hodiny
dříve (11:38), a když vidím v jakém stavu má chodidla (juicy
details si nechám pro sebe) , moc nechápu jak se mu to podařilo.
V autě na zpáteční cestě jsme se celkem shodli, že to byla
celkem fajn procházka, ale teď už si teda asi půjdeme lehnout.
Obžerství v cíli |
Už z bezpečí
teplé postýlky potom sleduju světelnou bleskovou show, která se
odehrává po většinu noci nad celou Fatrou (a vlastně jsem stejně
stihla jen začátek, pak jsem to zalomila..). Až ráno se dovídám,
jaká dramata to na trase stovky přineslo a že byli organizátoři
závod nuceni zrušit.
Na závěr
Malofatranská
padesátka je prostě asi můj srdeční závod. Před dvěma lety
jsem si tady prožila na trati mnoho krušných chvilek, možná o to
větší byl v cíli pocit zadostiučinění. Letos jsem startovala
opět s obrovským respektem, a byla příjemně překvapená tím,
jak moc jsem si závod užila. Na chlubítku jsem až později
zjistila, že jsem skončila dokonce 8. mezi ženami (do cíle jich
došlo celkem 23, ve startovní listině jsem jich napočítala okolo
30),v což jsem na startu rozhodně moc nedoufala.
A i když teď
nebudu už vůbec originální, musím zmínit skvělou organizaci
závodu a práci dobrovolníků, kteří se pro závodníky na
občerstvovačkách i v zázemí závodu mohli rozkrájet. Takový
výběr občerstvení včetně bezlepkového pečiva, spousty druhů
ovoce , avokád a burákového másla jsem snad ještě nezažila. Já
navíc oceňuji i obrovskou spoustu informací k samotnému závodu a
trase, které jsou zveřejňovány na webu závodu. Takhle se totiž
plánuje a připravuje jedna radost:)
V neposlední řadě
musím poděkovat mamince za skvělou podporu před, po, i v průběhu
závodu, a Feďovi za to, že mi dělal společnost na posledním
úseku a doběhl se mnou do cíle.
Žádné komentáře:
Okomentovat