ORAVAMAN SHORT 2016 – Bolo ako nebolo

1km swim/ 37 km bike/ 14 km run

1500 m +

výsledky zde

Minulý rok jsme brutalitu s názvem Oravaman absolvovali poprvé. Tučňák až dokonce, já bohužel jen do druhého depa, kde mě organizátoři za závodu stáhli kvůli bouřce zuřící na běžeckém úseku. Jakkoli rozhodnutí ukončit závod bylo ze strany organizátorů a horské služby správné a jsem ve výsledku ráda, že mě do té bouřky na hřebeni nepustili, v tu chvíli se mi na Tatliakově chatě zhroutil celý sen o dokončení „jednoho z nejtěžších půlželezňáků v Evropě a já se ještě ten den zařekla, že se tam příští rok vrátím.

Když potom v průběhu zimy organizátoři oznámili zpřísnění časových limitů především na cyklistické části, a já realisticky zvážila své možnosti, odhodlání ze mě poněkud vyprchalo a rozhodla jsem se v registraci pro stress-free variantu krátké trati, která však slibovala také kvalitní porci výškových metrů a s tím spojených zážitků.

Teď už stačilo jen mít štěstí v losovačce o startovní čísla, což jsem pro jednou, (na rozdíl od Tučňáka, který se tedy letos účastnil pouze jako doprovod) měla, a těšení mohl začít.

S oravským Macíkom, Byl přítulný. 

Do Zuberce jsme dorazili spolu s Luckou, Vojtou a Tobíkem Gruchalovými už s týdenním předstihem a s plánem prozkoumat v prvních dnech nejbližší okolí (rozuměj kopce). První dva dny jsme se tedy s Vojtou (který byl přihlášený na dlouhou trať) zničili v Roháčích a zbytek týdne jsme zasvětili regeneraci (jeskyně, termály, a tak). V pátek už jen v klídku nachystat na závod, stihnout prezentaci, slavnostní zahájení, odevzdat kola a věci do depa a nachystat na brzký budíček, který nás v sobotu čekal v 5 hodin ráno. Zatímco první dny pobytu jsme se nestačili mazat opalovákem a kde to šlo hledali stín, s postupujícím týdnem se počasí i jeho předpověď na sobotu sytematicky zhoršovaly a den předem tak bylo jasné, že nás v den závodu bude čekat teplota kolem 10 stupňů ( na hřebeni spíš 5) a vytrvalý déšť. Cool, tak v tomhle jsem triatlon ještě nejela :D

Jop, jsem tam....

Večer se pomalu začala přikrádat nervozita, kterou si tak důvěrně pamatuji z minulého roku. Když jsem se minulý rok před startem celou noc převalovala, nemohla usnout a v pravidelných intervalech mě zachvacovala panika, přikládala jsem to jednoduše tomu, že mám před sebou dosud asi nejtěžší závod. Nervozita byla sice zbytečná, ale tak trochu namístě. Proč jsem ale stejné martyrium musela absovovat i letos, to mi prostě hlava nebere. Z krátké trati takový respekt nešel, časové limity žádné, a vzhledem k tradičně zvolené strategii „závod si užít“ jsem od sebe já ani nikdo další žádný dechberoucí výsledek neočekávala. Přesto jsem v noci před závodem naspala asi dvě hodiny a ráno vstávala s žaludkem na vodě. Nechápu.

Ráno před penzionem Pribisko, centrem závodu, nás nakonec za drobných zmatků ( nepřijel ani autobus, ve kterém jsem měla sedět já, ani ten, ve kterém měl sedět David) naložili a vyrazili jsme přes Huty na Liptovskou Maru. Už cestou jsem si všimla dalšího výrazného faktoru, který jsem v předpovědi počasí opomněla sledovat, a to, že…. fučelo jako prase. A samozřejmě, že při naší jednosměrné trase cyklistiky téměř dokonale proti.

To, že „trochu fouká“ se nám potvrdilo i při příjezdu k Maře, kde jsme byli svědky vtipné scénky, kterak organizátorský člun marně náhání jednu z plaveckých bójek po celé vodní ploše. Představa, že za hodinu tu bójku budeme nahánět my plavci mě naplnila lehkou beznadějí. Nakonec se však bójku podařilo nějak upevnit a zdálo se, že plavecká část skutečně tak bude mít jen avizovaný kilometr. Povětrnostní podmínky donutily organizátory schovat i všechny další připravené bannery a nafukovačky, které měly ohraničovat místo startu, a tak nakonec dlouhá trať, která ve vodě absolvovala dva okruhy, na břehu obíhala místo klasické bójky organizátorský Wolkswagen Tuareg, což byl asi jediný předmět dostatečně robustní na to, aby ho to v poryvech větru neodneslo.

Po odstartování dlouhé trati v osm hodin jsem se pomalu začala připravovat na náš start o hodinu později a mezitím fandila odvážlivcům, kteří už lezli z vody. Vypadalo to, že jim zrovna teplo moc teplo není. Chudák Vojta se sice snažil o křečovitý úsměv, ale přes drkotání zubů mu to moc nešlo :D

Strašně se do té vody těším, to mi všichni určitě věříte! :D

Pak už jsme přišli na řadu my shortíci. Voda měla údajně mít 19 stupňů, což plavání zdánlivě pasovalo na nejteplejší část dne. Nevím teda jak to měřili, mě přišla fest studená, tipla bych maximálně 17 :D. Do vody jsem vlezla až chvilku před startem, což byla asi chyba, protože prvních pár set metrů jsem si na ledovou vodu musela zvykat a neplavalo se mi vůbec dobře. Možná s tím mělo co dělat i další překvapeníčko dne - vlny! Proboha jak se v tom plave?? No, blbě, nebudu vás napínat. U první bojky mě překvapila vlnka tak, že jsem to vykašlávala dobrých 50 metrů, ale nejhorší to jednoznačně bylo, když jsme za první bójkou změnili směr a začali plavat víceméně přímo proti větru. Stejně jako velká část lidí přede mnou jsem nedobrovolně přešla na prsa a bála se, že takhle budu plavat snad až do konce...Nakonec jsem v rozbouřené vodě nějak našla rytmus a vrátila se, díky bohu, zpátky ke kraulu, jinak bych se tam plácala asi ještě teď. Po výběhu z vody v depu následovala moje tradiční etuda na téma "jak ze sebe dostat neopren a nezabít se". Za cenu drobných časových ztrát se mi podařilo ani jednou se nevyválet na čerstvě posečené louce. Na mokrou kombinézu navlíkám merino triko a šusťákovou bundu a vůbec nemám strach, že by mi dneska mohlo být vedro, naopak se modlím abych i přesto nezmrzla. 

Nasedám na kolo a okamžitě cítím, jak se do mě opírá studený vítr, se kterým budu až do Zuberce svádět nerovný boj. Trochu jsem doufala, že na rovině před stoupáním na Huty se dám po plavání trochu dohromady, ale v tom větru je to boj o každý metr. Jedu sotva 20 km/h, a to se opravdu neflákám. Samozřejmě, že mě ve velkém začínají předjíždět cyklisté, kterým to šlape o trochu lépe než mě ( a zdá se, že to lépe šlape úplně všem - holt daň za to, že jsem celé jaro jen chodila pěšky po kopcích a na kolo kašlala). V půlce stoupání na Huty mám pocit, že už mě museli předjet úplně všichni,čekám kdy kolem mě profičí děcko na tříkolce nebo babka s nůší. Intenzivně vzpomínám na každý dortík a zmrzlinu, které jsem si měla odpustit a neodpustila :D 

Mezitím se solidně rozpršelo, takže když se konečně doškrábu na vrchol Hut, čeká mě sjezd proti poryvům větru a na vozovce si brázdí cestu potoky vody. Tak hurá, šestikilometrový sešup do Zuberce čeká….Okamžitě jak se kopec zlomí, se do mě znovu opírá vítr a během asi pěti vteřin jsem promrzlá na kost. Vítr je tak silný, že musím i z mírného kopce usilovně šlapat, abych se dostala alespoň na 25 km/h, v prudkých úsecích a zatáčkách zase brzdím i ušima (hádám že ty velké červené vykřičníky nejsou na cestě namalované jen tak pro srandu, že..). Co ale vůbec nechápu, je ta hromada lidí skrčených pod dešníky a v pláštěnkách, kteří každého promrzlého závodníka neúnavně povzbuzují. Při průjezdu Zubercem je to potom hotový fanouškovský kotel a až na Tatliakovu chatu jsem minula nespočet lidí, kteří mě v mé mizerii povzbudili. Už pro tenhle zážitek stojí za to Oravamana absolvovat, neboť opravdu není mnoho závodů, které by měly tak dokonalou atmosféru.

V závěrečném kopci už zimou moc necítím chodidla a mám docela problém se zahřát. Na závěrečných dvou kilometrech s fajnovým stoupáním se sklonem 14% málem srazím ruského závodníka z dlouhé trati, když už z posledních sil šněruju cestu křížem krážem. Na Tatliakově chatě konečně odevzdávám kolo, a jsem šťastná že jsem si do druhého depa zabalila suché ponožky. Zkřehlé ruce moc neposluchají, takže přezutí a výměna ponožek je operací na několik minut, jsem vděčná že mi slečny v depu připravily můj pytel s věcmi už rozvázaný a zase mi jej svazují, myslím,že mi tím ušetřily několik minut :). Na občerstvovačce se na chvilku zastavuju, mají tam dokonce kyblík s teplou vodou na zahřátí rukou! Odolávám velmi silnému pokušení tam strčit obě zmrzlé nohy rovnou v teniskách a zahřívám si tak jenom zkřehlé prsty. Čeká mě poslední část, 14 kilometrů běhu, z velké většiny z kopce. Nejdřív se ale musím vydrápat o 300 výškových metrů výš, do sedla Zábrať. Ani rychlá chůze do kopce nepomáhá a moje zmrzlá chodidla ne a ne rozmrzat. Připadá mi, jako kdybych místo nich měla dvě hroudy ledu a vůbec necítím, na co našlapuju. 

Počasíčko v Látané dolině...

Nahoře v sedle se musím opřít celou vahou těla proti větru, abych vůbec byla schopna chůze, naštěstí je to jen pár metrů než se svah zlomí a už začíná parádní trailový seběh do Látané doliny. Tady se konečně rozbíhám, postupně rozmrzám, dokonce předbíhám pár lidí a začíná mě to bavit. Těch několik kilometrů seběhu po singletracku na dno doliny si užívám jak malé děcko, hopsám přes kořeny a po kamenech. Přichází i asfaltové úseky, ale naštěstí se pravidelně střídají s lesními chodníčky, takže i když nožky už bolí, cesta ubíhá. Posledních 500 metrů před cílem povzbuzuje Tučňák a dobíhá se mnou až k cílovému esíčku na penzionu Pribisko. Nevím co to do něj vjelo, ale dokonce mě natočil. Tak kdyby měl náhodou někdo nutkavou potřebu vidět, jak si 500 metrů před cílem zavazuju tkaničku, tak přikládám i tento skvost filmové tvorby :D

 Uf, jsem v cíli! Promočenou ještě víc, než když jsem v prvním depu vylezla z vody, mě dekorují finišerskou medailí. Trvalo mi to skoro pět hodin (přesně 4 hodiny 53 minut). Dneska to ale byl, víc než co jiného, boj o přežití a boj sama se sebou. Přesto (nebo právě proto?) to byl jeden z nejhezčích závodů, který jsem absolvovala a jsem šťasná, že jsem alespoň krátkou variantu ve zdraví konečně dokončila. 

Tučňáku, usměj se......no, tak asi radši ne, no :D

Po závodě se do mě okamžitě dává zima, takže rychle vyzvedáváme věci z dep a Tučňák mě veze na ubytování do teplé sprchy. Ačkoli jsem chtěla, čekat v tom počasí na doběh Vojty na dlouhé trati už jsem nezvládla, takže jsme nad průběhem závodu podiskutovali až v teple apartmánu. Vyhlášení jsme si ale ujít nenechali. ¨

Večer jsem konečně usnula jak miminko a ráno jsme, díky vytrvale hnusnému počasí, radši sbalili věci a rychle vyrazili zpět domů. Po cestě ještě obligátní zastávka na halušky a brynzové pirožky - ehm, co na tom, že je teprve půl jedenácté....za odměnu po závodě se můžou halušky i snídat :D

Snídaně šampionů!

Oravaman prostě opět dostál svému mottu „bude ako nebolo“ - za celou historii měl tento ročník nejextrémnější počasí a poprvé se dokonce musela kvůli silnému větru a dešti na hřebeni měnit běžecká trať dlouhého závodu. A já můžu jenom doufat, že se mi příští rok opět poštěstí být téhle taškařice součástí.