Regenerace po maratonu

Protože pro mne byl Slezský maraton značně náročný, chtěl jsem zaznamenat několik zkušeností ohledně "regenerační fáze". Nebyl totiž dobrý nápad běžet takto zuřivě po Hostýnské osmě v týdnu před maratonem.

Den 0.

Tesně po maratonu přišlo opravdu slušné vyšerpání, počit "žaludku na vodě". Za den jsem vypil přes 4l vody, ale při teplotě okolo 28 stupňů, s propoceným batohem na zádech to tělu pořád bylo málo.
Po doběhu jsem si konečně mohl sednout a prakticky ve všech polohách mi nohy začaly upadat do křečí. Po asi půl hodině jsem se dokázal zvednout a pomaličku sejít z kopce kolů na autobus. Po asi 2 hodinách už šlo normálně chodit, ačkoliv chodidla bolela.

Den 1.

Rozhodl jsem se pro aktivní přístup a hned další den cca 6 km. No ze startu přišla neuvěřitelná krize, ale kupodivu ne od nohou. Běžel jsem s batohem, který je spíše taková vesta a z jeho neustálého mírného poskakování se mi zakyselily svaly na břiše a na zádech. I při pomalém běhu jsem měl problém dýchat a udržet alespoň základní tempo okolo 7.30 min / km. Po cca 4 km jsem tělo trochu rozhýbal a mohl zvýšit tempo. Doporučuji používat hůlky, ve městě jsou sice komické, nicméně pohyb s nimi je komplexní a dobře protahuje i horní končetiny.

Den 2.

Tělo bylo stále velmi nerozhýbané, mohl jsem sice běžet rychleji, ale pořád jsem cítil hodně unavené nohy, záda bolela.

Den 3.

Nevím, co mne to napadlo, že jsem se v takovém stavu vydal na dráhu trénovat rychlost. Běžely se právě 2 km, což jsem si řekl, že půjdu velmi oddychově okolo 5 min/km a nebudu to nijak drtit. No samozřejmě se po startu začnu zařazovat do vláčku běžců a přirozeně to člověku nedá a nevědomky zrychluje, protože se hold nechce nechat nikým předběhnout. Hrozný zlozvyk toto. Navíc jsem postupně zrychloval, když se nohy cítily dobře a s výsledným pacem 4.11 na km jsem byl vzhledem ke svému stavu spokojen. Poté ještě oddychově 12 km po silnici v Minimuškách, běželo se velmi lehce.

Den 4.

Konečně bez běhu - hezky na kolo. Zařadil jsem pár kratších kopečku a musím říci, že jsem se pořád nedokázal dostat to tempa. Celé 2 hod jsem kroužil, ale po rovině jsem cítil, že jedu příliš pomalu, tělo bylo unavené a nechtělo se mu. V kopcích naopak bez problému.

Den 5.

Volno.

Den 6.

Běh 11 km rychlejším tempem, již relativně velmi bez problému a v dobrém "tempu". Musím řici, že už jsem ten maraton příliš necítíl. Respektive kdybych běžel déle, určitě by se to projevilo.

Další dny

Už cca po týdnu se mi podařilo ten "zápřah" setřást a musím připustit, že i když byl závod vyčerpávající, nezanechal na mne zatím tak dlouhodobý deficit, jak jsem původně očekával. Při čtení některých průvodců jsem se setkal s údajem, že maraton člověka vyřídí i na následující měsíc, nedokáže pořádně a plynule běhat apod. Týden po maratonu jsem už zuřivě běhal, jezdil 110 km vkuse na kole, jednoduše jsem se necítil jakkoliv omezován. Velkým překvapením pro mne byla bolest břicha a zad způsobena výběrem batohu. Pokud by bylo menší teplo, případně by byly občerstvovačky součástí závodu, asi bych tyto neduhy vůbec nezažil a nemusel se s nimi potýkat.