Beskydská sedmička 2013

K přípravě

Jsem přihlášen již od 1.1. 2013, v podstatě jsem si řekl, že celý rok budu na tento "zlatý hřeb" trénovat a uvidíme, jak to dopadne. Pamatuji si, že když jsem už někdy v lednu, únoru drtil v zasněžené krajině kilometry nebo se drápal někde okolo Beskyd, často jsem si představoval, jak se asi budu cítit na B7 v některých pasážích.

V rámci roku jsem stihl projít komplet každý kopec na trase. Pravda, některé jen v zimě, když byl metr sněhu, jedny kopce častěji než druhé (Lysá...), nicméně některé "zkratky" z trasy jsem neznal a těšil jsem se, co to s námi udělá.

Asi týden před závodem jsem neustále svou týmovou partnerku ujišťoval, že se nesmírně těším a že to bude "příjemná procházka". A taky byla...

Předzávodní veselí

Pro mne ze zcela nepochopitelného důvodu začíná závod ve 22 hod. Celý den je tak jaksi rozbitý, člověk se snaží po obědě jít spát, ale je tak "nabuzený" a nervozní, že se mi to stejně příliš nepodařilo. Tučňák neusnul vůbec, ale o tom až dále. Na start jsme pro jistotu zvolili dopravu autem a nebylo to špatné, když jsem viděl jaký dav husím pochodem vycházel z nádraží směrem na náměstí v Třinci. Okolo jsme viděli mnoho předstartovních příprav, hlavně památné "zahánění vlků" (pokud nejste s tímto pojmem příliš seznámení, vysvětlení najdete v motivačním klipu B7). Když na sebe chlapci parkující vedle nás pokřikovali: "A taky ti tak od té vazeliný kloužou půlky?", tak jsem se musel opravdu ve společnosti dam stydět.

Tesně před startem pak proběhlo tradiční požehnání, kde jsme byli varování především před přehnanými ambicemi, což byl pravděpodobně v minulých ročnících velmi častý jev. Opravdu maximálně doporučuji "poslechnout" zkušenější a řídit se radami odborníků, kteří si už mnoho bolestivých situací prožili. Musím se přiznat, že už první radu jsem "vynechal".

Závod a "stupně" opotřebení

Po startu se samozřejmě vytvořil špunt a než jsme prošli startem, trvalo to asi 3 min. Poté hezky husím pochodem v téměř nekonečném "hadu" směrem na sjezdovku na Javorový. Musím říci, že počet těch okolních lidí trošku vyřáží dech. Prostě je jich neuvěřitelně mnoho, absolutně pořád vás někdo předbíhá, zuřivě láme v parku větve a klestí si cestu okolo davu. To snad nevědí, že už od 2. kopce budou mít cestu daleko snadnější, protože pole závodníků prořídne? O další povyažení se postarala motorka s kamerou, která se rozhodla davem projet a všichni ji nenávistně ustupovali stranou.

Javorový

Těsně pod Javorový vede stále asfalt. Když jsem na jeho konci chtěl vytáhnout hůlky, čekalo mne dost děsivé zjištění - hůlky se vytáhly jen v jednom segmentu a druhý nešel "uzamknout". Měl jsem tedy hůlky o 15 cm kratší, než jsem potřeboval a nemohl s nimi pořádně jít. Zcela toto nechápu, protože je mám 2 roky a ještě týden zpět bylo vše v naprostém pořádku. Asi nesmírná náhoda, každopádně do cíle zbývalo ještě uřčitě přes 80 km a to přecijen morálce nepřidá. Sebral jsem tedy tučňákovi zánovní Leki a vrazil mu své staré hůlčiska. Přecejenom u výstupů mu to tolik nevadilo vzhledem k výšce jako mé maličkosti.

První kopec - po sjezdovce jsme šli v pohodovém tempu. Nechal jsem T. udávat rychlost a šel jsem klidně za ní. Sjezdovka byla zajímavá, hlavně mi přišlo podivné, když někteří se museli zastavovat už asi ve třetině a vydýchávat. Zároveň jsem viděl velmi mnoho batožin, u kterých jsem si nedokázal představit, jak bych je vzhledem k jejich enormnímu objemu dokázal donést do cíle.

Na konci sjezdovky opět mnoho týmu zcela nesmyslně zůstalo stát, dokonce už byla šlyšet sanitka a dolehlo ke mně i několik útrzků nějaké hádky. Nesnadná noc.

Ropice

Šli jsme kategorii hobby, takže na další kopec jen hezky po hřebeni a nemuseli jsme si užívat sestuv a výstup z Řeky. Chůze po hřebeni nebyla ideální, protože nás pořád někdo předbíhal. Proud lidí byl opravdu bez konce. Bylo zajímavé, že některé týmy nás za cestu k první občerstovačce (Morávka) předběhly i 8x. Jednoduše chvíli zuřivě běželi, pak se zastavili a oddychovali. V první fázi nás předběhli, pak jsme zaše předešli my je. Úplně jsem nerozuměl, jaký je jejich plán a zda to je pouze počáteční nervozita nebo toto rozkouskované tempo chtějí držet po celý závod.

Na hřebenu se vytvořily asi dva špunty okolo jakýchsi kaluží, které se hůře obcházely. Celkově jsme stáli asi 4 min a nedalo se jakkoliv obejít ten dav, prostě jen čekat (případně projít hezky rovnou skrze bahno a kaluž).

Velmni nepříjemný byl úsek na hřebeni, kdy se k nám připojili závodníci z Řeky. Většina z nich běžela na úzké cestě se nás snažila za každou cenu předběhnout. Proud lidi opět neustával a musím říci, že když jsem mně předbíhal někdo asi po 30., měl jsem okopané nohy z obou stran, opravdu jsem bojoval s chutí mu do běhu nastavit hůlky. Tento úsek nebyl úplně domyšlen a když se k tomu přidala přemotivovanost některých hobíků, tak se po relativně úzké cestě šinuly i tři rychlostní proudy.

Jak to tak bývá, první krize na sebe nedala dlouho čekat a v podstatě už od hřebenu Ropice byla T. v krizi. Nebyla vyspaná a tělo nějak odmítalo pochopit, že musí pochodovat. Co několik sekund v podstatě usínala, procházela asi mikrospánky a nedokázala držet tempo. Od té chvíle nás předbíhal už úplně každý, což ještě dále zvyšovalo nervozitu situace.

Sešli jsme na první občerstvovačku a bylo mi jasné, že už nyní toho má T. plné zuby, vypadá i přes slušné oblečení prochladle a reaguje apaticky. Zkusili jsme zázračné "power gum" zvýkačky (dle referencí vydají za 3 kávy jedna), ale nepřineslo to na T. absolutně žádný účinek.

Trávný

Sjezdovka na Trávný byla naprosto fantastická, příjemně prudká, všichni okolo funěli do strmého kopce a pomalu se šinuli vzhůru. Tak snad alespoň tady i ti nejrychlejší přesli do chůze. I když možná ani tady ne... Strmý výstup nebyl dlouhý, ale konešně se dařilo startovní pole trochu roztáhnout a rozestupy se zvýšili na alespon jednotky metrů. I přes toto vypětí byl T. stále ve stejné krizi a nevypadalo to dobře. Říkal jsem si, že skončit v Krásné bude velmi neslavné, ale tak co, zdraví je vždy přednější.

Bohužel kategorie hobby nedošla až na vrchol Trávného, odklonili nás asi 180 výškových metrů pod ní a vedli rovinatým traverzem. Traverz byl v ostrém svahu a samozřejmě právě zde si T. vybrala chvilku odskočit si. Sešla asi 3 m z cesty, ale bylo to zároveň o dva metry níže. Když se vracela šustila mezi větvemi, okolo jsem slyšel, jak si procházející povídají, že to bude asi nějaká srkna. Bohužel spíše zdevastovaný tučňák. Do Krásné jsme došli relativně bez obtíží, sestuv ani příliš nebolel. Na mobilu mi pípla SMS Schoda, který už byl samozřejmě dávno na Lysé a už vedl asi o 2 hod, což jsem moc nechápal, ale budiž. Stále se před nás valily davy a kdykoliv jsem si myslel, že už musíme být poslední, objevila se nová dvojička, která kvapíkem hopsala před nás.

Na občerstovačce byl T. velmi vyřízeny, zcela apatický pohled, při sestpupu už jsem viděl, že málem zakopává nohama o sebe a nebylo to vůbec dobré. Cítil jsem, že je jen kousek od odstoupení. Nabídl jsem se tedy, že ho hezky potáhnu a při výstupu na Lysou použijeme gumicuk. Neměli jsme to vůbec vyzkoušené, ale už nebylo co ztratit, přemluvil jsem T., že zkusíme ještě Lysou a pokud ani tam nepřijde zlepšení, na Ostravici to zabalíme. Aspoň budeme v tombole a třeba se na nás usměje stěstí. S chutí zkusit další TURBO zvýkažku (která opět vůbec nefungovala - to už je asi imunita vůči kofeinu, jinak vážně nevím.)

Lysá hora

Zázrak zvaný gumicuk měl na morálku fenomenální dopak. Neměli jsme ho vyzkoušený (pokud se nepočítá pokus na parkovišti před hobbymarketem), takže jsem měl dost obavy, jak to dopadne a zda mne to vůbec ustojím. Nicméně zahádl jsem ho hezky okolo pasu a konečně jsem poprvé v závodě mohl jít své tempo, které mi vyhovalo. Neuvěřitelný pocit, velmi pohodlně jsem stoupal do kopce. T. vzadu na gumě hezky vlála, první půlhodinu jsem ji skoro necítíl, pokud vyloženě neudělala špatný krok nebo nezačala brzdit. Budili jsme zasloužený obdiv okolí a poprvé od začátku jsme začali předbíhat okolní borce. Šli jsme rychlostí okolo 5 km/h do kopce, což bylo výražně rychlejší než naše okolí a nechávali jsme za sebou funící dvojice. Kromě jedné prudčí pasáže jsem se ani příliš nezadýchal, prostě šlo se velmi komfortně. Když pak v půlce výstupu začalo výcházet slunce a mohli jsme si vychutnat i překrasný výhled, opravdu to nemělo chybu. Tolikrát jsem se na tu Lysou drápal a musím říci, že to byl jeden z nejhezčích výstupů, co jsem zažil. Nahoře už jsme si mohli vychutnat svěží ranní vánek a už hurá na Ostravici, kde nás čekal polovina závodu. T. s ránem a gumicukem zcela odezněla spánková krize a opět jsme si mohli užívat atmosféru závodu.
V Ostravici se za námi přišel podívat i support tým, donesl hlavně T. kávu v termosce, což byl značný morální boost. Udělali jsme zde nejdelší pauzu, pojedli kromě běžných pamlsků na občerstvovačce i něco párků. Bříško už je velmí vítalo, protože bez tuhé stavy po celou noc se cítilo velmi mizerně. Ve škole na Ostravici to vypadalo jako za války v polním lazaretu. Lidé v nejrůznějších polohách usínali na chodbě i jiných místech, nicméně ze všech bylo cítit ranní nadšení a příval energie, jak se tělo z noci probíralo do běžného cyklu.

Smrk

Cesta na Smrk začala velmi pozvolna, skoro jako při přechodu Lysá - Javorník - jakoby se obcházel po asfaltu přímo na Čeladnou. Nicméně okolo nás si povídali, že to, co nás čeká není kopec, ale kolmá stěna, takže se rozhodně bylo na co těšit. Musím se přiznat, že tento úsek jsem neznal a tešil jsem se na každou novou zkratku. Naopak sestup ze Smrku jsem už při plánování hodnotil jako místo, kde určitě dopadne krize, protože byl velmi pozvolný a relativně dlouhý.

Cesta nahoru začínala decentním traverzem z asfaltu na lesní cestu, vše mírně do kopce. Opět jsme nasadili gumicuk a postupně předbíhali a předbíhali. Dostali jsme se do tempa, morálka příznivá a opět jeden ze světlejších momentů závodu. Pak přišla ona slibovaná stěna - konečně začalo pro mně asi nejzábavnější místo celého závodu. Opravdu relativně kolmý svah, bez hůlek bych se nestyděl jít po čtyřech. Hezky jsem se začal přískoky drápat nahoru, velmi mne to bavilo, ale pořád mne brzdil gumicuk, který byl neobyčejně natažený. Dokonce jsem měl několik momentů, kdy jsem chtěl udělat krok dopředu, ale guma mne tak táhla dozadu, že jsem málem spadl nazad. Najednou jsme už předbíhali opravdu v rychlém tempu. Po chvíli se za mnou ozvalo sípání a pak volání, zpomal, zpomal, načež jsem zkoušel silněji tahat za gumicuk, ale nebylo to moc platné. T. s tepovkou asi 180 se kopec úplně nelíbil, takže jsme asi od půlky zpomalili tempo a šli "rozumně". Následovala naopak velmi neoblíbená pasáže traverzu pod sedlo po mokrých kamenech, i s tou jsme si poradili a v klidu vyšli na vrchol.

Cesta dolů byla ze začátku zajímavá, ale velmi rychle se okoukala a jak jsem předpokládal byla nesmírně dlouhá. V nejzazším bodě se objevila "skrytá" kontrola, která zde však sídlí každý rok a je již notoricky známá. Následoval traverz na Čeladnou, velmi pozvolný, už se opravdu začala projevovat únava.

V Čeladné občerstvovačka, vyrazili jsme opět s podporou gumicuku do dalšího kopce.

Čertův mlýn

Cesta nahoru po asfaltu opět v módu předbíhání ostatních. Velmi pozvolna jsme se prodírali nyní už notně prořídlým zástupem závodníkům. Jediná zajímavost byl začátek "zkratky" pro TOP50 sport týmů, který spíše přípomínam vstup do lidmi neobdělávané džungle v korytě potoka. Před koncem asfaltky už se přecejenom začala projevovat únáva z gumicuku, ale naštěstí nijak znatelně, pro jistotu jsem ho odložil. Od vrcholu začala velmi nepříjemná pasáž okolo Kněhyně, směřem na Ráztoku. Už jsem zde několikrát šel a vždy jsem byl v depresi, jak je to dlouhá a nudná cesta. Součástí je i nepříjemný kamenitý sestup, který byl v závodě po 60 ušlých km absolutně nekonečný. Pustevny jsem vyhlížel už hodinu před tím, než jsme tam došli a opravdu jsem počítal každou sekundu.

Na Pustevnách proběhla porada ohledně našeho stavu. Za mne to bylo dosti procházkové a viděl jsem pořád možnost dojít za světla, pokud zvolíme zkrácenou trasu, což mne po zkušenosti s předchozí nocí velmi lákalo. Na Pustevny dorazil také náš support tým, takže jsme probrali strategii a zvolili kratší trasu. Poprvé jsme přezouvali ponožky, ale spíše pro pocit změny, než z nutnosti, osobně jsem během celého závodu neměl jediný puchýř.

Od Pusteven mi začala opravdu hrozivá krize. Postupně mne rozbolela chodidla, velmi stupňovaně, ale stále intenzivněji jsem citil každý kamínek, na který jsem šlápl.

Radhošť

Na Radhošť jsme "trapně" došli po asfaltu spolu s dalšími rodinkami s dětmi. Měl jsem vážně krizi, tak jsem nasadil skelný pohled a snažil se nedávat kolemjdoucím najevo, jak nesmírně trpím s každým krokem. Prošli jsme okolo kaple a spatřili zbytky procesí, které zde slavilo. Neměl jsem pro ně příliš pochopení, protože se pořád někdo pletl do cesty a morálky nebylo na rozdávání.
Na kontrole jsem musel na chvíli zastavit a nechat nohy odpočinout, protože chůze byla nesmíně bolestivá. T. to snášela dobře, vypada i docela čerstvě.
Sestup na Pinduli jsem si dříve zkoušel jen v noci a byl to tehdy nejdhorší zážitek z celé cesty, takže jsem se ho patričně obával. Nebyl ale vůbec zlý, kdyby tak nebolela chodidla. Postupně jsem zkoušel různé způsoby a úhly došlapu, ale prostě nic nepomáhalo. Až konečně mne napadlo se rozběhnout, nohy v té chvíli rychle kmitaly a bolest byla úplně pryč, prostě fantastické. Když jsme docházeli na občerstvovačku, zkusil jsem znovu cvičně chůzi a musím řici, že se ve mne niterně mísily dva odlišné pocity - bolest, která mi při každém kroku převracela žaludek naruby, až jsem myslel jedině, že budu zvracet a bolest, která mi zase kázala sednout si na okraj stezky a opravdu mohutně se tím tupým tlakem v nohách rozbrečet.
Byl jsem naprosto odhodlán nevzít si za žádnou cenu brufen, protože jednoduše nechci závodit a muset při tom polykat tato svistva. Nicméně došel jsem na občerstvovačku už opravdu velmi zkroušen bolestí a v diskuzi jsem zamýšlel, zda by nebylo vhodnější vzdát, než se tak trápit. Bylo mi už jasné, že bolest neodezní a odejít další kopec bych už asi zvládnul jen za cenu pláče.
Nakonec mne T. přesvědčila, ať si jeden prášek vezmu. Trochu jsme pojedli a vydali se vstříc poslednímu kopci, který pro svou malou výšku ani nebyl brán mezi oněch 7 vrcholů.

Velký Javorník

Prášek fungoval naprosto fantasticky. Ze začátku jsme to rozcházel ještě malátně, ale už první kopec jsem bolest šlapek necítil a uvědomil si, že mi kromě toho vlastně vůbec nic není.  Bylo to velmi povzbuzující, protože do kopce jsme zase mohli nasadit alepoň trochu tempo a šli s davem. Těšil jsem se na modrou značku, protože po té jsem šel poprvé a opravdu mne nezklamala, alespoň svým příjemným nástupem do prudkého kopce. Zbytek trasy už byl víceméně známý a příjemný, na kopci opět čekal náš support tým, který dodal poslední slova podprory, než se zuživě rozběhl do cíle, aby nás mohl uvítat v čase našeho "doběhu". Před kobercem jsme se krátce pokochali pohledem na novou rozhlednu a už jsme sestupovali dolů. Opravdu bych toužil vidět, jak tento kopec sbíhal Varboušek, protože je nesmírně prudký a zkratky mezi serpentinami běžné turistické značky musejí být velmi výživné.

Od Horeček jsem chytnul morální krizi, stejně jako na Osmě mi ty poslední kilometry vůbec neubíhaly. Navíc už přestal fungovat brufen nebo jednoduše bolest zesílila, ale vrátili se mi obdobné pocity převracejícího se žaludku a mysl se upřela pouze na myšlenku okamžitě se na místě rozřečet.

Cíl, hurá hej

Nakonec jsem došli i do cíle a musím řici, že přijeti a fandění místních bylo fantastické. Hned nás vyhnali na konstrukci K2, kde jsme vyfotili své cílové foto (úsměv po 22 a půl hodinách chůze není úplně vřelý) a po několika fotkách jsme již konečně byli odvezeni do zasloužené postele, regenerer na dobrou noc a promptně uloženi k zaslouženému odpočinku.

Příště rychleji a lépe

Fantastický závod, opravdu to stálo za přípravu. Těch lidí bylo nesmirné kvantum, ale cca od Trávného už to nebyl větší problém. Šel jsem relativně vycházkovým tempem, kdyby nebylo bolestí chodidel, tak dojdu věřím relativně bez krize, ale i tak jsem si užíval krásné výhledy do okolí, ostré výstupy a prostě přírodu okolo. Ve srovnání s předchozím maratonem to byl sice daleko delší, ale také pohodovější závod.

Přístí rok asi znovu, ale samozřejmě hobby full a za vyrazně nižší celkový čas...

P.S. Přečtětesi také pohled mé týmové partnerky alias T.

"Fotofinish"

Promo foto s pozadím v cíli a maskotem v náručí