 |
| foto: www.jesenickymaraton.cz |
Čtrnáct dnů po Hostýnské osmě byl
ideální termín pro další běhavý závod- v Jeseníkách jsme sice už
trénovali, nicméně závod jsme tady ještě žádný neabsolvovali. Nejvyšší čas to
napravit! Navíc, pokud je možnost volit mezi maratonem pro tvrďáky (Tučňák) a dětskou
trasou půlmaratonu pro slabčáky jako jsem já, není třeba váhat.
Registrovali jsme se tedy tedy
s předstihem, poté, co jsem Tučňáka přesvědčila že to je rozhodně lepší
varianta než PILMAN, který se konal ve stejném termínu. Očekávala jsem závod
podobný mému oblíbenému Valašskému hrbu v letošní 22km variantě, alespoň
délka trati a převýšení tomu odpovídalo. Takže jsem trochu lehkovážně nabyla pocitu,
že tak nějak vím co mě čeká a pokud se nestane něco neočekávaného (cha! vždycky
se stane..) a nezačnou mě trápit kolena, měla bych doběhnout. Záměrně neříkám
doběhnout v limitu, neboť ten byl vzhledem k souběžně probíhajícímu
maratonu nastaven na šest hodin, za které se to snad musí dát dojít i couváním…
Sama pro sebe jsem si tedy (na základě výsledku z Valašského hrbu a
víceméně absence jakéhokoli pořádného tréninku) stanovila, že bych to odhadem mohla doběhnout
za 2h40 min.
Ráno (budíček 5.15 je fuj!!!)
jsem tedy nabrali Lucku a Vojtu Gruchalovy, kteří se s Tučňákem chystali
na maraton a vydali se na Skřítek. Tam už panoval čilý předzávodní ruch a
autobusy, které měly dopravit závodníky na start maratonu i půlmaratonu se
pomalu plnily lidmi. Maratonské autobusy se začaly rozjíždět zhruba ve chvíli,
kdy si Tučňák rozmýšlel, co si vezme na
sebe…nakonec se jim ale podařilo nastoupit do posledního autobusu a já jsem se
v klidu sbalila a šla si najít místo v tom půlmaratonském. Když nás
autobus vyklopil na Červenohorském sedle, kde bylo asi 5 stupňů a mlha, jakou
nepamatuje ani Rákosníček, začala jsem zpochybňovat své rozhodnutí startovat
v tričku s krátkým rukávem a vážně jsem uvažovala, že si nechám i
mikinu, kterou jsem měla mít jen na přesun.
Čekání na start bylo dlouhé a
vůbec neubíhalo, navíc, i když jsem seděla v mikině uvnitř v chatě, jsem
docela vymrzla. Půl hodiny před startem jsem se osmělila ven, kde se mezitím
alespoň rozplynula mlha a začalo svítit sluníčko. Když jsem navíc uviděla
spoustu odvážlivců v kraťasech a krátkých rukávech, rozhodně jsem sbalila
mikinu a spolu s ostatními věcmi ji odevzdala pořadatelům k převozu
zpět. Už jsem se nemohla dočkat startu a chvíle, kdy se konečně pořádně
zahřeju.
Konečně nás odvedli na start
červené značky, pak chvíli nic a najednou se had lidí dává do pohybu (start to
byl opravdu tichý J).
Téměř okamžitě cesta začíná stoupat a já jsem předbíhána jedním běžcem za
druhým. Až k první občerstvovačce na Švýcárně je to převážně jen stoupání
prokládané úseky po (místy) rozbitých slatích. Překvapuje mě, že je kolem mě
stále řada závodníků, kteří se snaží do kopců běžet ( v mé výkonnostní
skupině to většinou není dobrá strategie, zvlášť pokud je závod delší než 1
km..), ale co, každý si na to musí přijít sám. Do kopce mi to vůbec, ale vůbec
nejde – nohy mě bolí jako bych už v nich měla aspoň dvacet kilometrů a ani
na rovinách bolest nepřechází a mám problém vůbec udržet tělo v běhu. Při
závěrečném prudším stoupání pod Švýcárnou už jenom pletu nohama a vyhlížím, kdy
to utrpení skončí. Na občerstvovačce do sebe naházím co mi přijde pod ruku a
zapíjím to ionťákem a colou. Vybíhám a žbluňká mi v žaludku, ale doufám že
mě to trochu nakopne, vždyť mám za jen sebou čtvrtinu trasy! Záhy ale opět na
téměř rovné cestě přecházím do chůze, když jakýkoli pokus o běh probouzí úporné
píchání v boku. Takhle se protrápím až na rozcestí Pod Pradědem, kde mě
konečně čeká dlouhý a mírný seběh až na Ovčárnu. Konečně jsem nohy trochu
rozhýbala, běžím, kličkuju mezi turisty se psy a kočárky a nálada se mi
zlepšuje. Na Ovčárně jen rychle napít ionťáku a rychle do posledního velkého
stoupání na Vysokou holi, pak už mě čeká jen krásný běh po hřebeni a seběh do
cíle. I ve stoupání mám pocit, že už mi to šlape lépe, ani to moc nebolelo a
jsem nahoře. Rozbíhám se z kopečka a plánuji si zbytek závodu užít, trochu
rozběhnout nohy, třeba i někoho předběhnout…..a najednou letím, padám, ležím a
bolí to jako čert. Ostatní se nade mnou sklání, ptají se jestli budu OK….říkám
ať běží dál, ale potom si od jednoho zachránce nechávám pomoct zpátky na nohy.
Jsem trochu v šoku a nemůžu se pořádně nadechnout, stojím a sčítám škody.
Rozbité koleno, které bolí tak, že se na něj bojím stoupnout, roztržené
kalhoty. Radši to moc nezkoumám a nechám si nějaké překvápko do cíle, aspoň se
budu mít na co těšit J.
Jsem celá od bláta, ale jinak asi OK. Chvíli jen pomalu jdu a říkám si, za jak
dlouho tímhle tempem dokončím. Šestihodinový limit závodu najednou nezní vůbec
jako blbý nápad! Když se trochu vzpamatuju, zkusím se rozběhnout. Jde to,
koleno bolí, snažím se dávat si pozor kam šlapu. Rovinky běžím, dokonce pár
závodníků předběhnu, do mírných stoupání střídám běh a chůzi. Konečně se blížím
ke Ztraceným kamenům odkud je to do cíle už „jen“ 3 km seběhu. Když vidím na
hodinkách čas 2.30, je mi jasné, že cíl si ani náhodou nesplním, ale vzhledem
k okolnostem je mi to tak nějak jedno. Teď hlavně znovu nebourat a dostat
se do cíle celá.
Seběh, na který jsem se celou
cestu těšila, byl spíše za trest, koleno bolelo při každém došlapu a mé pekelné
soustředění na cestu pod sebou, abych opět nezakopla, stejně neneslo ovoce,
když jsem se dvakrát kopla do palce a
jednou jsem před zraky turistů na poslední chvíli vyrovnala „letadýlkem“
zakopnutí, které mě opět málem poslalo k zemi. Konečně jsem se ocitla na
závěrečné rovince a viděla před sebou Skřítek. Do cíle jsem doběhla v čase
2:55:11 a hned pokračovala ke stanovišti zdravotníků nechat si ošetřit sedřené
koleno. Dobelhala jsem se k autu, kde jsem chvíli jen vyčerpaně seděla. Po
převléknutí do suchého se mi udělalo poněkud nevolno a uznala jsem, že zvracet
mezi auty je docela trapné, tak jsem se odbelhala na kraj lesíka kde jsem se
svezla na haldu kamení a čekala, až to přejde. Nakonec, zhruba po hodině
posedávání a polehávání v autě jsem byla schopna dojít si pro cílovou
kofolu (klobásu ještě néé) , a vyhlížet maratonce. Jako první jsem v cíli
viděla Vojtu, který mi s tragickým výrazem ve tváři sdělil, že David si
dvakrát podvrtnul kotník, pravděpodobně se někde na trati svíjí bolestí a kdoví
kdy dojde… Za dvacet vteřin po Vojtovi doběhl David J. Oba si splnili svůj cíl dát
to pod 5 hodin s cca 10 minutovou rezervou. Lucka doběhla asi půl hodiny
po nich, když zjistila, že bedna to tentokrát nebude a nemá se kam hnát J.
Po závodě jsme zpod stanu
s občerstvením sledovali, jak se žene průtrž mračen, i kroupy opět byly.
Od teplé klobásky a vychlazené kofoly jsme se shodli, že jsme rádi že už jsme
všichni v cíli a sledovali aplaus, který se dostal každému závodníkovi,
který v té slotě doběhl mokrý jako myš.
Závěrem musím opět pochválit
organizaci závodu, které se oproti předchozím ročníkům ujali pořadatelé
z 3THX a X-TRAILU Orlová. Občerstvovačky časté a bohaté, pořadatelé milí a
usměvaví, co víc by si člověk mohl přát. Vzhledem k mému výkonu tak nelze
jinak než říct – příští rok znovu a lépe!
Žádné komentáře:
Okomentovat