Intro
Týden po čtyřlístku jsme se s T. rozhodli si po roce zopakovat Osmu. Předchozí ročník byl náš první delší závod, takže podle toho vypadal čas 14 hod. Letos se samozřejmě výrazně změnila trasa, takže veškeré odhady byly dost divoké, přesto jsme chtěli zlepšit loňský čas. Možností k optimalizaci bylo mnoho: minimálně šlo zkrátit vysedávání na občerstvovačkách, cílem se nakonec stalo dojít za světla.
Protože nejsem moudrý jako sova (na to je expert T.) a protože jsem se z loňska nepoučil, zakoupil jsem si stejně jako loni v předvečer závodu novou obuv, tentokrát (ultra) nové Race Ultra 290. Sice jsem neopomenul paní u stánku poučit, že vzít nové boty do závodu je hloupost, ale já jsem si je samozřejmě na závod vzal. Za 2 týdny chci totiž zkusit Jesenický maraton a boty se před takovou dálkou musí trochu roztahat.
Protože v závodě se nemají zkoušet nové věci, prohlásil jsem Osmu za trénink a kromě nových bot se rozhodl vyzkoušet i kompresní návleky na stehna. Do třetice jsem se rozhodl jít bez hůlek.
T. se trochu obávala o bolavé koleno, ale když si plánujete takový krásny závod, nemůže vás to přeci zastavit.
Za zázemí bych tímto chtěl poděkovat dvojici Schod a Kuře, kteří nám poskytli azyl na chatě přímo v Rajnochovicích.
Race day
Vedro jako na Sahaře, proč zase takové vedro? Už ráno vymetená obloha, předpověď hlásí 32 stupně. Proč nejít raději k vodě? V 8 hod jsme se houpavým krokem vydali na trať, zde patří dík organizátorům, protože prvních pár km na asfalt peloton hezky natáhlo a nehrozil "špunt" jako loni do prvního kopce. Hned po asfaltu nám Schod zamával a byl pryč. Okolo nás se lehce popobíhalo, takže jsme se drželi s davem, cesta byla velmi příjemná a také velmi běhavá. Nespěchal jsem, poctivě jsem čekal na T. a pomaličku jsme se sunuli pod Černavu, (krátký, ale příjemný kopeček) kde se šlo takovým vyschlým korytem potoka. Najednou to vypadalo jako ve zpomaleném filmu - všichni okolo nás se hýbali milimetrovou rychlostí a pomaličku stoupali na vrchol Čerňavy. Z kopce vedl příjemný seběh, kde jsem si vyzkoušel, co dovedou nové botky. Na prvních metrech jsem si ukopl palec, ale byl jsem hluboce zklamán - v botě nebylo nic cítit. Říkal jsem si, že je to divné. Necítím ani takový krásný kámen na palci, s těmito botami to bude nudné. Nicméně začala mne v nich pálet rozličná místa a bylo mi jasné, že prošlápnutí bot nebude zcela bezbolestné. V podstatě každé moje boty mají vyhloubený prostor na patě, protože moje atypická pata vydře v zadní části boty veškeré polstrování. Pak už je patám dobře a nemají již potřebu dále botu ničit. Tento proces však není zadarmo, což mi nohy chtěly názorně předvést pálením. V dalším seběhu pálení dost zesílilo, proto jsem pojal podezření. Puchýře rozhodně nemám v lásce, takže jsem se zachmuřil a s T. popobíhal dál. Kopce byly mírné, běželo se po příjemné lesní cestě zapadané listím. Výhledy do krajiny stály za to, takže jsme se mohli často kochat a užívat si krásy okolí.
Před první občerstvovačkou jsem měl divný pocit, protože pálení ještě zesílilo, říkal jsem si, že ty seběhy už nebudu pokoušet. Na K2 (15 km, 2:17 hod), tedy občerstvovačce byla k dispozici voda a iont, ale z jídla jen melouny. Příšlo mi to docela málo, protože závod měl mít 64 km, první "jídlo" bylo tedy okolo 30 na druhé občerstvovačce, což nebyl žádný problém pro běžce, ale pokud to někdo opravdu jen šel, bylo to dost daleko. Na občerstvovačce jsem tedy sundal kompresku na bolavé noze a bříško se mi otočilo vzhůru nohama, když jsem po pouhých 15 km závodu hleděl na veliký stržený puchýř. Tak nic, nalepit náplast a jde dále. V hlavě mi nicméně trochu hlodalo, že to začíná dost brzo drhnout.
Hostýn
Opět krátký kopeček na Hostýn, nic prudkého. Když jsme se dostali až na křížovou cestu, naskytl se nám krásný výhled na celé uskupení staveb, nicméně naše zastávka byla jen kratičká kontrola na rozhledně a pak rychle opět seběh dolů. Obřany o kousek dále byly snad jediný další výraznější kopec, co stojí za zmínku, šlape se nahoru, kde stojí kontrola, a pak se vrací stejnou cestou dolů na původní trasu. Tyto vracečky jsou poučné, protože člověk míjí závodníky před sebou a může z jejich stylu odhadnout rozpoložení jejich mysli a fyzického stavu. Mnoho závodníků vypadalo už velmi nečerstvě a až bych řekl unaveně, i pár skelných pohledu jsem zahlédl. S T. jsme stále hezký výletně postupovali, okolo 27 km jsem si uvědomil, že mám asi unavenou levou nohu a na 29 km se únava ozvala z pravé. Naštěstí jsme vzápětí dorazili na velmi bohatě zásobenou občerstvovačku v Ráztoce (30 km, 5:02) včetně studené sprchy (ta neměla chybu). Vedro bylo už úmorné, ale škvarková pomazánka chutná vždy. Nabral jsem také par tyčinek na cestu, protože se naše zásoby ztenčily. Když jsem zavelel po 5 minutách k odchodu, T. ještě ani nedoplnila vodu a vůbec vypadala velmi nepřipraveně. Potkali jsme dokonce Kváňu se ženou, což nás potěšilo, nicméně když mne vzápětí poprosili o brufen, už jsem takovou radost neměl. Další putování probíhalo ve veselé atmosféře některých a v režimu autopilotu těch ostatních.
Už jen půlmaraton
V podstatě vše šlo dle plánu, kopečky stále velmi mírné, únava se sice dostavuje, ale na chůzi to není znát. T. začal mít problémy s kolenem, takže padl další brufen. Když jsme došli k nejjižnějšímu bodu trati, naskytly se překrásné výhledy, na louce u Lukova jsme potkali skupinku důchodců, kdy nám starší paní ochotně předala cenné know-how, že je třeba si trochu dát do těla. Na Držkové jsme dostali polévku (45 km, 8 hod). Zde jsem T. upozornil, že už jen půlmaraton, což přeci musíme dát. Neodpověděla, ale na jiný kontakt reagovala, takže jsme s chutí pokračovali do krásného kopce, který nám umožnil se na přímém sluníčku v drásajícím horku mírně opálit. Radost z pohybu by se dala krájet. Následoval krásný pochod po hřebeni, mírně stejnorodý, přece jenom nové boty mi přidělaly několik dalších puchýřů, ale s tím na patě se to nedalo srovnat. Jednoduše mne to nepálilo jen do kopce, tak jsem předstíral, že jdu pořád do kopce, ale mozek v tomto případě nebyl silnější než pálení. Další veselá kapitola byly návleky na stehna. Neuvěřitelně mne tahal jakýsi úpon / šlacha / sval zezadu za pravým kolenem. Nejdřív jsem cítil, že ho mám stažený a vzápětí začal dost intenzivně pobolívat. Začal jsem si návlek za chůze posouvat výše (mimochodem je to velmi vtipná činnost) a najednou - návlek nebylo cítit. Asi jsem ho už na začátku dal příliš nízko ke kolenu, ale holt se to projevilo až po 50 km a bolest už příliš neodeznívala. Takovéto zkušenosti jsou samozřejmě k nezaplacení, proto hurá dál - po kontrole na Troják. Na kontrole jsme měli menší faux pas, kdy dle oficiálních propočtů zbývalo 20.7 km do konce a opětovně jsem mohl T. ubezpečit, že už zbývá jen půlmaraton, což přeci musíme dát....
Konečně déšť
Na Trojáku se na obzoru zatáhlo a začalo se z nebe ozývat podivné hučení a burácení. Pod sjezdovkou jsme si říkali, že se nám to určitě vyhne. Nevyhlo, setmělo se, a najednou se spustil epochální déšť. I když jsme byli v lese, tak jsme byli za 3 min promočení zcela na kost. Poděkoval jsem Davidovi z minulosti, že i přes jasnou předpověď si přibalil těch 100 g zátěže v podobě pláštěnky. Návlékl jsem si ji, ale nebylo to moc platné, protože už jsme byli celí mokří. Déšť byl tak prudký, že se v lese začaly vytvářet obrovské kaluže a skrze vyjeté koleje se valily potoky bláta a vody. Nesmírně mi to zvedlo náladu a říkal jsem si, jaké máme štěstí se na závěrečných 18 km tak osvěžit po parném dni. Vytrvale pršelo, nebylo se kde schovat a moje krásné nové boty nabíraly s každým šlápnutím vody po kotníky. Super, to mám rád! Když se přidaly kroupy, tak to už jsem chrochtal blahem a konečně se pořádně rozešel. T. mé nadšení příliš nesdílela a vypadala ponuře. Při chůzi jsem se snažil hodně zakopávat, abych vyléval vodu z bot. Na Tesák to bylo ještě kus cesty, dorazili jsme tam už opět za mírného deště, oba krásně čistí a veselí. (61 km, 11:10)
Závěr
Koho to na občerstvovačce nevidíme s kryglem piva a škvarkovou pomazánkou na chlebu? Schod nás nezklamal a kamarádsky na nás počkal. Ráno si pláštěnku nezabalil, ale vůbec mu to nevadilo, naopak rozdával dobrou náladu okolo sebe dámám, které byly zabaleny v alu-fólii a velmi hlasitě jim jektaly zuby. Také jsme byli "trošku" navlhlí, takže jsme sbalili Schoda, vydolovali z kelímku polévku, T. mi hezky na cestu vzala chléb se škvarky a šlo se na závěrečný úsek. Opět Černava, tentokrát tam bylo méně lidí, takže se šlo bez překážek, Schod se od nás opět odpoutal. Dle názoru T. proto, že má delší nohy a že mu to snáze jde. T. byla už velmi znavena, ale pořád komunikovala krátkými a povětšinou jednoslovnými větami. Komunikace v týmu byla tedy stále na úrovni. Poslední kontrola byla na Kelčském Javorníku, kde měli pánové už rozdělaný ohýnek. Pomalu se šeřilo. Na poslední sestup už se stmívalo a v lese nebylo moc vidět, takže jsme zakopli o pár kamenů a nasadili čelovky. Půda byla zcela nasáklá deštěm, nebylo vidět, co je kaluž a kde už kaluž není. Jednu velmi hlubokou jsem viděl až na poslední chvíli, takže místo abych se jí vyhnul, pouze jsem zaklel, ponořil se a málem ztratil svou novou botu. Ostatní následovali mého příkladu. Zde nastává pasáž, kdy se T. po 65 km rozběhla z kopce. Velmi mne to zaskočilo, ale evidentně se už do cíle moc těšila. Také jsem rozběhl a ucítil asi 4 lupnutí v kloubech, ale co více - strhnul jsem si opět ten milovaný puchýř i s náplastí. Zhodnotil jsem, že bahenní lázeň je obvykle léčivá a pajdal dolů. Konec byl opět velmi klikatý a bohužel stejně jako minulý rok po prudkém svahu ve tmě. Tentokrát bylo všude mokro, sunula se s námi hlína dolů, kořeny klouzaly, prostě čirá radost. Na posledních metrech asfaltu začal T. mocně finišovat během, což mi opět zkroutilo obličej radostí z nových bot. Výsledný čas: 13:20 a dle GPS hodinek necelých 72 km.
GPS záznam závodu lze shlédnout zde.
Po závodě
Myslím, že po tomto víkendu jsem na nejlepší cestě založit Klub zdravé chůze, když člověk vidí ty belhající jedince, musí jim prostě někdo pomoci! Nicméně po závodě jsme vyfasovali krásnou kšiltovku, dokonce s logem závodu. T. ji dostal ve své vyvolené barvě (poslední kus), prostě to nemělo chybu. Schod nám nakonec v cíli dal 20 minut a vypadal velmi spokojeně.
Z regenerace si dovolím jen krátkou příhodu - když jsem sundal kompresky, byla moje hydrokoloidní náplast na puchýři zcela nasáklá vodou z boty. Na patě se mi vytvořil prostor asi 3 x 3 cm, který bylo radno dezinfikovat. Nechal jsem si zkušenou zdravotní sestrou poradit, že prý Septonex neštípe, a hezky jsem ho aplikoval do otevřené rány. Následovala minutová pantomimická scénka na téma "ukrutná bolest".
Resumé
Závod fantastický, s T. to pro mne byla velmi příjemná procházka. Počasí bylo nepříjemně horké, ale poté se napravilo a hezky chladilo. Značení trasy bylo velmi dobré, vysoce nadstandardní, hlavně v noci na závěr jsem se divil, že jsme nezabloudili.
Trasa byla delší než minule (cca o 7 km), čas rychlejší o 40 min, takže výrazné zlepšení. První v cíli se posunul z cca 5:46 na 6:59, což je tedy pořádný rozdíl a krásně ilustruje změnu trati a těžší podmínky. U nás je pořád naštěstí dostatek prostoru pro optimalizaci, takže příští rok snad opět o něco rychleji.
Nevydařilo se mi především to, že jsem si levou botu poměrně silně dotáhl, uvědomil jsem si to asi až po 50 km kdy jsem dostával křeče do chodidla a nechápal jsem, co se děje. Celý další den pak bolel nárt a nožce to asi neudělalo dobře. Kompresní návlek na stehno tentokrát na pravé noze dal zabrat šlachám (když jsem ho měl příliš nízko) a budu si dobře pamatovat dát ho příště na stehno co nejvýš.
T. se i přes bolavé kolínko závod líbil, takže Hostýnská osma nás ani letos nezklamala - perný den, krasné okolí a intenzivní zážitek.
Nové boty Race Ultra 290
Oproti současným Trailroc se jedná o úplně jiný šálek čaje. Podrážka má tlumení asi centimetr, vypadají daleko více jako běžné tenisky. Nejsem žádný fanatik do minimalistických bot, ale drop 8 mm mi připadá velký, už jsem si zvykl na výrazně menší a je velká škoda, že menší drop bude v nabídce až další rok. Boty z pohledu chodidla jsem samozřejmě velmi pohodlně, velmi široké. Byl jsem zvyklý mít o číslo menší, takže jsem se až divil, kolik prostoru je pro prsty.
Měl jsem možnost je vyzkoušet snad na všech typech terénu (asfalt, velké balvany, kořeny, jemné bláto, hluboké bláto, ...) a především na tvrdém povrchu jsou výrazně lepší než Trailroc. Naopak v blátě to klouže, moc nedrží směr. Nicméně pro opravdu dlouhé běhy je to solidní alternativa, protože sice necítíte každý kamínek, ale ony ty nohy tuto vlastnost ocení. Myslím, že úplně ideální pro terén typu Jesenický maraton, kdy je většina po asfaltu / pevné cestě, ale jsou tam i turistické cesty.
Zde krátká poznámka, že jsem konečně pochopil, proč mne před rokem tak nelidsky pálela chodidla (když jsem z tlumených Salomonů přesedlal na Trailroc s minimálním tlumením).
Žádné komentáře:
Okomentovat